Jak zdravé je luxování, sex nebo poposedávání při práci u počítače? Nakolik akutně hrozí milovníkům mrkve její předávkování? Je rozumné nahrazovat sůl kořením? Existují skutečně nějaké superpotraviny nebo aktivity, díky kterým každý dokáže překonat základní možnosti lidského těla: běhat naboso maraton napříč pouští bez kapky vody nebo v kraťasech za polárním kruhem? A dá se doporučit pití kokosové vody nebo moči? 

Graham Lawton hledá odpovědi v knize Tahle kniha vám možná zachrání život. Jak déle a lépe žít díky vědě, a to na základě soudobých vědeckých poznatků.  Je k tomu profesně výborně připravený: pracuje totiž jako vědecký novinář časopisu New Scientist. A kromě toho se otevřeně označuje „za obtloustlého líného flákače a živoucí důkaz toho, že člověk nemusí být posedlý cvičením, aby byl rozumně zdravý a v kondici“. 

Návody, které dává, vlastně nemusejí být nijak zvláště převratné a v zásadě potvrzují to, co i zdejší čtenáři můžou znát z podobně vědecky podložených knih jako Proč spíme. Odhalte sílu spánku a snění nebo Příběh lidského těla. Evoluce, zdraví a nemoci. I Graham Lawton tedy varuje před kouřením, smaženými bramborovými lupínky, bílou rýží nebo bílým pečivem. Stejně jako před smaženými topinkami, sladkými limonádami, ale i ovocnými džusy (nabádá denně vypít maximálně jednu sklenici, pak už se jen hromadí cukry v těle). A celkově radí dopřávat si dostatek spánku, ale hlavně pohybu, nejlépe v přírodě. I když člověk musí například sedět v kanceláři, je dobré každou půl hodinu vstát a krátce se projít či alespoň protáhnout a mezitím provádět třeba jen takové mikropohyby, jaké situace dovolí: „Aspoň se vrťte, zdvihejte paty, kruťte prsty na nohou, hýbejte rameny. Počítá se každá troška pohybu.“   

Dále autor nepřekvapivě doporučuje konzumovat ovoce, zeleninu, ryby, celozrnné potraviny a ořechy. Důležité je vyhýbat se nejen cukru, ale i přesolování: sůl navrhuje nahrazovat kořením. Popíjení kávy je relativně zdravé, ale nikoli ve verzi tzv. turka, tedy kávy s lógrem. Od věci není ani občasný půst od jídla. Už asi po deseti hodinách hladovění, které se může odehrávat i během nočního spánku, v těle nastupuje „režim oprav“, při němž organismus začíná na palivo rozkládat vlastní poškozené buňky. Stačí tedy občas vynechat snídani.    

Lawton na rozdíl od zmíněné Liebermanovy knihy Příběh lidského těla nerozebírá, jak se evolučně vyvinulo lidské tělo. Místo toho detailně popisuje, jak náš organismus pracuje s konkrétními živinami či vitamíny a co má smysl přijímat ve speciálních pilulkách. S několika málo výjimkami (vitamin D během zimních měsíců) dokládá, že většina tzv. potravinových doplňků je nejen zbytečná, ale může být i škodlivá. Nejlepší je tedy přijímat je ve zdravých potravinách, v nichž jsou přirozeně přítomné. Například vitamin A se dá snadno získat z mrkve, u níž nehrozí předávkování: tělo si jej totiž vyrobí tolik, kolik potřebuje. Naopak u těch, kteří jej chtějí konzumovat v doplňcích stravy, může zvyšovat riziko rakoviny. 

Tomu, že by třeba otužování mělo tak zázračné univerzální účinky, jak tvrdí Wim Hof, Lawton nevěří. A nedůvěřuje ani tzv. superpotravinám. Přiznává, že podle výzkumů je konzumace takového avokáda zdraví prospěšná, ale zřejmě stejně jako u kteréhokoli jiného ovoce či zeleniny. Jen si máme dát pozor na „avokádovou ruku“, tedy zranění způsobené tím, že nám při krájení avokáda sklouzne nůž, kteréžto riziko raketově vzrůstá spolu s oblibou tohoto ovoce.     

Recenzovaná kniha také názorně ukazuje, jak vědci ke svým závěrům došli, případně jak se v dané oblasti názory odborníků vyvíjely. Publikace je v tomto smyslu i praktickou lekcí kritického myšlení, protože v ní autor srozumitelně ukazuje, jak pracovat se statistikami nebo jak už na první pohled poznat popularizační článek, k jehož obsahu by čtenář měl být krajně obezřetný a nedůvěřivý. Přitom se ale autor nesnaží čtenáři vnutit svůj předem daný a silně vyhraněný ideologický pohled, jako je tomu bohužel třeba v knize Jiřího Šedého Kritické myšlení (Galén 2021).     

Lawtonův skepticky úsečný styl silně připomíná texty novináře Petra Koubského. Ten ostatně české vydání knihy doprovodil vlastním doporučením. Píše v něm, že knihy o zdravé výživě nemá rád, protože bývají nudné, ezoterické, nesmyslné, nebo v něm probouzejí špatné svědomí; první, jež je podobných vad prosta, je právě tato. Jak už jsme naznačili, existují asi i některé další, i když žádná není tak stručná a co do témat tolik komplexní a systematická. Každopádně lze tuto publikaci doporučit každému, kdo hledá rychlé, fundované a vtipné poučení o tom, jak jsou podle aktuálních výzkumů účinné módní diety, fitness programy či různé zaručené recepty o několika málo bodech, které slibují rychlou změnu našich životů. Lawton také nabízí změnu životního stylu, ale pomalou, náročnou a třeba i bolestivou. Není přitom žádný absolutista, chápe, že různí lidé mají různé potřeby a možnosti, a tak se snaží i pro na první pohled „ztracené případy“ navrhovat alespoň dílčí nebo jen minimalistická řešení. Například pro ty, kteří nemají možnost fyzického pohybu k přírodě, je podle něj prospěšné už samotné vdechování aromatického oleje s vůní borovice.

Jak je patrné z „avokádového“ varování, autorův přístup se vyznačuje suchým humorem, sebeironií a racionální skepsí, i když ta není bezvýhradná. Varuje sice, že naše přesvědčení o účinnosti nějakého prostředku je často založeno jen na magickém myšlení, ale na druhou stranu neváhá doporučovat meditování. A kapitola s názvem Pravda o splynutí s přírodou není výsměšným pojednáním zaměřeným proti těm, kteří chodí objímat stromy, naopak. Potvrzuje se v ní, že kontakt s přírodou nám měřitelně tělesně prospívá, i když přesně neumíme vědecky popsat, k jakým mechanismům při něm dochází a proč tomu tak je. V tomto smyslu je autorův přístup poctivý: nezřídka neváhá přiznat, že na spoustu speciálních otázek současná věda nezná odpověď. Ani netvrdí, že se názory vědců nemůžou v dílčích bodech časem zase změnit. Spoustou věcí si je ale věda celkem jistá. Tak třeba dlouhou a jasně vyargumentovanou pasáž o pití moči autor ukončuje velmi lapidárně (a my jeho slova ocitujeme jako bonusovou radu na závěr): „Pokud třeba ještě stále váháte: Moč zkrátka nepijte. Ani svou, ani cizí.“