Američan Peter S. Beagle (nar. 1939) je znám především jako autor Posledního jednorožce (poprvé vyšel v roce 1968). Jeden z nejdůležitějších románů v historii fantasy se dočkal nejen pozoruhodného animovaného zpracování (s japonskými tvůrci mimochodem jeho producenti spolupracovali několik let předtím, než západ díky filmům jako Akira objevil fenomén anime), ale stal se i jedním z klíčových děl, na kterých teoretik John Clute zkoumal základy klasické fantasy. V neposlední řadě však ustavil svého autora jako mistra poetických, hloubavých příběhů se silně melancholickým až tragickým vyzněním. Takovým ostatně byl i o něco starší román Poklidné a tiché místo – Beagle jej poprvé publikoval v jednadvaceti letech a jeho děj zasadil na hřbitov, kde se schází několik utečenců před civilizací, duchové a inteligentní havran. Podobným „zvláštním“ příběhům přitom zůstal věrný dodnes, jak ukazuje i útlá kniha V Kalábrii, kde se autor opět vrátil k motivům nejkrásnějšího mytologického tvora – jednorožce.

Claudio Bianchi je pomalu stárnoucí a čím dál nerudnější kalábrijský farmář, který udržuje společenský kontakt vlastně jen s místním pošťákem a svou zvířenou – v níž kralují kozel, stejně tvrdohlavý jako jeho pán, a tři kočky, kterým Bianchi zarputile hledá jejich „pravé jméno“. Rozpoložením hlavní postavy („Věděl něco o zármutku, pamatoval si na radost a skálopevně doufal … že se s žádnou z těchto dvou starých patálií už nikdy nesetká“) a důrazem na běžnou činnost, v níž se však při bližším pohledu skrývá větší magie než v kůži vázaných grimoárech, připomíná V Kalábrii Rothfussovu Hudbu ticha. Oproti ní je však Beagle mnohem smířlivější a svému hrdinovi umožní znovu nalézt cestu k lidem – a co je důležitější, i k sobě samému. Na jeho statek totiž začne přicházet jednorožec, respektive jednorožka, očekávající narození mláděte. A na Bianchim je, aby obě plaché, kouzelné bytosti ochránil – před zvídavými sousedy, novináři i ’Ndranghetou.

Na necelých sto čtyřiceti stranách (kniha obsahuje i několik ilustrací Tomáše Kučerovského, z nichž ovšem ta nejlepší a k atmosféře příběhu zdaleka nejpřiléhavější se nachází na obálce) se však neodehrává žádný akční příběh. Beagle vzrušivější scény nabídne vlastně tři – jednou se jedná o odhalení krvavého varování ze strany zločinců, podruhé o popis Bianchiho přepadení a nakonec o finální konfrontaci se zástupci ’Ndranghety, která je ovšem ztvárněna nikoliv realisticky, ale v jakémsi psychedelickém prolnutí vědomí a realit lidí a jednorožců.

Gros příběhu je, jak již bylo zmíněno, v drobnostech. Ve způsobu, jakým Bianchi pokorně pohlíží na těhotnou jednorožku; v tom, jak po večerech píše básně, v nichž se zkouší vyrovnat se zázrakem, který se mu odehrává na prahu; ve vzpomínkách na ženu a mrtvé dítě; v naději na novou lásku; v jednom jediném pohledu do jednorožčích očí.

Beagle se pokouší postihnout, co jednorožec znamená pro moderního člověka – je to jen mytický tvor? Je to symbol kouzel či úniku před realitou pomocí výjimečné krásy, kouzla okamžiku? Naznačuje, že jednorožec je především vystoupení z pravidel, která poutají lidskou mysl a srdce. Pro Bianchiho je péče o jednorožce terapií a obrozením; nejedná se přitom však o nic jednoduchého a veskrze pozitivního, protože v jednorožcích se skrývá i divokost, která nemusí brát ohledy na nic a na nikoho.

Na příkladech jednotlivých návštěvníků Bianchiho statku pak autor dokazuje, že podobná terapie není pro každého. Pro některé je jednorožec prostě senzací, pro jiné tou nejvzácnější trofejí (lovci se Bianchiho udiveně ptají, jakou by to mělo cenu, pokud by výsledkem nebyla trofej na stěně, kost a roh skolené oběti?) a pro další předmětem, který je třeba vlastnit. Jen občas přitom příběhem probleskne humor v podobě nějaké Bianchiho reakce či pokusu o postižení rázovitosti kalábrijských vesničanů – většina knihy je zasněná a vážná.

V rámci toho, jaká fantasy u nás většinou vychází, se tak jedná o zcela výjimečné dílo (srovnatelné v posledních letech snad jen s výše uvedenou Hudbou ticha), které však přece jen nenaplňuje svůj potenciál. V současné podobě, i vzhledem k „hloubce“ postižení kalábrijského prostředí a zvyklostí, se jedná spíše o povídku než plnohodnotný román. A i v odhalování jakési kouzelné poezie všednodennosti se V Kalábrii nemůže stavět zcela po bok Beaglovým starším knihám. Přesto se však jedná o knihu důležitou – i kdyby jen tím, že ukazuje, jaké subtilní podoby může fantasy mít. A doufejme, že na další autorovu knihu nebudeme muset čekat zase šest let.