„Přišel vhled, který změnil můj názor na to, jak pohodově by se dal žít lidský život. Prožíval jsem bezmeznou lásku a náhle jsem si uvědomil, že kdyby se v té chvíli objevil ve dveřích někdo cizí, byl by do té lásky cele zahrnut. Láska byla stavem bytí.“ Tento citát není převzat z knihy nějakého mystika ani náboženského gurua. Jeho autorem je neurovědec, filozof a známý ateista Sam Harris. Pochází z jeho knihy Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení (Waking Up: A Guide to Spirituality Without Religion, 2014).

Tak jako ve svých jiných knihách i v této autor příkře (a podle mne přehnaně tvrdě) kritizuje tradiční náboženství. Skoro až arogantně vyhlašuje, že současný svět je rozdělen náboženskými doktrínami, jež „musí každý vzdělaný člověk odmítnout“. A například na Isaaca Newtona si stěžuje, že prý promrhal značnou část své geniality na studium teologie či alchymie – třebaže někteří znalci jeho díla tvrdí, že nemuselo jít o rozpor ani o plýtvání, naopak silné náboženské přesvědčení a z něho vycházející představa mrtvé hmoty, kterou pohybují výlučně nemateriální síly, Newtonovi podle nich umožnilo si představit a vytvořit teorii všeobecné gravitace.

Jak ale napsal recenzent The New York Times, více než dříve se tentokrát Harris snaží nalézt, co pozitivního lidem náboženství přinášejí a jak tyto „benefity“ získat i bez toho, aby člověk musel současně přijímat příslušná věroučná dogmata. Jde již o druhou česky vydanou knihu na toto téma. Alain de Botton se však v publikaci Náboženství pro ateisty: Bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství zaměřoval na rituály a jejich nezastupitelnou roli v životě komunity a k náboženstvím byl spíše smířlivý; Harrisovi jde o výchovu individuálního vědomí.

Pravdy o mysli, které je dobré znát

Relativně nejvstřícněji se Sam Harris nepřekvapivě vyjadřuje k buddhismu. Budeme-li jej interpretovat jako soubor metod zkoumání lidské mysli a prohlubování etického života, může to podle Harrise být „zcela racionální podnik“. Referuje tudíž o svých zkušenostech s meditačními technikami nebo i některými dle něj „správnými“ drogami (MDMA neboli extáze) a snaží se je zasadit do náležitých souvislostí, porozumět jim „v racionálním kontextu“, tedy přísně nenábožensky. Podle Harrise nás mohou zbavit konvenčního pocitu jednotného „já“ a poučit nás, že jde o iluzi (o čemž ovšem vypovídá i nemalá část moderních spisovatelů, například Karel Čapek či Luigi Pirandello). Nebo nám ukázat, jak se přestat přehnaně identifikovat se svými myšlenkami. (Neznamená to podle něj, že „takový člověk už nebude myslet, ale nebude už podléhat prvotnímu zmatku, který ty myšlenky ve většině z nás vyvolávají: nebude už mít pocit, že existuje nějaké vnitřní ‚já‘, které si ty myšlenky myslí. Takový člověk si přirozeně udrží otevřenost a klid mysli, který má i po letech praxe většina z nás k dispozici vždy jen na chvilku.“)

I pouhé rozpoznání nestálosti duševních stavů – na hluboké úrovni, nejenom na úrovni myšlení – „může transformovat váš život“, slibuje autor. Každý duševní stav, který jste kdy měli, vyvstal a zase zmizel. K tomu, abychom tuto pravdu o vlastní mysli pochopili, nepotřebujeme žádné další poznatky o mozku, jehož výzkum ovšem Harris také poutavě líčí, či o vztahu mezi vědomím a fyzickým světem. Příslib spirituálního života – vlastně právě to, co ho činí „spirituálním“, v tom smyslu, jak se to autor snaží v celé této knize vystihnout – spočívá v tom, že „existují pravdy o mysli, které je pro nás lépe vědět. K tomu, abychom začali být šťastnější a udělali ze světa lepší místo, nepotřebujeme více zbožných iluzí, nýbrž jasnější porozumění tomu, jak se věci mají.“ Tedy hlavně ty v našem nitru.

Harris připouští, že stále jde o kontroverzní téma. Přitom roli talentu a tréninku při fyzickém a intelektuálním snažení připustí bez okolků každý, „ale uznat, že existuje i škála morální a spirituální moudrosti nebo že mohou existovat lepší a horší způsoby, jak se na ní pohybovat, je pro mnoho lidí obtížné“.

Střední cestou

Autor polemizuje se dvěma tábory možných oponentů. Jednak právem varuje před samozvanými guruy, kteří jsou až příliš snadno schopni vytvářet soukromé kulty, přičemž jejich následovníci jim věří slepě a trvají na tom, že i ta nejbizarnější tvrzení jejich spirituálních mistrů i obdivné výroky, jež o nich pronášejí jiní, musejí být pravdivé. Na straně druhé se vymezuje vůči těm, kteří zavrhují náboženství ve všech jeho podobách a projevech, tedy před skeptiky, kteří předpokládají, že všechna tradiční prohlášení jogínů a mystiků musejí být přehnaná nebo že se musí jednat prostě o bludy a jediný racionální účel meditace se omezuje na konvenční „redukci stresu“. Sám navrhuje „střední cestu mezi těmito extrémy“, která si uchovává „vědecký skepticismus“, ale uznává, že mysl radikálně transformovat lze.

Spojení především racionálně založeného přístupu s popisem extatických stavů činí tuto knihu skutečně nevšední. I Harrisův popis extáze přitom místy připomíná geometrické dokazování: „Jako když člověk letmo zahlédne vlastnosti jednoho souboru souběžných čar a pochopí, co musí mít všechny společného.“ I když s autorovým světským pojetím spirituality nebude každý souhlasit, vzhledem k tomu, jak obrovskou popularitu si dnes meditace získává, je dobré se s tímto způsobem uvažování minimálně seznámit, protože jeho vliv bude pravděpodobně posilovat.