Násilí ve jménu víry si dnešní lidé spojují hlavně s islámem. Nová kniha docenta religionistiky Zdeňka Vojtíška (nar. 1963) Nová náboženství a násilí ale na čtyřiadvaceti příkladech bohatě dokazuje, že v násilné projevy se může zvrhnout činnost skupin vznikajících v kontextu všech světových náboženství.

Publikace nově zpracovává téma, jímž se autor zabýval i ve své habilitaci Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí (L. Marek, Brno, 2009). Tentokrát nejde o práci převážně teoretickou a akademickou, nýbrž populárně naučnou, na jejíchž stránkách není nouze o vraždy, únosy, zastrašování kritiků či hromadné rozšiřování jedovatých látek (nebo svážení bezdomovců) za účelem ovlivnění voleb. Ačkoli mnohá z popisovaných hnutí mají za konečné cíle lásku a mír, místy se čte spíše jako pojednání o krvavých bojích mezi znesvářenými gangy. Historii daných společenství autor nevypráví chronologicky, ale vždy dvě nebo tři hnutí se společnými vybranými rysy zařazuje do jedné kapitoly, v níž pak získané poznatky zevšeobecňuje. V kapitole o terorismu se například společně s japonskou Óm šinrikjó vyskytuje také v současnosti asi nejznámější ze všech zařazených skupin, Islámský stát.

Násilný potenciál
Učení jednotlivých představených guruů často vyznívají bizarně, ať už se považovali za císaře vesmíru, či přímo bohy a za vyvolené národy prohlašovali Uganďany nebo jiné národy. Nalezneme zde i svérázný mýtus o původu bílé rasy: černošský kmen byl stvořen a vyvolen Alláhem, aby pokojně žil v okolí Mekky, ale „… před šesti tisíci lety byl tento stav narušen Yakubem, rebelujícím proti Alláhovi. Ve vyhnanství na ostrově Pelan prováděl Yakub genetické experimenty a stvořil bílé lidi, kteří byli sice fyzicky slabší než černoši, ale natolik zlí, že se jim nakonec podařilo černochy zotročit. Vláda bílých je nyní ovšem u konce.“ Až úsměvně průhledně také působí řada příkazů směrovaných dovnitř komunit, jeden guru například přišel s novým poselstvím z nebe, že nadále mají být všechny přítomné ženy sexuálními partnerkami jeho, mesiáše, zatímco jejich manželé se mají na boží království připravovat celibátem.

Obecně autor píše, že násilí spojené s novými náboženskými hnutími je sice výjimečné, ale zároveň docela očekávatelné. „Tato hnutí jsou totiž nestabilními útvary, jejichž protestní nauky a postoje, vztahy s okolní společností i dramatické momenty dynamického vývoje v sobě mají nepřehlédnutelný násilný potenciál. Také existence náboženského cíle, který samozřejmě svou důležitostí přesahuje lidské poměry, i existence nadpřirozeně ustavené charismatické autority, která se díky svému základu nemusí cítit vázána běžnými zákony a normami, zpochybňují platnost stávajícího pořádku, v jehož rámci je regulováno násilí. Vezmeme-li tuto společenskou labilitu nových náboženských hnutí v úvahu, možná nám nakonec bude připadat překvapivější, že násilných událostí není víc,“ konstatuje Vojtíšek suše, čímž ovšem běžnému čtenáři patrně mnoho klidu nepřidá.

Úřady zase špatně
Publikace se věnuje násilí, které příslušníci nových náboženských hnutí sami páchají, ale i tomu, jímž sami trpí ze strany státu, ať už jde o systematickou perzekuci ze strany často nedemokratických režimů, nebo o regulérní vyšetřování. K jednání ze strany úřadů je přitom Vojtíšek silně a snad až přehnaně kritický. Někdy jim vyčítá, že vůči daným komunitám postupují příliš přísně či agresivně, takže možná samy k násilí přispívají postupnou radikalizací obou stran. Jindy mu ale vadí přílišná shovívavost: proti přílišné opatrnosti a proti zavírání očí před podezřením ze spáchání trestných činů podle něj naopak svědčí případ hnutí Óm šinrikjó, kde by včasný policejní zásah patrně zachránil životy desítek lidí. Z čehož by mohl plynout pesimistický závěr, že ať (třeba i) demokratický stát udělá cokoli, je to vždycky špatně. Role reprezentantů státní moci je v tomto ohledu velmi těžká: jak mají vyhodnotit, co se skutečně odehrává v organizaci, která se navenek často tváří jinak, než čím ve skutečnosti je? A jak mají dopředu vědět, že daný vůdce na vyšetřování, obléhání či pokus o osvobození členů skupiny zareaguje hromadnou vraždou či nařízenou sebevraždou přítomných? Chtělo by se napsat: ano, dnes už to z řady proběhlých událostí víme, stejně jako to, jak je to s generály po bitvě…

Nicméně i autor připouští, že „vystopovat cestu nových náboženských hnutí od nenásilí k násilí není dost dobře možné. Příhodnější než metafora cesty se jeví metafora elektrostatického výboje – blesku.“ K výboji tedy dojít může i nemusí a rozhodují o tom těžko předvídatelné a možná i náhodné okolnosti. Vojtíšek vedle sebe na ukázku staví relativně málo intenzivní „elektrické pole“ ve Sboru Filadelfia v Knutby ve Švédsku, kde onen „výboj“ přesto způsobilo „setkání sociopatické osobnosti pastora s psychicky labilní členkou křesťanské obce“, a americký Národ islámu, jehož nebezpečně silné a mocné „elektrické pole“ živené bojovou rétorikou nakonec výboj rasového násilí naštěstí nepřineslo.

Jak nevyrábět mučedníky?
Četba této knihy by přes nastíněné obtíže mohla napomoci k lepšímu pochopení dynamiky podobných hnutí a psychologie jejích vůdců ¬– třebaže dopředu je zřejmě těžké odhadnout, o jaký typ skupiny vlastně jde. Jednou ze skupin, o kterých Vojtíšek píše, je Chrám lidu (nebo také Svatyně lidu), hnutí založené reverendem Jamesem Warrenem Jonesem ve městě Indianapolis, které ale přesídlilo do Guyany. Dne 18. listopadu 1978 v tamní osadě Jonestown většina členů násilně zemřela.

Tragédii předcházela návštěva amerického kongresmana Lea J. Ryana, který přiletěl vyšetřit vážná obvinění. I když politik po návštěvě tvrdil, že jeho zpráva o komunitě bude spíše pozitivní, Jim Jones předpokládal, že výsledkem Ryanovy cesty bude ještě negativnější mediální pohled na komunitu, který v důsledku způsobí ztroskotání jeho plánů na přesídlení do Sovětského svazu. Rozhodl tedy o tom, že Ryan má být při návratu do letadla zabit. Během shromáždění v otevřené hale pak Jones vyzval přítomné k tomu, aby „zemřeli důstojně (spíše než aby padli do rukou nepřátel a aby se jejich děti musely vrátit do americké společnosti), nazýval připravovanou společnou smrt revoluční sebevraždou, přijímal díky od mnoha členů komunity, rozmlouval jedné ženě její nesouhlas s tímto řešením situace a utěšoval ji myšlenkami na novou inkarnaci“.

Podle Vojtíškova hodnocení právě Ryanova tvrdohlavost, s níž si prosadil návštěvu v Jonestownu, zvrátila hrozící rozpad Svatyně lidu a možné rozplynutí vůdcova charismatu. Vražda Ryana otevřela Jonesovi cestu, jak se vyhnout vlastnímu ponižujícímu konci a jak zabránit postupnému rozkladu společenství: z příslušníků církve Svatyně lidu se – přinejmenším v jejich vlastních očích – stali mučedníci. Ryanova výprava vrátila Jonesovi a jeho společenství, které se cítilo bezmocné vůči hrozbám stále nových forem pronásledování, také pocit moci. „Příslušníci církve Svatyně lidu se znovu stali aktivními činiteli dějů a smrt byla jen jejich vlastní volbou. Přinesla naději, že ideál bude zachován bez porušení pro jiné lidi a další generace, i když oni sami již nebudou žít. Z tohoto hlediska se tedy vraždy a sebevraždy v Jonestownu jeví jako racionální činy a nikoli jako důsledek vymytí mozku paranoidním šílencem, jak událost někdy interpretují bulvární média.“

Je pochopitelně nutné snažit se poznávat úmysly a uvažování podobných excentriků, nicméně analogické, vnitřně soudržné vysvětlení je možné zřejmě najít u každého sebešílenějšího činu. I Hitlerovo jednání na konci války směřující k totální destrukci jeho země samozřejmě mělo svou logiku a jeho strůjci dávalo smysl – což ale dané aktéry neomlouvá. To autor sice okrajově přiznává, ale je nutné to hlasitě zdůraznit.

Prognostici úderů blesku
V minulosti byl Zdeněk Vojtíšek kritizován, že ve svých textech přijímá úhel pohledu „antikultovních hnutí, kdy se vědecká deskripce fenoménu nebezpečně mísí s jeho teologickým hodnocením“. V přítomné knize naopak raději nepoužívá pojem „sekta“, aby nedával najevo předem dané negativní hodnocení daných uskupení, a nezřídka při výkladu přejímá perspektivu guruů (když někdo „rozpozná“ své nadlidské schopnosti či „slyší“ boží hlas, nepoužívá uvozovky ani pojmy vyjadřující pravděpodobnostní modalitu, typu „údajně“). Při posuzování míry viny za krveprolití snad až přehnaně často obviňuje většinovou společnost, že nebyla dostatečně chápavá či tolerantní (k lidem, kteří se podle platných zákonů i demokratických států chovali jako zločinci nebo k tomu neměli daleko). Což můžeme komentovat i tak, že práce religionisty je těžká a není věru lehké se publiku zavděčit.

Kniha ukazuje, že ve zločinné jednání se může zvrhnout i projekt s těmi nejmírumilovnějšími záměry a že se ve skrytu duchovních komunit mohou odehrávat ještě horší věci, než jste tušili. Pokud bylo cílem autora zabránit společenské panice, nebo ji aspoň zmírnit, pak by některé stránky jeho knihy u určitých čtenářů mohly vzbudit pravý opak. Uklidňujícím dojmem ale může působit vědomí, že i u nás máme odborníky, kteří na základě dřívějších případů mohou kvalifikovaně posoudit nebo si představit bohatou škálu možností, kam by se problematické společenství mohlo vyvinout a jaké by mohlo mít konce. A současně jsou tito specialisté (bez ironie) schopni pokorně doznat, že stoprocentně předpovědět, kdy udeří blesk shůry, není možné: zřejmě tedy kdykoli…