Nové malé komiksové nakladatelství Trystero zahájilo svou činnost docela odvážně. Jako svůj první titul totiž vydalo soubor stripů od u nás v podstatě neznámého Američana Paula Kirchnera (nar. 1952). Kirchner přitom není bůhvíjaká komiksová celebrita ani doma, spíše je to jeden z několika skvělých kreslířů z pomezí komiksového undergroundu a knižní ilustrace. Jeho nejslavnější stripy autobus navíc pocházejí již ze sedmdesátých let, kdy je publikoval v časopise Heavy Metal, pro souborné vydání v roce 2012 přikreslil jen čtyři. Mladé nakladatelství tedy riskuje s němými černobílými stripy, které jsou navíc pětatřicet let staré.

Ale jsou po všech stránkách úžasné. Pravda, podstatou jde vlastně o kreslený humor v šestiokénkové sekvenci, přičemž starší čtenáři tu občas spatří podobnosti s našimi kreslíři-humoristy Miroslavem Bartákem či Jiřím Slívou. Pozoruhodné mimochodem je, že také tito tvůrci svá nejlepší díla nakreslili někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. A zatímco jejich odosobněný svět byl vnímán jako skrytá reakce na poměry v reálném socialismu, Kirchnerovy absurdní situace je tematicky i náladou dost připomínají – jako by i tehdejší poměry ve svobodné Americe v citlivějších lidech probouzely podobné fantazie.

Kirchner je ovšem podstatně odvážnější než dvě výrazná jména českého kresleného humoru a do svých mikropříběhů vkládá inspirace či přímo citace z Hieronyma Bosche (bizarní Boschovy obludky zkříží cestu jednomu z autobusů – spořádaně na přechodu), Magritta, Eschera či Dalího. Autobusy se tu pohybují ve snových prostorech mezi vesmírem a pustou planetou, padají shůry, vynořují se z tekutých hlubin asfaltu, sfukují se, zmenšují a zvětšují, stěhují ze silnice do domů, oblaků, ba i myších děr. Kirchner invenčně kombinuje a převrací mikrosvěty a makrosvěty, rozvrací a posouvá prostorové a časové perspektivy, vytváří různé časové a významové smyčky a paradoxy. Je obdivuhodné, jak různorodý umí být; a nikdy se neopakuje.

Výchozí náladou je přitom jakási melancholie, kterou zosobňuje obtloustlý plešatý brýlatý úředník, jenž buď osaměle čeká na zastávce, nebo se uvnitř autobusů potkává s bizarními bytostmi a jevy. Kirchner do svých stripů pochopitelně zapracoval mnohé z fantazií, které nás napadají, když znuděně vyhlížíme zpožděný spoj, když se tlačíme s ostatními pasažéry či když při dlouhé jízdě letargicky hledíme z okna a namísto pozorování okolí se rozebíhá naše představivost, případně touha být někde úplně jinde, v prostředí hezčím, vzdušnějším, zábavnějším. Drobné nápady a vize ale téměř vždy posouvá a pointuje.

Vedle surreálných vtipů dojde i na přímočařejší humor, a to zejména když Kirchner autobusy personifikuje. V rozsáhlejším stripu Co všichni mají na těch autobusech (ostatní stripy jsou bez názvu) tak v humorné nadsázce přemýšlí nad tím, jak by vypadal svět, kdyby se nejčastější prostředek otravné a laciné masové dopravy stal čímsi módním až vzácným: vozidlem milionářů, rekvizitou, která nahradí dostavník ve westernu, bombardér ve válečném filmu či čtyřspřeží v Ben Hurovi. Předvede jejich biologické rozmnožování či jejich historický vývoj od korýšovité formy v pleocénu po nahrazení slonů v Hannibalově armádě. Autobus v jeho pojetí může být obrovským žravým hmyzem, playmate z titulní strany i kriminálníkem, který zajme cestující a požaduje zvýšení jízdného. Ze souboru je cítit fascinace tímto spíše opovrhovaným dopravním prostředkem i podvratná snaha parodicky jej povýšit. Firmy jako Student Agency by Kirchnerův svazek měly rozdávat přinejmenším na nejdelších trasách svých linek.

Melancholickou náladu posiluje Kirchnerova přesná, pečlivá a jistá kresba. Působí trochu staticky, což ale ke zvolenému typu humoru přesně patří, a nebýt některých technologických drobností, sotva bychom poznali, že už je přes třicet let stará. Nespokojuje se navíc jen s hlavní linií vtipu a obohacuje ji o drobné postranní legrácky, zejména při označování cílových stanic: někdy se vyznačují jasnou absurditou („Jinam“, „Proto“, „Bez závazku“), jindy fungují jako popkulturní odkaz („Sýry od srdce“ při průchodu Boschových příšerek, „Odsud až na věčnost“ při zapojení autobusu do válečných operací, „Bez názvu“ jako exponát v galerii moderního umění), případně dodávají vtipu další jemnou rovinu („Entropie“, když za volantem sedí obří brouk, „Polib mi!“, když se autobus „chlubí graffiti a tahá se špatnou partou“).

Autobus je rozhodně jedním z nejzajímavějších komiksů, které u nás letos vyšly, a umožňuje při opakované četbě stále znovu žasnout, co všechno se na tak malém prostoru povedlo Kirchnerovi do stripů vměstnat.