„Každému dáme tři rozinky a jíme je jednu po druhé. Přitom věnujeme pozornost tomu, co děláme, a prožíváme každý okamžik… Nejdříve přivedeme pozornost k pohledu na jednu z rozinek; prohlížíme ji tak důkladně, jako bychom ji nikdy předtím neviděli. Mezi prsty cítíme strukturu jejího povrchu a zaznamenáváme barvu. Také si uvědomujeme myšlenky, které nás mohou napadat o rozinkách nebo jídle všeobecně. Zaznamenáváme všechny myšlenky a pocity libosti či averze vůči rozinkám, jestliže během jejich pozorování vyvstanou. Pak k rozince na chvíli přičichneme a na závěr ji s uvědoměním pozdvihneme k ústům. Přitom si uvědomujeme, jak paže hýbe s dlaní, aby ji umístila do správné pozice, a jak sliníme, když mysl a tělo očekává žvýkání. Proces pokračuje tím, že si rozinku dáme do úst, pomalu ji žvýkáme, přičemž zakoušíme reálnou chuť jedné rozinky. Když jsme připraveni ji spolknout, sledujeme přicházející impulz ke spolknutí, aby i to bylo zakoušeno s uvědoměním. Dokonce si představujeme – ‚cítíme‘ –, že naše tělo je nyní o jednu rozinku těžší. Pak uděláme totéž s další rozinkou, tentokrát bez slovních instrukcí, v tichosti. A pak to uděláme i se třetí. Odezva na toto cvičení je vždy pozitivní i mezi lidmi, kteří nemají rádi rozinky. Říkají, že je příjemné pro změnu jíst tímto způsobem a že poprvé, co pamatují, opravdu zakusili, jak chutná rozinka; a že i jediná může uspokojit. Často někoho napadne, že kdybychom takto jedli stále, jedli bychom méně a měli příjemnější a uspokojivější zážitky z jídla. Obyčejně někteří lidé poznamenají, že se přistihli, jak si před dojedením jedné rozinky už automaticky chtěli dát do úst další. V tu chvíli pochopili, že takto vlastně jedí normálně. Mnohdy používáme jídlo jako emocionální úlevu, zvláště pokud jsme úzkostní, v depresi nebo se jen nudíme. Rozinkové cvičení, zaměřené na zpomalení naší činnosti a soustředění pozornosti na ni, dobře ilustruje, jak silné, nekontrolované a neužitečné jsou mnohé naše stravovací impulzy. Jak prosté a uspokojující by naopak mohlo být, kdybychom si všímali toho, co děláme, právě když to děláme.“

Tento úryvek mohl čtenáři vzdáleně připomenout slavnou pasáž z Hledání ztraceného času, v němž v okamžiku, kdy se doušek promíšený drobty koláče dotkl vypravěčova patra, ten sebou trhl a soustředil se na podivné věci, které se v něm děly: „Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příčiny. Okamžitě způsobil, že se mi životní převraty staly lhostejnými, pohromy neškodnými, krátkost života klamnou… A pojednou se mi vzpomínka objevila. Byla to chuť kousku madlenky, který mi v Combray v neděli ráno dávala teta Leonie.“

Ovšem jak onen instruktážní tón napovídá, text o rozince rozhodně není beletristický, naopak proti vytváření příběhů brojí. Jde o jeden z mnoha návodů, jež podává kniha Život samá pohroma: Jak čelit stresu, nemoci a bolesti pomocí moudrosti těla a mysli (Full Catastrophe Living: Using the Wisdom of Your Body and Mind to Face Stress, Pain, and Illness; Delta, 1991). Jejím autorem je Jon Kabat-Zinn (nar. 1944), profesor medicíny a zakladatel Kliniky pro snižování stresu a Centra pro mindfulness v medicíně, zdravotnictví a společnosti na Univerzitě v Massachusetts. Jde o předního propagátora metody „mindfulness“ neboli meditace všímavosti. Ta se na Západě v posledních letech stala významným či dokonce módním fenoménem. Jde o duševní trénink zaměřený na plné prožívání přítomného okamžiku, což má mít podle řady vědeckých experimentů blahodárný vliv na zdraví a duševní pohodu. Praktikuje ho mnoho známých osobností, mimo jiné Al Gore, Clint Eastwood či Oprah Winfreyová; firmy Google či Twitter platí svým zaměstnancům meditační lekce. Její zastánci postupně pronikají do některých západních parlamentů. Stovky nemocnic po celém světě zavádějí léčebné programy založené na všímavosti. Mindfulness se objevuje na titulních stranách časopisů, jako je Time, Scientic American nebo Newsweek, a také u nás už se téma propracovalo z odborných časopisů jako Psychologie dnes a Československá psychologie až do Respektu.

Kéž…

Nárůst popularity této metody je ve velké míře přičítán právě Kabat-Zinnovi jako iniciační figuře, a v nemalé míře i jeho první knize Život samá pohroma, kterou roku 2013 zásadně revidoval a doplnil o nejnovější poznatky z výzkumů i z vlastní praxe. Autor pochází z nepraktikující židovské rodiny, byl žákem buddhistických mistrů, jako je Vietnamec Thich Nhat Hanh (nar. 1926), a korejského zenového mistra Seung Sahna (1927–2004). Tato zkušenost jej „inspirovala k integraci jejich racionálního jádra a funkčních prvků do hlavního proudu západní medicíny“. V knize k tomu uvádí, že systematickou kultivaci všímavosti lze považovat za jádro buddhistické meditace, která vzkvétala posledních 2 600 let v mnišském i světském prostředí mnoha asijských zemí. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století se meditace tohoto typu dále šířila po světě. „Stalo se tak zčásti kvůli čínské invazi do Tibetu a desítky let trvajícím válkám v jihovýchodní Asii – obojí udělalo utečence z mnoha buddhistických mnichů a učitelů. K rozšíření také přispěli mladí lidé ze Západu, kteří se do Asie přišli naučit a cvičit meditaci v klášterech a pak se na Západě stali učiteli. A konečně k ní došlo také díky zenovým mistrům a dalším učitelům meditace, kteří přijeli navštívit Západ a učit tam v odpovědi na pozoruhodný zájem západních zemí o meditativní techniky. Tento trend za posledních třicet let ještě zesílil. Ačkoli až donedávna byla meditace všímavosti obyčejně vyučována a praktikována v kontextu buddhismu, její podstata je a vždy byla univerzální. V dnešní době se mindfulness stále více, prakticky exponenciálně, prosazuje i v mainstreamové společnosti. Je to metoda, jak se dívat hluboko do vlastního nitra v intencích sebezkoumání a porozumění sobě samotnému. Proto je mindfulness něco, co se lze naučit a praktikovat, aniž bychom se odvolávali na asijskou kulturu nebo buddhismus kvůli nějakému obohacení či dodání autentičnosti.“

Sám autor ovšem svou východní inspiraci nejen nepopírá, ale v doslovu používá i sanskrtský, nábožensko-filosofický pojem „dharma“. A i když se v knize odvolává na množství vědeckých experimentů, které mají dokazovat reálné terapeutické výsledky, text rozhodně nekončí jako suché vědecké pojednání, ale spíše sekulární variací na buddhistickou modlitbu či přání: „Kéž všímavost ve svém nejuniverzálnějším vyjádření prokáže svou hodnotu ve vašem životě a vztazích, uvnitř i navenek. Kéž vaše praxe všímavosti dále roste a vzkvétá. Kéž má také svět prospěch z tohoto potenciálně neomezeného rozkvětu ve vašem vlastním srdci“.

Religionista Zdeněk Vojtíšek k tomu dodává, že v naší civilizaci náboženství především znamená něčemu věřit nebo být o něčem přesvědčen. Rity chápeme jako odvozené od přesvědčení. Ale v jiných civilizacích náboženství znamená především ritus a „legenda“, jež ho provází, je méně důležitá anebo zcela nedůležitá. V tomto pohledu by pak třeba jóga nebo mindfulness byly do náboženství zařaditelné jednoznačně a bez pochyb.

A podle dalšího religionisty Lubomíra Ondračky se dnes pod pojmem mindfulness provozuje ledacos, ale v onom prvotním a základním pochopení coby buddhistické techniky kontroly mysli jde skutečně do velké míry o zcela universální techniky, nezávislé na nějaké nauce či metafyzice. Což je patrné i na dějinách meditační praxe v samotné Indii. Pataňdžaliovská jóga, která má nauku neslučitelnou s buddhismem, od buddhistu tyto meditační techniky úspěšně převzala a zařadila do své nauky a praxe. Cílem je nakonec vždycky dosáhnout „samádhi“, nejvyššího vědomí, a teprve v tomto stavu se jednotlivé školy začínají lišit, co vlastně nastane, respektive shodnou se v tom, ze člověk dosáhne osvobozujícího poznání, ale liší se v interpretaci jeho obsahu. Na Západě tak možná k této technice přidáváme, můžeme dodat, další možnou ideovou náplň: spiritualitu bez náboženství, jak pozápadnělou meditaci vykládá a propaguje neurovědec a filozof Sam Harris.

Dech a pohroma

Cílem knihy Život samá pohroma je každopádně naučit se žít v přítomnosti, a to stále, nejen při konzumaci rozinek. Autor slibuje, že kultivace všímavosti může vést k objevení hlubších sfér pohody, klidu, jasnosti a vhledu do nás samotných. Je to, jako byste prý narazili na nové území, které jste dřív neznali nebo jste jen matně tušili jeho existenci a které skrývá pramen pozitivní energie, potřebné k sebepoznání a zlepšování zdraví. Není přitom nutné putovat daleko: cestou k němu má údajně být jen naše vlastní tělo, mysl a dech. Tato oblast čistého bytí, bdělosti je nám stále přístupná. Vždy tu je, nezávisle na našich problémech. Její síly pro vás mohou hodně znamenat, ať už čelíte onemocnění srdce, rakovině, bolesti nebo velmi stresujícímu životu. Po vysvětlení základních principů a toho, jak důležité je přitom pracovat s vlastním dechem, Kabat-Zinn snad až příliš podrobně a jednotvárně vysvětluje, jak se dají aplikovat v jednotlivých oblastech a konkrétních životních situacích. Jak už bylo naznačeno, například v případě onemocnění, vnímání bolesti a různých druhů stresu. Pojem všímavost tak postupně zasazuje do stále širšího kontextu: od všímavosti vlastnímu tělu a myšlenkám až k všímavosti k přírodě (uchování ekosystémů), budoucnosti, politice a světu (přijetí různorodosti jako cesty k míru). Součástí autorova programu je totiž i kultivace morálních charakteristik neubližování, štědrosti, vděčnosti, trpělivosti, odpuštění, laskavosti, soucítění, empatické radosti a vyrovnanosti.

Autor rozebírá i možné překážky v meditaci, například pokud se někdo až příliš upne na určitý cíl, kterého chce touto metodou dosáhnout, například posílení imunitního systému. Podstatou meditace je totiž nekonání, takže snaha využívat ji k dosažení něčeho příliš konkrétního ji může znehodnotit.

Název knihy je inspirován slavným filmem, natočeným podle románu Řek Zorba od Nikose Kazantzakise. Zorbův mladý společník se k hlavnímu hrdinovi v jedné chvíli otočí a ptá se „Zorbo, byl jste někdy ženatý?“, na což Zorba zavrčí: „Samozřejmě že jsem ženatý. Žena, dům, děti… zkrátka naprostá pohroma!“ Hrdinovu odpověď Kabat-Zinn vnímá jako nejvyšší ocenění bohatství života a nevyhnutelnost všech jeho dilemat, smutků, traumat, tragédií a ironií. Jeho stylem je „tančit“ ve vichřici té naprosté pohromy, oslavovat život, smát se s ním a sám sobě. Výraz naprostá pohroma tedy podle něj „říká něco pozitivního o schopnosti lidského ducha vypořádat se s tím nejtěžším v životě a přitom se stát silnějším a moudřejším.“

Autor v knize dále cituje básně T. S. Eliota a Pabla Nerudy, před samotným principem narativity v každodenním konání ale spíše varuje. Jak to ostatně popsal Petr Třešňák v článku Umění koncentrace, naše rozlítaná mysl vytváří různé příběhy o nás samotných, kterými prosakují emoce jako úzkost, obavy nebo agrese. Dokonce i zdánlivě neutrální téma často provázejí negativní emoce. Proto je prý lepší se jich vyvarovat, nenechat se lapit do narativní sítě vytvářející fiktivní příběhy toho, kým si myslíme, že jsme.

Doplňme ale, že to je minimálně nesnadný úkol, protože už samotný náš mozek pracuje, například podle mínění Davida Eaglemana, tak, že se snaží vytvořit logický vzorec našeho každodenního života: co se právě stalo a jaká je v tom moje role? Vymýšlení příběhů je tak jednou z jeho klíčových činností. A také dlouhodobě vytváříme rámce, které nám pomáhají orientovat se v našich životech a poskytují vodítko k rozhodování v přítomnosti. Během života je ovšem obměňujeme, případně ty staré zcela zavrhujeme a konstruujeme nové. Tyto rámce mohou působit i škodlivě, například v případě zažitých rolí, které v rámci specifických společenských her popsal psycholog Eric Berne, ale stejně je potřebujeme. Člověk, jenž dříve nezvládal jisté situace, ale díky Kabat-Zinnovým knihám už je zvládá, si o sobě mimo jiné vytvořil i jiný životní příběh s novými mezníky: jeho významnou součástí je to, že od doby, kdy si nacvičil jeho metody, už si s inkriminovanými situacemi poradí pomocí vlastní mysli a dechu.

Metodě mindfulness je některými kritiky vytýkána přehnaná komerčnost, plytkost a povrchnost, někteří v tomto smyslu posměšně mluví o „McMindfulness“. Další jí vytýkají, že jde čistě o techniky snižování stresu, kterým však schází etický rámec. Alespoň v Kabat-Zinnově knize ale morální akcent rozhodně nechybí, jak jsme viděli. Že bude mindfulness nabývat různých podob, od čistě komerčně povrchních přes terapeutické až po ty spirituální a skrytě náboženské, je zřejmé a není snadné odhadnout, která verze (či jejich kombinace) se prosadí nejvíce. Pokud by se neprosadila žádná a módní vlna mindfulness odplynula, dá se očekávat, že by ji časem nahradil nějaký podobný nástupce. Myšlenka toho, že bychom měli ovládat vlastní hněv a negativní emoce a k sobě i okolí přistupovat s laskavostí, je totiž nejen obecně přijatelná, takže proti ní může jen málokdo něco podstatnějšího namítat, ale také nepotlačitelná. Tento koncept si snad zaslouží, aby dostal šanci na uplatnění, a je proto dobře, že vyšla i tato základní příručka. Ovšem to, že by v parlamentech většiny zemí jednou zasedali poslanci praktikující mindfulness a podle toho i hlasující, zatím není příliš pravděpodobné…