Uprostřed horkého léta jsem měla urgentní potřebu nahlédnout do Sienkiewiczova Quo vadis. Brněnské knihovny byly v tu dobu buď právě zavřené, nebo byl kýžený exemplář vypůjčen. Šla jsem tedy cestou nejmenšího odporu a knihu jsem si koupila u Dobrovského. Na rozdíl od Odeonu, který vydává klasiky ve výborných překladech, nebo dokonce zadává překlady nové, Dobrovský v knižnici Omega zřejmě vsadil na staré překlady, které je ovšem třeba upravit tak, aby byly stravitelné pro čtenáře 21. století. Pro nové vydání Quo vadis použili překlad Václava Kredby, jehož první vydání vyšlo už r. 1929, druhé r. 1936. O své úpravě redakce píše: „Texty (sic!) jsme sjednotili a pravopisně přizpůsobili současnému spisovnému úzu, zachovali jsme přitom v maximální míře autorovy jazykové a stylistické zvláštnosti.“

Sama tato úprava by stála za malou studii (nesledovala jsem to, ale pobavila roztomilá formulace na str. 31: „Onino pak skončili hru s míčem“), můj zájem je jinde. Uvědomila jsem si, jaký problém je přepis vlastních řeckých a latinských jmen, má-li původní jazyk pro transkripci zcela jinou normu (a latinizuje řecká jména), navíc v době, kdy nejen řečtina, ale i latina se posunuly kamsi mezi mrtvé orientální jazyky. Je docela možné, že čtenáři nemajícímu ani základní orientaci v antické kultuře mnoho věcí vadit nebude. Bude mu asi lhostejné skloňování (s. 10: „Kdo by se toho byl nadál, zvláště od Otha“, s.520: „u Polluxa“), asi se nebude zamýšlet nad tím, proč jsou tu lektika a naproti tomu cantharus, stěží bude hledat, kdo je to Alcmaeo, Caius a Caia, Myro, Lisias, Apitius, Heraclitus či Anstógeiton (s. 292: „po příkladu Harmodiově a Anstógeitonově“), nebude asi vnímat zpotvořené latinské citáty (s. 38: mé miserum, s. 242: Aprohpudor).

Bohužel možná i naivní čtenář časem pocítí, že něco není v pořádku – vždyť protagonistka děje, královská dcera Lygie, je jinde nazvána Legií (s. 30), tragikomický hrdina Chilon Chilonides je jednou přejmenován na Chilina (s. 232), titul césar je jednou přepsán jako Caesár, dokonce s rozkošným rozdělením Ca-esár (s. 80). Největší šok ale čtenáře čeká právě v úhelné scéně, kdy apoštol Petr prchající z Říma uvidí na via Appia samotného Krista, který na otázku „Domine, quo vadis?“ dá známou odpověď. Nazarius doprovázející apoštola v této „upravené“ verzi opakuje jako ozvěna: „Quo vadis, Dortine?“ (s. 530).

Redakce použila původní Kredbův Výklad slov a vysvětlivky (nestránkováno!), kde nás pochopitelně leccos pobaví (Mim – „umělec v posuncích“, naumachie – „starověké divadlo“, osvobozenec – „svobodou obdařený otrok“). Těžko ovšem bude bezbranný čtenář hledat, co se skrývá pod následujícími pojmy a jmény jako Afncanus, Ager Vattcanus, amra, Arsmoe, Bithyme, Bnareus, Cornehové, epinitium, lakomkum, Lučina, praetonáni, prokousni, prosknpce, retianus, Smintheus – příjmení Apollonávo.

Napadá mne samozřejmě otázka Cui bono? Ale odpověď je myslím nabíledni.