Publikace Třináctá komnata Napoleonova: Obraz Napoleona Bonaparta v mobiliárních fondech Národního památkového ústavu, v níž je autorem většiny kapitol historik a člen Mezinárodní napoleonské společnosti Marian Hochel a autorkou metodologického příspěvku Marta Pavlíková, je primárně katalog „napoleonik“ ze zdejších hradních a zámeckých sbírek, zpracovaný ovšem velmi důkladně, včetně drobných kulturněhistorických exkurzů, například do dějin symboliky vavřínu, slunce nebo do souvislostí portrétu a kultu mrtvých. Připomíná i předměty, které se dochovaly z osobní Napoleonovy pozůstalosti a jež se později posunuly do roviny pseudonáboženských relikvií, a to zřejmě i jeho přičiněním, ačkoli se v knize na druhou stranu dočítáme, že mytizaci vlastní osoby odmítal. Ve své poslední vůli například žádal ze svých vlasů, jež měly být opatrovány, nechat zhotovit náramky pro své blízké. Těm odkázal tož další předměty, například toaletní necesér, který mu posloužil u Slavkova a Jeny.

Zmenšování nosu
Kniha především popisuje artefakty, jež byly vyrobeny na Napoleonovu počest nebo – v menší míře – k jeho haně jako výsměšné karikatury: obrazy (včetně variací výjevů Bonaparte překračující Alpy nebo Bonaparte u malomocných v Jaffě), sochy, mince, pamětní medaile či předměty denní potřeby dekorované napoleonskými motivy.

Autoři registrují, jak Napoleonova podoba na medailích podléhala postupné idealizaci, což se projevovalo zmenšováním jeho nosu. Rovněž dokumentují, ke kterým antickým bohům či héroům byl Napoleon pomocí atributů přirovnáván, totiž k Diovi, Apollónovi, Martovi či Prométheovi. Ukázáno je zde také, v čem u něj byly shledávány paralely k punskému vojevůdci Hannibalovi nebo ke Karlu Velikému, a jak legendy o doteku, jímž mohl údajně vyléčit člověka postiženého leprou, posilovaly jeho až mesiášskou auru či pověst vladaře-divotvůrce odkazující k francouzským středověkým králům.

Poutavě a s ohledem k dlouhé ikonografické historii publikace předestírá, jak byla vybírána reprezentativní symbolická zvířata. Mezi kandidáty prý patřili umírněný a stydlivý slon, labuť nebo galský kohout. Jako favorit se jevil lev, známý tím, že dokáže porazit i leoparda, erbovní zvíře Anglie. Ale nakonec se nejvýrazněji prosadil „rozkřídlený“ orel vyjadřující vládu z Boží milosti i nárok na světovládu. Na erbech a zástavách pak Napoleonova rodina využívala symbolu pilné včely, jejíž žihadlo připomíná schopnost pronásledovat nepřátele.

V představách současníků byl ovšem Napoleon přirovnáván i k jiným, méně ušlechtilým živočišným druhům. Kupříkladu Walter Scott o něm obecně soudil, že je to zvíře nízkého původu, jež je svou „bezohlednou hltavostí puzené k barbarským činům“. A písmák František Jan Vavák (1741–1816) explicitněji vyjadřoval vroucí přání: „Snad mysliti smíme, že spatříme pád té hrozné svině.“ Tyto pohrdlivé soudy však byly vyvažovány hlasy Napoleonových obdivovatelů z řad literátů, k nimž přechodně patřil François René de Chateaubriand, podle nějž s Napoleonovou smrtí zemi opustil „nejsilnější dech, který kdy oživil lidskou hlínu“. Dlouhodobější úctu k vojevůdci choval Johann Wolfgang von Goethe, podle kterého to byl „nejmimořádnější jev, jaký kdy dějiny vytvořily od Caesara a Alexandra“.

Hluboká rýha
Postava Napoleona Bonaparta a jeho životní příběh, který „udivoval, překvapoval a děsil zároveň“, si zachovává nejednoznačnost. Pro někoho Bonaparte zůstává člověkem, který uvrhl kontinent do zničujících válek, přičemž pro poddané se jeho vláda „rovnala systému dobře promyšleného vykořisťování v zájmu jeho vlastní velikosti“, jiní zdůrazňují jeho zásluhy při šíření demokratičtějších zákonů. Kniha Třináctá komnata Napoleonova tuto ambivalenci odráží. Je pravda, že druhý Napoleonův život nepokrývá v úplnosti, což ani nebylo jejím cílem: jeho mezinárodní recepci obsáhleji zachycuje například monografie od Geoffreyho Ellise (Paseka, 2001), tu českou pak sborník Jeden jazyk naše heslo buď VII: Napoleonská Evropa a česká společnost (Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje a Spolek divadelních ochotníků v Radnicích, 2013). Pro pochopení hluboké stopy, kterou proslulý Korsičan zanechal v kulturních dějinách, je ovšem recenzovaná kniha nedocenitelná. V tomto smyslu jde o více než jen obrazový katalog.