Vyhánění ducha z duchovních věd (Austreibung des Geistes aus den Geisteswissenschaften). Tak zněl titul jedné z knih, kterou editoval Friedrich A. Kittler (1943–2011), německý literární vědec a teoretik médií. Patří ke klasikům dějin mediálních technologií, o čemž svědčí i to, že jeho práce Systémy zápisu 1800/1900 (Aufschreibesysteme 1800/1900, 1985) byla zařazena do prestižní a reprezentativní příručky Průvodce po světové literární teorii 20. století (eds. V. Macura, A. Jehličková).

A proto není divu, že nedávno vyšla jedna z jeho mnoha knih i česky. Nikoli ovšem zmíněné Systémy zápisu, ale pozdější publikace Gramofon, film, typewriter (Grammophon, Film, Typewriter, 1986). V souvislosti s vynálezem gramofonu, filmu a psacího stroje v ní autor zkoumá následné zásadní změny v chápání autorství či originality tvůrce uměleckého díla. Respektive se snaží dokázat, že zmíněné koncepty jsou už v nové době překonané, ztrácejí smysl. Nová materiálnost psaní spojená s psacím strojem se podle něj již nezakládá na metafyzických základech oduševnělosti. Jak v české verzi shrnuje autor obsáhlého a poučeného doslovu David Vichnar: „Pokud všechno zaznamenávání, uchovávání a vyvolávání dat provádí kamera sama od sebe, pak není zapotřebí subjektu ani jeho oslavovaného vědomí. Pokud fonograf bez milosti ukládá vše, co lidé mají na jazyku, a ještě víc než to, pak můžeme mluvit o nevědomí, ale nikoli o nějaké vycentrované suverénní lidské duši.“ Cílem Kittlerovy argumentace je uvědomění, že „jsme mluveni jazykem“, dále pochopení, že jazyk není nějaká mlhavá entita, ale projevuje se v podobě historicky omezených diskursivních praktik, a nakonec nahlédnutí, „že tyto praktiky jsou přímo závislé na médiích, v nichž se dějí“.

Friedrich A. Kittler přetiskuje i texty pamětníků, kteří nástup nových strojů zažili a reflektovali, a to zamyšlení filosofů a teoretiků, například Martina Heideggera či Carla Schmitta, ale i díla spisovatelů, třeba Reinera Marii Rilkeho či Saloma Friedlaendera (1871–1946). Ten ve sci-fi povídce Goethe mluví do fonografu (1916) nechal jistého profesora Abnossaha Pschorra vloupat se do rakve německého klasika, doslova k jeho „mršině“, a na základě kostry rekonstruovat přesný model Goethových dýchacích cest až po hlasivky. A pak už mohl díky jeho vynálezu znovu zaznít hlas tvůrce Fausta: „Zabarvení a síla hlasu, který z těchto orgánů vycházel, se daly snadno s největší přesností nastavit – bylo zapotřebí již jen nechat přes ně projít takový proud vzduchu, který odpovídal Goethovu naměřenému objemu plic. Netrvalo dlouho a Goethe mluvil přesně tak, jak musel mluvit už za svého života.“ Právě kult tohoto umělce Kittler s nemalým požitkem ironizuje, když poznamenává, že coby „praautor“ vyléval svého ducha do Eckermanna a dalších sekretářů, a toto „mediální“ propojení pak bylo možné – na jiné úrovni – díky Pschorrovu přístroji obnovit nebo na něj plynule a přirozeně navázat.

Sluchátko jménem Freud
Kittler v knize systematicky konfrontuje idealistické pojmy a představy klasické kultury se světem moderních civilizačních produktů, které jim podle něj odnímají právo na existenci, případně ji činí pochybnou, zbytečnou či krajně nejistou. Díky magnetofonovému pásku se tak i Homérova růžovoprstá nadpozemská Éós promění z bohyně úsvitu „v kousek oxidu chromičitého“. A umělci už podle autora nepotřebují ani bohyni umění Pallas Athénu či múzy, jež jsou zastupovány či definitivně nahrazovány daleko obyčejnějším personálem: „Za vysoce technických podmínek se Pallas stává sekretářkou.“ Rád také cituje předpovědi, že se ženy jednou přemění na celuloid a muži na psací stroje, jak v jednom svém románu napsal zmíněný Friedlaender. Případně tuto proměnu přímo sleduje. Jako u Sigmunda Freuda, který programově mluvil nikoli o duši, nýbrž o psychickém aparátu, který má analytik během sezení věrně zaznamenat: má se zaměřit na nevědomí pacienta podobně, jako je sluchátko, jímž nasloucháme, nastaveno na telefonní přístroj hovořícího. V duchu této metafory později Kittler s nadsázkou píše o „telefonním sluchátku jménem Freud“. Komplementárním stylistickým postupem je pak to, že pouta k osobním bytostem jsou u Kittlera nahrazována intimními vztahy s věcmi, jako je údajný Nietzschův „milostný románek s psacím strojem“. Lidé jsou v jeho knize soustavně dehumanizováni ruku v ruce s tím, jak autor personalizuje neživé věci a systémy, protože právě ty v posledku o všem rozhodují. Kupříkladu války se podle něj vedou nikoli za vlast, ale mezi různými médii, zpravodajskými technikami a datovými toky. Jak psal už v předchozím svazku, nová média podle něj ohlašují smrt autora a „smrt Člověka“, protože v centru systému zápisu nemůže stát člověk i samotný zápis současně.

U některých Kittlerových vyjádření se přitom nabízí otázka, nakolik je vůbec myslel vážně, například že se zánikem záznamového monopolu písma zaniká rovněž láska. Nebo že literatura za vysoce technických podmínek toho už nemá mnoho co říci, protože končí v kryptogramech, jež se „vzpírají interpretaci a dovolují již jen zachycení“. Literatura se vlivem digitálních prostředků jistě zásadně mění, ale pestřeji a mnohotvárněji, než předvídal Kittler. Podobně jako postavy antických božstev (či křesťanských ctností) se z výtvarného umění 19. století automaticky nevytratily, často jen vyměnily atributy a nově se staly alegorií páry či elektřiny. A postavy řeckého bájesloví rozhodně zdárně přežívají nejen v době magnetofonových pásků a disket, ale i Facebooku a youtuberů: některé téměř beze změny přešly do časoprostoru imaginárních čarodějů Joanne Rowlingové, další díky Ricku Riordanovi absolvovaly úspěšný proces implantace do světa soudobé Ameriky. Příběhy o Pallas Athéně a jejích kolezích jsou tak v jistém smyslu „trvanlivější“ než magnetofonové pásky i všechny ostatní, rychle překonávané technologické prostředky zápisu.

Dlužno dodat, že Kittler fonografii, kinematografii a strojové psaní vztahuje k řádům reálna – imaginárna – symbolična psychoanalytika a psychiatra Jacquese Lacana, tedy teoretika, u nějž jistý historik psychoanalytického myšlení konstatoval, že je „úmyslně temný, nejasný, prchavý, provokativně obtížný“. Jak shrnuje Vichnar, „psaní v postprintovém prostředí spadá do řádu symbolického“, jelikož jazykové znaky jsou zde omezeny na holou „materialitu a techničnost“, na „konečnou množinu, takže vůbec nepřichází v úvahu filozoficky vysněná nekonečnost významu“. Imaginární řád je oproti tomu spojen s technologií filmu, neboť sekvenční zpracování jednotlivých filmových políček do promítané kontinuity a celistvosti odpovídá Lacanově fázi zrcadla – tedy dětskému zakoušení svého nedokonalého těla jako dokonalého odrazu v zrcadle. A konečně, reálno je spojeno s fonografií, která bez ohledu na význam či záměr zaznamenává tělesné hlasy a projevy, čímž odděluje významotvornou funkci slov a jejich materialitu od neviditelných a nezapsatelných hluků. Reálno „tvoří onen zbytek či odpad, který nedokáže zachytit ani zrcadlo imaginárna, ani mřížka symbolična – fyziologická náhoda, stochastická neuspořádanost těl“.

Bavící se autor
U odborného spisu nebývá zvykem rozebírat jej z hlediska stylistiky. Ovšem Gramofon, film, typewriter v tomto ohledu není standardní vědecký text, ale spíše esej, v němž se autor snaží o překvapivé pointy, nadsázku a paradoxy, nešetří sarkasmem a používá prostředky až beletristické. Kritik a teoretik Robert Holub v roce 1992 právem napsal, že Kittlerova argumentace „se jeví příliš často jako obskurní či soukromá. Mnohdy má čtenář pocit, že autor nepíše proto, aby komunikoval, ale aby sám sebe bavil. Jeho text, to je hotová tapiserie leitmotivů, slovních hříček a tajuplných výroků, které jsou občas fascinujícím čtením, ale příliš často připomínají spíše volné asociace nežli skutečné vědecké pojednání.“ Po delším čtení různých vědeckých prací může Kittlerův text působit jako osvěžující zpestření. A snad také jako uzemnění některých příliš abstraktních idealistických koncepcí (i když Kittler nakonec v abstrakci sám opět končí, třebaže jiného druhu). Navzdory velké mase materiálu, který v knize snesl a osobitým způsobem zpracoval, se v ní čtenář, zvláště pokud není příznivcem Lacanova díla, může místy trochu ztrácet. A jindy si připadat jako při četbě stylistického cvičení, jehož stále se opakující dehumanizační strategie už postupem času dokáže předvídat. Možná tato kniha představuje dobrou průpravu pro dobu, kdy bude naše planeta plně digitalizována a robotizována, ale nadvládě strojů se se v ní člověk-autor vzdává snad poněkud předčasně.