Albert Camus si na konci srpna 1942 zapisuje: „Cizinec zpodobňuje obnaženost člověka tváří v tvář absurditě. Mor hlubinnou rovnocennost individuálních hledisek tváří v tvář téže absurditě“ (Zápisníky II, 1999: s. 30). Mor následně vychází v roce 1947 a získává Cenu kritiků. V roce 2016 se čeští čtenáři dočkali pátého vydání (nepočítaje to z roku 1969, zahrnuté do souboru Romány a povídky): překlad Mileny Tomáškové, poprvé uveřejněný v Odeonu v roce 1963, vypravilo v novém grafickém kabátě nakladatelství Garamond (kde kniha vychází aktuálně ještě v dotisku).

Román představuje jakousi kroniku epidemie moru, který propukl v alžírském městě Oranu a jeho obyvatele uvrhne do nucené izolace od okolního světa a zároveň je vystavuje bezprostřednímu riziku smrti. Jsme svědky toho, jak se s absurditou celé situace (nejen s izolací od okolního světa, ale také s izolací mezi sousedy) musí vyrovnat nejen celá bezejmenná masa tvořící místní populaci, ale také několik jednotlivců. Vypravěč, kronikář, nám předkládá svědectví několika postav, z nichž nejvíce prostoru dostávají doktor Rieux, tajemný intelektuál Tarrou a žurnalista Rambert, v pozadí pak zůstávají další, například páter Paneloux a šmelinář Cottard. Každá z postav má svůj vlastní recept na to, jak se se současnou situací vyrovnat: Rieux neúnavně vede sisyfovsky marný boj o životy svých pacientů, Tarrou, jenž v souboji s morem nachází paralelu ke společnosti umožňující trest smrti, organizuje dobrovolné pomocné oddíly, Paneloux vidí v moru Boží trest a příležitost vrátit se zpět k víře, Cottard zase možnost oprostit se od svých starostí a sblížit se s ostatními spoluobčany, protože před morem si jsou všichni rovni.

Všichni obyvatelé města se poté, co je město uzavřeno, musí vypořádat s pocitem vyhnanství. Prvotní strnulost, pramenící ze šoku z nové situace, postupně vystřídá opětovný návrat k životu, byť značně omezený; například v biografech se promítá stále stejný film, návštěvnost však neklesá. Z úsporných důvodů sice nejezdí automobily jako dříve a elektřinou se šetří, ale lidé opět sedí v kavárnách a vinárnách a hovoří. Jak síla moru vrcholí a čas strávený v izolaci se prodlužuje, společnost si vytváří novou normou žití a soužití. Ne všichni jsou však ochotni se s ní smířit. Někteří se snaží dostat ven za městské brány třeba i za použití násilí, proto je třeba organizovat ozbrojené hlídky. Samozřejmě z celé situace těží i černý trh, stavící na ochotě lidí zaplatit za nedostatkové zboží či za pokus dostat se pryč z města.

Mor stále postupuje, decimuje populaci, nerozlišuje mezi chudým a bohatým, mužem či ženou, starým či mladým. Jeho slepou spravedlnost vnímáme nejčastěji prostřednictvím Rieuxe, Tarroua a Ramberta, kteří jsou se smrtelnou nemocí v bezprostředním kontaktu. Jsme svědky zoufalství nemocných a jejich blízkých, poznáváme ale také čistě praktické problémy, způsobené vysokou úmrtností – úřady musí řešit nedostatek rakví, zkracují se pohřební obřady, těla zemřelých jsou v noci tajně dopravována tramvajemi do spalovacích pecí nad městem, které následně část města dusí zplodinami.

Camus i zde nenápadně navazuje na celistvý fikční svět svého díla: podobně jako v Cizinci bylo možné najít odkaz na jeho drama Nedorozumění, v Moru například nacházíme (na s. 57) odkaz na události odvyprávěné v Cizinci.

Smrtelná epidemie v románu Mor bývá interpretována jako zobrazení, jak lidé jednají tváří v tvář absurditě, můžeme v něm vidět i paralelu s hrůzou a zrůdností nacistického režimu a druhé světové války. Současně jej lze brát jako mezikrok mezi filozofickými esejemi Mýtus o Sysifovi (1942) a Člověk revoltující (1951).