Má ještě stále smysl vracet se dnes k holokaustu? Americký historik a profesor na Yaleově univerzitě Timothy Snyder (*1969) přesvědčivě ukazuje ve své knize Černá zem. Holokaust – historie a varování, že rozhodně ano. Dokázal v ní osvětlit vznik a průběh hromadného vyvražďování evropských Židů překvapivě neotřele a objevně. A rovněž organicky připojil navýsost aktuální poselství pro přítomnost i budoucnost.

Úvod knihy tvoří výklad světonázoru Adolfa Hitlera. Popisuje v této souvislosti německé plány na kolonizaci východních území. Například Poláci prý byli v mnoha německých knihách z 19. a počátku 20. století líčeni jako „černoši“ se snědou pletí, kteří si zaslouží stejné podmanění či přímo zotročení jako ti severoameričtí. Následují kapitoly o meziválečném Polsku, jeho složitém balancování mezi Moskvou a Berlínem a především o postavení tamních Židů. Autor neskrývá, že v tehdejší polské společnosti existoval silný antisemitismus, kvůli kterému i někteří tamní politici plánovali vystěhování židovského obyvatelstva mimo oblast Polska, například na Madagaskar. I proto mohli nacisté nabýt dojmu, že jde Polákům o totéž co jim (mimochodem se také dlouho snažili přesvědčit svého východního souseda ke společnému útoku na Sovětský svaz). Šlo ale spíše o optický klam, vyvraždit svoje Židy většina Poláků nikdy nechtěla. Snyder popisuje ovšem i silnou podporu, kterou Polsko poskytovalo Židům usilujícím o vycestování do Palestiny i organizacím plánujícím vznik samostatného židovského státu tamtéž. Pro mnohé Židy byl proto Józef Piłsudski (1867–1935), po dlouhou dobu nejmocnější polský politik, přímo kultovní postavou.

V následujícím výkladu autor líčí mechanismus vyhlazování. Snyder opakuje známou skutečnost, že šance na přežití se u jednotlivých Židů velmi lišila v různých regionech Evropy: „V místech, kde chtěli Němci zcela zničit existující stát, neměli Židé prakticky žádnou šanci přežít. To je i případ Československa. Tam, kde byla nějaká suverenita zachována, byly jejich šance jedna ku dvěma,“ vysvětlil v jednom rozhovoru. Například v Dánsku, kde zůstaly staré státní struktury zachovány, přežilo 99 procent Židů s dánským občanstvím. Nijak přímo to přitom nesouviselo s dánským králem, který si měl na protest údajně připnout židovskou hvězdu, což je legenda hezká, leč nepravdivá. Naopak v Estonsku, které bylo nejprve okupováno Rudou armádou, 99 procent Židů nacházejících se na tamním území zahynulo. A také němečtí Židé většinou podle Snydera nehynuli na území samotného Německa, ale až poté, co byli vyvezeni na území zničeného státu, Polska.

Ti Židé, kteří nebyli chráněni žádnými přežívajícími institucemi či platnými pasy, zkoušeli různé vynalézavé strategie, jak si získat alespoň imaginární ochranu: „V lednu 1945 vyskočil Anszel Sznajder s bratrem z vlaku, který je odvážel z vyklízené Osvětimi. Oba uměli polsky i rusky a vynutili si u místního obyvatelstva poslušnost nenápadnými náznaky, že bojují v řadách polské Zemské armády nebo se sovětskými partyzány. Jednu či druhou historku používali podle toho, jaký v nich lidé, na něž narazili, budili dojem. Podstatné bylo, aby posluchač uvěřil, že mají spolubojovníky, kteří je ochrání nebo pomstí.“ Podle autora bylo nutné, aby nepůsobili jako dva Židé zcela bez kontaktů, které lze beztrestně zabít, jimiž ve skutečnosti nepochybně byli, ale jako obávaní muži, kteří patří k čemusi rozsáhlejšímu – k vojsku nebo ke státu.

Ovšem i při líčení chování místního nežidovského obyvatelstva autor ukazuje, že se jejich strategie rychle měnily podle aktuální situace a častá byla postupná opakovaná kolaborace vždy s aktuálními pány daného území. Bohužel ani před sovětskými vojáky přitom Židé ani zdaleka nebyli vždycky v bezpečí: „Převlékání kabátů bylo nezbytné k tomu, aby sbory sovětských partyzánů vůbec existovaly, a často se jednalo o dvojnásobné i trojnásobné kolaboranty. Výsledkem byla pozoruhodná směs Židů, kteří se chtěli zachránit před Němci, i vrahů Židů, kteří se chtěli zachránit před pomstou Sovětů za kolaboraci s Němci. Někteří sovětští velitelé z předválečného teritoria SSSR byli antisemity a v aktivitách partyzánů nalezli příležitost, jak se vyjadřovat a jednat ve shodě s názory, jež byly v Sovětském svazu protizákonné. Při nástupu k sovětským partyzánům se Židé museli v různé míře potýkat s lidmi přesně toho typu, před jakými se současně snažili uniknout. Židé, kteří se k sovětským partyzánům snažili připojit beze zbraně, byli mnohdy zavražděni. Pokud se snažili připojit se zbraní, mnohdy byli napřed odzbrojeni a pak zabiti. Přesto platí, že pro většinu Židů byli sovětští partyzáni relativně nejbližší obdobou spřátelené armády a nejlepší šancí, jak se aktivním bojem zachránit.“ V knize najdeme i četné nejednoznačné příběhy, například o ukrajinském policistovi popravujícím spolu s nacisty Židy. Ten se ale zamiloval do Židovky, kterou před smrtí zachránil tím, že „těsně před uskutečněním popravy přeběhl k nepříteli a přidal se i s ní k sovětským partyzánům“.

Do vztahu k Židům se přitom promítal nejen antisemitismus, ale často i strach z komunismu, za jehož exponenty byli pokládáni. To často vedlo i k paradoxním situacím. Židům totiž mohli pomáhat i antisemité, ale současně platí, že navzájem nenávidět a zabíjet se mohli i zachránci Židů: „V červnu 1944 byli svými spolubojovníky zavražděni (dva) členové velení Zemské armády, kteří zodpovídali za pomoc Židům a na něž podle všeho přišlo udání, že pracují ve prospěch Sovětského svazu. Vraždu zorganizoval Witold Bieńkowski, antisemita, který přitom sám zachraňoval Židy. Podobné případy svědčí o politické situaci okupovaného Polska na sklonku války, kdy vlastenecký odpor proti německé okupaci ustupoval na vedlejší kolej a do popředí se dostávaly obavy z návratu komunismu.“

Samostatnou kapitolu autor věnuje zachráncům Židů. Často se podle něj jednalo o jedince stojící na okraji své církevní komunity, blouznivce, církevně neuznané vizionáře či přímo heretiky – jeden zachránce prý po válce vypověděl, že podnětem k jeho činnosti bylo zjevení Panny Marie. Mnoho „pomahačů“ se vyskytovalo rovněž mezi příslušníky náboženských menšin. Čím odtrženější byli daní věřící od identifikace se státní mocí, tím větší byla pravděpodobnost, že pomohou. Na příkladu Nizozemí pak Snyder ukazuje, že katolíci Židy zachraňovali spíše tam, kde byli v menšině oproti protestantům, a analogicky protestanti ukrývali Židy tam, kde měli převahu katolíci. Některé Židy ovšem nechtěně zachránily i sovětské úřady: tím, že je po okupaci Polska deportovaly na Sibiř…

Relativně málo místa autor věnuje nacistickým vyhlazovacím táborům. Mluví přitom o „paradoxu Osvětimi“. Mnozí Židé podle něj – navzdory obecnému mínění – přežili díky tomu, že nacisté měli v plánu dopravit je do Osvětimi, ale naštěstí tam ve skutečnosti nikdy nedorazili. Naopak ti, kterým byla na území dnešní Ukrajiny, Běloruska či zmíněného Estonska určena – často blízko místa jejich bydliště – smrt z rukou popravčí čety SS či kolaborantů z řad místních, násilnému konci většinou neunikli. Mnozí přitom takto zemřeli ještě předtím, než nacisté započali se svojí praxí hromadného hubení Židů v koncentračních táborech.

I proto Snyder kritizuje představu, která holokaust redukuje právě na Osvětim. Pokud je totiž omezen na ni, lze jej „izolovat od většiny národů, jichž se dotkl, a od míst, která proměnil. Brány Osvětimi do sebe zdánlivě uzavírají zlo, které se ve skutečnosti rozpínalo od Paříže po Smolensk.“ Zcela právem přitom autor realisticky soudí, že i mnozí obyvatelé současného světa by se v obdobné situaci nechovali o mnoho lépe než ti, kteří masově holokaust prováděli nebo k němu napomáhali: „Pokud by se zhroutily státy, místní instituce by propadly zvráceným cílům a ekonomická motivace by naváděla k vraždě, málokdo z nás by obstál. Nemáme sebemenší důvod si myslet, že jsme eticky nadřazeni Evropanům třicátých a čtyřicátých let nebo že jsme odolnější vůči myšlenkám, které hlásal Adolf Hitler.“

V závěru knihy se pak autor obloukem vrací k úvodní analýze právě Hitlerových myšlenek a klade si otázku, jestli podobné zneužití vědy ve službách politiky ještě někdy hrozí. Stupňující se nedostatek vody podle něj může napomáhat představě planety jako místa boje o přežití silných, jaká byla vlastní nacistům. Pronikavě přitom analyzuje argumenty těch, kteří popírají globální změny klimatu. Používá zde dikci zřetelně inspirovanou paradoxy G. K. Chestertona: „Žádný současný Američan by nepopřel, že tanky se dokážou pohybovat v poušti, nicméně někteří Američané popírají, že se pouště zvětšují. Žádný Američan nepopírá balistiku, avšak někteří Američané popírají klimatologii… Jelikož věda hovoří v otázce klimatických změn jasnou řečí, někteří američtí konzervativci a libertariáni prostě popírají platnost vědy a vyhlašují její nálezy za pouhý pláštík pro pikle politiků. Dochází tu k potenciálně nebezpečnému splynutí vědy a politiky.“ Obšírně rovněž autor píše o tom, jak rafinovanými prostředky dnešní Čína usiluje o získání nových zdrojů surovin a potravin. O nabytí téhož se snažili ovšem i nacisté. Pekingská vláda ale na rozdíl od (tehdejší) berlínské neodmítá moderní vědu a výhody, které z ní mohou plynout, v čemž spatřuje Snyder jistou naději.

Myšlenky, s nimiž Hitler slavil úspěch, jsou tedy stále přitažlivé. Antisemitismus bohužel z našeho světa stále nemizí a bude nutné sledovat, nakolik protižidovsky se budou projevovat imigranti, kteří v nedávné době ve velkém proudili do Evropy. Přesvědčení o tom, že určitá skupina lidí (například muslimové) má nějaké předem dané vlastnosti, které pro ni platí jako celek, dokonce možná sílí: „Sdílíme s Hitlerem stejnou planetu a sdílíme i některé jeho obavy. Změnili jsme se méně, než si myslíme. Zamlouvá se nám mít prostor k životu, sníme o svržení vlád, očerňujeme vědu, fantazírujeme o katastrofě. Kdykoli máme pocit, že jsme oběti jakéhosi planetárního spiknutí, posouváme se blíže k Hitlerovi. Kdykoli si myslíme, že holokaust byl důsledkem etnických charakteristik Židů, Němců, Poláků, Litevců, Ukrajinců nebo jiných národů, pohybujeme se v Hitlerově světě.“ Snyderova kniha je tak dnes bohužel aktuálnější než v době, kdy ji psal.