Jak bude vypadat naše budoucnost za deset let? Co vlastně čekat od inteligentních strojů a jak se na ně připravit? Kdy přijde doba, kdy „celková úroveň robotického povídání převýší komunikaci tvořenou všemi lidskými hlasy“? Je pravda, že vyšší logické myšlení paradoxně vyžaduje málo výpočtů, zatímco nižší senzomotorické dovednosti potřebují obrovskou výpočetní sílu, a pro roboty jsou tedy náročnější? Budeme jednou kupovat výrobky s doporučujícím nápisem „vyrobeno lidmi“? Jak dlouho v průměru trvá, než se určitý technologický výdobytek projeví v růstu efektivity průmyslu? A co by měly studovat vaše děti, aby v budoucnu našly práci?

Odpověď na tyto otázky slibuje dát kniha Druhý věk strojů. Práce, pokrok a prosperita v éře špičkových technologií. Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee z Massachusettského technologického institutu se v ní zamýšlejí nad společenskými a ekonomickými důsledku digitalizace a robotizace.

Situaci popisují následovně: „Počítače a roboti začínají sami řídit auta, psát články, optimalizovat daně, obsluhovat výrobní linky nebo diagnostikovat nemoci přesněji než lékaři. V posledních deseti letech se skokově zvýšily jejich schopnosti a čím dál častěji zvládají činnosti dosud vyhrazené pouze lidem. Díky tomu se zvyšuje produktivita a firmám rostou zisky, ale také narůstá nezaměstnanost a klesají reálné mzdy mnoha profesí.“

Podle anotace kniha celkově přináší „spíše optimistický výhled do budoucnosti“. Vzhledem k tomu, že autoři svoje analýzy podkládají úctyhodným množstvím průzkumů a studií dalších odborníků, působí jejich kniha seriózně. Jejich pohled není černobílý, dokáží vidět klady i zápory. K nim patří především hrozivě se zvětšující rozdíly mezi velmi bohatými a zbývající – většinovou – částí společnosti, která naopak chudne. Nebo skutečnost, že některým skupinám obyvatel v USA začala klesat očekávaná délka života, například bílým mužům bez středoškolského vzdělání se mezi lety 1990 a 2008 snížila o tři roky. Nesnaží se malovat katastrofické scénáře ani nezaujímají extrémní myšlenkové pozice, některá jejich závěrečná doporučení se však dají označit jako sice lákavá, ale mírně utopická. Autoři se deklarativně hlásí ke kapitalismu, avšak s výhradami. S odkazem na slavný Churchillův výrok o demokracii tvrdí, že je to nejhorší systém fungování ekonomiky, „s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli“. Nabízejí proto některé recepty k jeho reformě, které nicméně připomínající starší četné hledače „třetích cest“, jako byl v minulosti například „distributivismus“ G. K. Chestertona. Zatímco britský spisovatel toužil přerozdělit drobným vlastníkům půdu, Brynjolfsson a McAfee navrhují přerozdělení kapitálu, „zajištění proudu dividend ke všem občanům“ a vydávání „poukazů na nezbytnosti, jako jsou potraviny, oblečení a přístřeší“.

Co se týká budoucnosti robotů, autoři si uvědomují, že mnohé základní lidské dovednosti stále nezvládají. To ostatně nedávno názorně předvedl turnaj, během něhož spolu v Los Angeles soupeřili nejmodernější současní zástupci. Jeho výsledek byl totiž velmi komický: „Nešikové naplnili groteskními situacemi celý víkend… Jeden robot se chytil paží do dveří auta a nemohl dál, jiný se dokonce zasekl v díře, kterou sám vyvrtal. Zvednutí krytky, které zvládne i malé dítě, bylo pro roboty opravdovým oříškem. (Robot jménem) Jaxon se dokonce chytil zásuvky takovou silou, že přestal ovládat nohy, pootočil se, žuchnul a musel být odnesen na nosítkách.“ Jejich chování tak „spíše připomínalo pokusy dvouletého batolete otevřít krabici mléka“.

Mnohé objevy a pokroky v robotice nechává ovšem kniha stranou. Například v péči o pacienty s přerušenou míchou, jejichž mozkové vlny (pohyby očí nebo mimických svalů v obličeji) je dnes možné snímat pomocí elektrod a příkazy přenášet do robotických končetin. Autoři nerozvíjejí ani úvahy o kyborgickém vylepšování těl budoucích vojáků či o potenciálním navyšování schopností mozku díky zabudovaným čipům. Zřejmě z toho důvodu, že celospolečenský význam takových počinů je v současnosti malý či zatím neexistující a do budoucna spíše nejistý. Realitou současných ordinací je totiž spíše to, že lékaři – ač vybavení počítači – většinu času tráví tím, že stále znovu vyplňují tytéž formuláře místo toho, aby existoval jednotný systém se záznamy a léky předepsanými od všech specialistů…

Autoři sice naznačují, že „objem a rozmanitost robotů používaných ve firmách rychle roste“ a že hranice toho, kam až se jejich schopnosti rozvinou, není snadné předjímat. Nepředvídají ovšem – ve sci-fi tak oblíbenou – válku či antagonismus lidí a strojů, naopak očekávají narůstající míru jejich spolupráce. Pokud dnes žádný člověk není schopný zvítězit nad nejlepším šachovým počítačem, pak naopak „správná kombinace lidské a digitální práce ho snadno porazí“. Podobně v případě lékaře spolupracujícího s počítačem bude výkon „kreativnější a spolehlivější, než kdyby pracovali každý zvlášť“. Podle autorů budeme mít ještě dlouhou dobu lidské „datové vědce, organizátory konferencí, divizní ředitele, zdravotní sestry a hotelové poslíčky“. V mnoha oblastech totiž podle nich budou lidé dlouho či navždycky nenahraditelní, zvláště tam, kde je předpokladem schopnost originálně tvořit něco nového, rozpoznávat vzory v rámci velkého množství různých dat nebo „nejkomplexnější formy komunikace“. Což můžeme vnímat i jako povzbudivou zprávu pro náš živočišný druh. Nebo alespoň pro absolventy těch škol, které tyto mohutnosti rozvíjejí…