Pesimistické předpovědi
„Digitální kultura spočívá na počítajícím prstu. Dějiny jsou však vyprávění. Ty nepočítají. Tweety ani informace se neskládají do celistvého vyprávění. A ani Timeline nevypráví žádný životní příběh, nepodává žádnou biografii. Je aditivní, nikoliv narativní. Člověk digitálního věku poklepává prstem v tom smyslu, že bez přestání počítá a kalkuluje. Digitální éra zabsolutňuje číslo a počítání. Také facebookoví přátelé jsou v první řadě počítáni. Přátelství je ale vyprávění. Digitální éra totalizuje aditivní operace, počítání a počitatelné. Dokonce i projevy náklonnosti se kvantifikují v podobě kliknutí na ‚líbí se mi‘. Narativní dimenze zásadním způsobem ztrácí na významu.“ I tato slova se čeští čtenáři mohli dočíst v relativně úspěšné knize německo-korejského filozofa Byung-Chul Hana. Nakolik jsou ale pravdivá? Skutečně digitálno osudově potlačuje či přímo zabíjí narativitu?

Projevy přicházejícího Antikrista směšujícího dobro a zlo, skutečnost s podvodem?
Česky právě vyšla první obsáhlá kniha s názvem Česká literatura a nová média, která tuto otázku zevrubně zkoumá. Jejím autorem je literární kritik a vědec Karel Piorecký (*1978), absolvent bohemistiky a germanistiky na Univerzitě Karlově v Praze a dějiny novější české literatury na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, který v současnosti pracuje v oddělení pro výzkum 20. století a literatury současné Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Autor hledá odpovědi i na tyto otázky: „V čem se liší způsob tvorby a zveřejnění literárního díla v podobě textu digitálního a tištěného? Jak se změnila pozice čtenáře v prostředí interaktivních médií? Je vztah české literatury k novým médiím v nadnárodním kontextu v něčem specifický? A jde skutečně o revoluční změny, nebo jen o obměny starších literárních forem přenesených do nového prostředí?“ Jaká byla recepce textů publikovaných na internetu (i samotné existence této sítě) v českém literárním prostředí? Co kupříkladu prozíravě předvídal Ivan M. Havel? A který autor už roku 1996 o internetu napsal: „Děsíme se takového světa, pokládáme jej za pseudokulturu, a nebo rovnou za projevy přicházejícího, dobro a zlo, skutečnost s podvodem směšujícího Antikrista. Možná že je to pravda. Ale jak to můžeme vědět s jistotou, když o tom novém světě nic nevíme?“ Dlužno přitom dodat, že Piorecký není v této oblasti žádným nestranným kronikářem, protože k tématu již dříve vydal několik (snad přípravných) textů a diskusních příspěvků, z nichž zvláště článek Kde začíná současnost? po svém vydání roku 2008 vyvolal množství nesouhlasných reakcí. Autor v něm mimo jiné napsal toto: „Literární servery nepředstavují prostředí, kde by se rodily inovativní tendence, ba právě naopak. Naprostá otevřenost a neregulovanost těchto publikačních platforem podporuje většinové a velmi naivní pojímání poezie jako intimního sebevýrazu, svěřování a psychohygieny… Nejedná se o prostředí, v němž by se hledala nová východiska pro básnickou tvorbu a kde by probíhala její kritická reflexe, ale spíše se zde utvrzují literární klišé, osvědčené postupy a naivní ‚lidové‘ představy o podobě a smyslu poezie.“

Hlavní procesy: rozpínání literárního systému, destabilizace textu, vernakularizace literární kultury
V knize se Piorecký k daným tématům vrací, ale s větším odstupem a asi i méně pesimistickým souhrnným hodnocením. Hlavními změnami, které digitální technologie podle autora přináší pro literární tvorbu, je na prvním místě „rozpínání literárního systému, k němuž dochází vlivem přítomnosti nových médií, která radikálně demokratizují autorství, stanovují pouze minimální překážky při zveřejňování textů a zásadně zmnožují počet literárních textů ve veřejném oběhu“. Jejich množství je tak obrovské, že je nebude schopen žádný historik, pokoušející se o souhrnnou analýzu, obsáhnout. Možné řešení Piorecký tuší v jejich kvantifikační statistické analýze (neboli na digitální texty navrhuje využívat sofistikované digitální technologie). Na druhém místě zmiňuje „proces destabilizace textu“, kterým je zásadní měrou zproblematizována možnost určit finální znění literárního textu. A za třetí jmenuje proces „vernakularizace literární kultury, který souvisí s narůstající rolí amatérů v literární komunikaci, což má konsekvence v podobě proměňujícího se sociálního statusu literatury a jejích tvůrců“. Tento bod ovšem souvisí s tím prvním: je v něm obsaženo odstranění nespravedlivých (například geografických, ideologických nebo genderových) překážek v přístupu do veřejné literární komunikace. A současně pojem „vernakularizace“ implikuje, že pojetí literatury jako sociálního a uměleckého fenoménu je nahrazeno literaturou chápanou jako nezávazná volnočasová aktivita, kterou může bez omezení provozovat každý a ze které „někdy vzejde umělecké dílo“.

Autor to konkrétně dokumentuje i na příkladech současných webů věnovaných původní tvorbě. V základní struktuře členění oddílů jednoho z nich „se a priori nepočítá s tím, že cílem aktu zveřejnění musí být vstup do literární komunikace“: kromě kategorie „Tvorba“ jsou k dispozici ještě dvě variantní kategorie „Pro pobavení“ a „Denní (s)potřeba“. Podle Pioreckého se tedy dopředu „počítá s grafomanií, jíž se nekladou žádné překážky, pouze je ‚soudným‘ grafomanům dána možnost, aby se ke svému pojetí literatury přihlásili“. Ve všech ohledech ale autor není takto benevolentní. U jistého literárního internetového fóra s možná přehnanou přísností kritizuje, že základní žánry jsou vymezeny v rozporu „s byť pouze školskou odbornou normou“, a trochu kousavě dodává: „Architekti těchto webů a jejich administrátoři a priori nepočítají s literární kompetencí přispěvatelů a je otázkou, nakolik jí disponují sami.“ Z mezinárodního srovnání podle autora vyplývá, že například v německojazyčných či anglojazyčných kulturách mají tamní obdoby našeho Písmáka „mnohem zřetelnější didaktickou funkci, což souvisí s nesrovnatelně silnější tradicí výuky tvůrčího psaní v daných kulturách. Česká amatérská literární fóra nejsou místy, kde se lidé mají učit ovládnout literární řemeslo, ale jsou svými uživateli chápána spíše jako alternativa k tištěným – a pro někoho též elitářským – literárním médiím.“ Současně ale v rozhovoru ocenil, že nebýt komunitního života těchto fór, dost možná by „dnešní dynamické dění kolem literárních kaváren a autorských čtení nebylo tak dynamickým… Tato energie (se) přenesla vně internetu a dnes živí sociální (a mnohdy též komunitní) život české poezie.“

Autor připomíná i četná jednotlivá díla, která v prostředí digitálních technologií u nás již vznikla a získala si jistou mediální pozornost, jako HyperHomer Petra Stradického, Město výtvarnice Markéty Baňkové nebo „kolektivní“ romány vznikající se spoluúčasti široké komunity (Blogový román Michala Viewegha, Labyrint Pavla Renčína).

Referuje též o širokém poli tzv. konceptuálního psaní, „které i do tiskem vydávané literatury vnáší a zviditelňuje principy vytváření digitálního textu: kopírování, montáže a apropriace textů (díky oblíbeným příkazům ctrl+c/ctrl+v), záměrné deformace textů“. Řadí sem sbírku 3,14čo. Diskusní básně, vzniklou jako koláž projevů z diskusních fór na internetových serverech, texty inspirované počítačovými hrami nebo generované počítačovými programy.

Psaní formou twitterových a SMS zpráv
Autor zmiňuje také Twitteropsaní s J. Rudišem: roku 2012 napsal populární spisovatel úvodní epizodu příběhu a následně k ní připojovali svá pokračování libovolní uživatelé Twitteru.

Se zájmem se Piorecký rozepisuje také o aktivitách facebookové skupiny Povídky ze zdi (společné tvůrčí psaní), jejímž cílem je rovněž kolektivní – respektive komunitní – tvorba kratších narativních útvarů: „Administrátorka skupiny určuje téma a píše úvodní část každé povídky. Spolu s ní zveřejňuje také týdenní rozpis, na němž je ke každému dni uvedeno jméno jednoho člena skupiny, který k uvedenému datu zveřejní prostřednictvím komentářového pole své pokračování.“ (Účastní se například Renata Kalenská, Alena Scheinostová, Kateřina Tučková, Pavla Horáková, Bianca Bellová, Olga Stehlíková). Piorecký rozebírá také fenomén tzv. cell phone novels, který obšírně popsal i v rozhovoru, jejž při příležitosti vydání knihy poskytl. Daný fenomén se „rozvinul zejména v Japonsku, ale šíří se také do západní Evropy a zámoří. Jde o prozaické útvary, které jsou svou kompoziční strukturou a způsobem distribuce uzpůsobeny ke čtení prostřednictvím mobilního telefonu. Libovolný zájemce si SMS román koupí nebo bezplatně stáhne do svého mobilního telefonu na některém z webových portálů, které tyto produkty nabízejí. Na displeji svého telefonu potom čte jednotlivé epizody, jejichž rozsah se obvykle pohybuje mezi 50 a 100 slovy, a díky mobilnímu připojení k internetu může ihned dané kapitoly na zdrojovém portálu komentovat. Další možností je zveřejňování těchto SMS románů na pokračování – v některých případech i tím způsobem, že abonentovi přijde nová kapitola románu jako skutečná SMS.“ Smutně ale dodává, že „vůči těmto možnostem je česká literatura bohužel zatím rezistentní“. Stejně jako konstatuje absenci literárních experimentů se slibnými možnostmi nových médií, které jsou přitom nemalé, jak názorně předvádí na zahraničních příkladech (nakolik to ovšem médium tištěné knihy umožňuje).

Historické precedenty: Arabeska v depeších atd.
Jako řádný literární vědec autor svoje analýzy současných děl zasazuje do širšího časového kontextu a poukazuje na jisté pozoruhodné historické precedenty. Kupříkladu již v letech 1926–1927 vycházel na pokračování román Životem vedla je láska, s nímž byla spojena čtenářská soutěž. Na základě obrázků a úvodní epizody, sepsané Bohumilem Zahradníkem-Brodským (1862–1939), měly čtenářky samy sepsat stručný děj celého příběhu. Texty některých z nich pak byly zveřejněny a sám autor poté knihu dokončil podle verze, kterou navrhlo nejvyšší množství pisatelek, jimž tak byla nepřímo přiznána významnější role než pouhých pasivních recipientek. Předchůdce SMS románů a „twitteropsaní“ zase můžeme hledat třeba v povídce Arabeska v depeších (1883) od Jana Liera (1852–1917), jež je „komponována jako dialog mezi dvěma telegrafními přístroji“. Obecně k tomu Piorecký dodává, že způsoby recepce nových komunikačních technologií jsou si napříč různými dobami navzájem velmi podobné.

Zánik narativity v prostředí digitálních technologií? Ale kdeže
Celkově musíme ocenit, že Piorecký mapuje terén, který se rychle mění a zatím u nás jen málo zkoumá, a snaží se jej strukturovaně a případně hierarchizovaně popsat. Tedy že se pokouší chodit po tekutých píscích a současně vstupuje na dost horkou půdu, kde mu (opět) hrozí výtka za to, že ze svého piedestalu podle někoho snad až příliš svrchu shlíží na amatéry, pokoušející se bez příslušného vzdělání a odborného dohledu kvalifikovaných recenzentů o vlastní tvorbu. Pro mnohé bude jeho kniha překvapivá v tom, kolik odlišných a nijak banálních projektů dnes díky (a na) internetu a digitálním technologiím vzniká. A ať už se prostředí internetových tvůrců v budoucnu promění jakkoli, příští badatelé budou moci na knihu Česká literatura a nová média jistě navázat. Případně mohou její závěry rozvíjet směrem, který bude například k literární tvorbě coby formě psychohygieny vstřícnější, než je tomu u Pioreckého. Jestli je ale z této publikace už teď něco zřejmé, pak je to poučení, že se v úvodu citovaný filozof a jemu podobní apokalyptici, hlásající totální útlum či zánik narativity v prostředí digitálních technologií, zásadně mýlí.