Kdyby americký historik Timothy Snyder psal knihu Obnova národů dnes, pravděpodobně by ji nazval jinak. Snad Obnova nacionalismu. A určitě by připsal ještě jednu kapitolu, a to docela smutnou, zaměřenou na současné hloubení příkopu mezi Polskem a Ukrajinou kvůli sporům o volyňskou řež i zcela odlišnému vnímání odkazu Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA), tedy na opačný proces, než jaký zachycuje třetí, závěrečný blok přítomné knihy. Český překlad Snyderovy práce z roku 2003 je tak sice opožděný, paradoxně však nikoliv neaktuální.

Jejím tématem je, řekněme pro začátek obnova (v originále reconstruction) moderního polského, litevského a ukrajinského národa (plus „neobnova“ národa běloruského), přičemž zmíněná trojice (čtveřice) spolu úzce souvisí, jde o vzájemně propojené procesy, kdy je každý z nich vysvětlitelný pouze ve vztahu k ostatním (či k většině ostatních). A to i díky skutečnosti, že všechny uvedené národy povstaly z jednoho u nás skoro neznámého státního útvaru, byť ve své době představoval jednu z největších evropských mocností: Rzeczypospolité, První polské republiky, Polsko-litevské unie, Republiky obou národů. Jedná se o synonyma, a aby zmatků nebylo málo, dlužno podotknout, že šlo o království, byť volené.

Politická legitimita, kulturní, náboženská i etnická identita se ve zmíněné „republice“ notně lišily od přítomnosti, a tudíž adjektivum „polský“ v ní klidně mohlo označovat někoho, komu bychom dnes říkali Ukrajinec, výraz „litevský“ pro změnu zase třeba etnického Poláka. Profesionální historik sice dovede nastíněný zmatek rozklíčovat, jakkoliv se i on při tom zpravidla zapotí. Další problém ale spočívá ve skutečnosti, že ideologové a věrozvěsti moderních národů si ze spletité minulosti vybrali (postupně vybírali) to, co se jim právě hodilo nebo líbilo. Zplodili tím rovněž specifickou identitní mytologii, jež s takzvanou objektivní historickou skutečností může mít jen pramálo společného. Což se samozřejmě týká všech současných národů, nicméně u těch, které jsou předmětem Snyderova zájmu, je to patrné s obzvláštní plastičností.

A právě proto se nad výrazy jako obnova nebo rekonstrukce vznáší otazník. Čím je však nahradit? Zrozením? Vytvořením? Uvedené dilema představuje základní sporný bod téměř všech teorií nacionalismu. Jsou současné národy v podstatě umělý konstrukt, poněvadž z minulosti si lze pro daný účel vzít ledacos, nebo přece jen existuje nějaká nepřerušená a hmatatelná rodová či kulturně-historická linie? V tomto ohledu ale zarazí, že Snyder nechává teorii skoro úplně stranou. Sám pak projevuje sklon – často spíše implicitně – vysvětlovat vznik národa především pomocí daných okolností a jednání konkrétních aktérů. Lze z toho usuzovat, že v nějakou obecně platnou teorii nacionalismu moc nevěří, respektive že tento fenomén považuje za neobyčejně komplikovaný a v každém z mnoha případů silně podmíněný dobovými reáliemi i konkrétním jednáním historických postav. Všechny pokusy o generální teorii jsou tak pro něj předem odsouzeny k nezdaru.

Za jednu z hlavních příčin úspěchu ukrajinského nacionalismu (vzniku moderního ukrajinského národa) považuje existenci početné masy převážně rolnického obyvatelstva, jež hovořila ukrajinsky (nebo přesněji pra-ukrajinsky). Ovšem zhruba totéž by se dalo konstatovat o Bělorusech, a přesto je sporné, zda moderní běloruský národ vůbec vznikl, jelikož nyní sice existuje Bělorusko coby samostatný stát, jde však o zemi silně rusifikovanou, kde běloruština coby kulturní a spisovný jazyk stále připomíná spíše svíčku ve větru, jež se může rozhořet, ale také v mžiku zhasnout. A existovali by teď vůbec nějací Ukrajinci, pokud by se při dělení Polska koncem 18. století neocitla dnešní západní Ukrajina v Habsburské monarchii, tedy ve státním útvaru, kde se mohly ukrajinština a ukrajinské národní hnutí, na rozdíl od ruské carské říše, svobodně rozvíjet? Vznik moderního národa tudíž není cosi automatického, zákonitého, něco, co by probíhalo dle jednotného mustru.

Nicméně Snyder sám pracuje s jistou redukcí. Jak předesílá, jeho studie se „nesnaží zabývat historií ruské, německé ani židovské národnosti, tvrdí však, že dějiny polského, litevského, ukrajinského a běloruského národa jsou nesrozumitelné bez Rusů, Němců a Židů“. A nezabývá se též „velkými národními schématy dějin z devatenáctého století“. Redukce je sice nutná už kvůli udržení přehlednosti výkladu v rámci jistého rozsahu, přináší však zároveň nebezpečí přílišného zjednodušování a schematizace. Což je patrné například na přece jen příliš kontrastním vylíčení „federalistického nacionalismu“ Józefa Piłsudského, který snil o obnově Rzeczypospolité v podobě svazku (federace) Polska s pásmem spřízněných států, a ryze etnického, jazykového polského nacionalismu, politicky představovaného kupříkladu Stanisławem Grabským, jenž dával po první světové válce přednost připojení jen těch území, která mohl polský národní stát etnicky asimilovat.

Sám Snyder ovšem podotýká, že myšlenka „civilizační mise na východě […] bývala pro polskou národní identitu stejně důležitá jako Divoký západ pro Američany anebo impérium pro Brity“. Minulý čas ale není přesný. Například v roce 1999 se v Polsku stal hitem historický velkofilm Ohněm a mečem, natočený dle stejnojmenného románu Henryka Sienkiewicze a pojednávající, byť záměrně v poněkud smířlivém duchu, o kozáckém povstání Bohdana Chmelnického ze 17. století – tedy o polsko-ukrajinském zápase o vládu nad Ukrajinou. Ostatně, celý polský „federalismus“, postavený na (domnělé) převaze polské kultury, připomíná koncepci „ruského světa“, o kterou se již dlouho opírá politika Putinova režimu vůči „blízkému zahraničí“. Předchozí větu asi mnoho Poláků jen tak „nevydýchá“, čímž ale zároveň potvrdí nejasnost hranice mezi ryze etnickým, jazykovým polským nacionalismem a jeho kulturněji, civilizačněji pojatou nostalgickou východně-federalizační verzí. V konkrétní polské politice, jak Snyder dokládá, mělo uvedené rozlišení samozřejmě velký vliv, tato poznámka se však prostě týká šíře toho, čím vším může nacionalismus být.

Snyderova síla spočívá především v podrobné historické analýze konkrétních procesů, zejména etnických čistek mezi Ukrajinci a Poláky za druhé světové války a krátce po ní. Zde cítíme, že autor, který napsal tyto pasáže, spěje k dílu Krvavé země (2010, česky 2013). A pak také v doložení jedné pořádně hořké skutečnosti. Nynější etnická jednolitost střední a východní Evropy je z velké části společným dílem nacismu a komunismu, Hitlera a Stalina. Holocaust připravil tyto prostory o židovský element, Stalin a polští komunisté „zarovnali“ hranice mezi Polskem a Ukrajinou, i díky přesunům obyvatelstva, do podoby, kdy státní hranice tvoří rovněž etnický předěl. V případě Litvy se něco podobného sice nepovedlo tak dokonale, ale přece jen. I proto mohla být polská politika po roce 1989 vůči východním sousedům smířlivá, i proto se mohla zříci historických územních ambicí a soustředit se na vtahování Ukrajiny, Litvy i Běloruska do západních struktur. Snyder ji za to, a po právu, hodně chválí. Leč historie je snad až příliš živá. Polský Sejm přijal v roce 2016 usnesení, v němž označil ukrajinské etnické čistky polského obyvatelstva za druhé světové války na Volyni i v okolních regionech za genocidu. A Poláci též projevují pramálo pochopení pro sílící a ukrajinským státem podporový kult Stepana Bandery a UPA, byť má úplně jiné příčiny než souhlas s etnickým čištěním. Neformální vládce Polska Jarosław Kaczyński loni dokonce prohlásil, že si Ukrajinci budou muset vybrat, buď Bandera, nebo Západ (EU).

Namísto tíhnutí k univerzalismu, typickému pro devadesátá léta, nyní po celé Evropě nastupuje nacionalismus, jenž dokonce může rozložit samotnou Evropskou unii. I v reakci na migrační krizi, kterou Snyder sice nemohl předvídat, ovšem v Obnově národů zároveň na mnoha místech zdůrazňuje význam konkrétních historických událostí pro formování identit a politických postojů. Její, byť opožděné, vydání je tudíž pro českého čtenáře velmi cenné minimálně ze dvou důvodů. Za prvé si detailně přiblíží vývoj u nás stále docela neznámého „vesmíru“, s nímž bezprostředně sousedíme, ba kam vlastně patříme. A za druhé, může se inspirovat, jakým způsobem lze uvažovat o historii a jejím vztahu k současnosti, jakkoli je samozřejmě řada Snyderových tezí sporná a hodná další kritické reflexe.