Mohlo by se zdát, že o mistru Janu Husovi bylo řečeno už vše. Studií, odborných monografií, úvah, esejů a kázání najdeme tisíce. Při zběžném pohledu do pramenů a sekundární literatury nás však nemine otázka: čte dneska vůbec někdo ještě Husovy spisy? Ke komu ještě dnes hovoří? K úzké skupině badatelů z oboru historie, teologie a práva? Ke křesťanskému věřícímu reformační tradice, nebo dokonce ke katolíkům? Koho dnes asi zajímá jeho Výklad viery, Postilla nebo Výklad na páteř?

Kniha Interpretace a kritika díla Jana Husa, za jejímž vydáním stojí filozof Martin Šimsa, se snaží seznámit současného čtenáře s kritickou četbou Husova díla a milníků jeho života. Příspěvky jednotlivých autorů mají kromě badatelské hodnoty i hodnotu osobní výpovědi a vyznání. Je totiž velmi důležité, abychom Husovi a následnému reformačnímu hnutí porozuměli skrze to, v čem jsme sami vyrostli (kultura, jazyk, symboly, politické prostředí) a byli vychováni. Pochopit ikonického reformátora pomáhají i autoři této publikace, kteří vesměs působí na českých univerzitách. Každý z nich je do Husova díla ve svém oboru ponořen a detailně seznámen s husovskou literaturou a rozsáhlým Husovým opus magnum.

Publikace je rozdělena do pěti oddílů: Úvodní studie (Jan Hus mezi interprety a kritiky); Dílo; Odsouzení a upálení; Druhý život a Interpretace. Nechybí reprezentativní seznam pramenů, jmenný a věcný rejstřík ani kratičké medailony přispěvatelů. Kniha je dobře strukturovaná; některé studie jsou tematicky tradiční, například ty o Husově pojetí pravdy z teologického hlediska, jiné se dívají na reformátorovo dílo z poněkud netradičních úhlů. To se týká například studie Jany Nechutové o funkční typologii v Husově polemice či stati Anety Chocholouškové nazvané Obraz Jana Husa v nacionalismu a v hudbě. Některé z autorů bude čtenář znát z jejich dřívějších knih a veřejného vystupování. Mám na mysli českého evangelického teologa, faráře a básníka Jakuba S. Trojana a filozofa Martina Šimsu. Ostatní odborníci budou známi spíš těm, kdo sledují český akademický svět pod drobnohledem nebo v něm, tedy v jeho humanitní oblasti sami působí. Jde kromě zmíněných autorek o Jana Polínského, Davida Peroutku, Martina Chadimu, Hynka Tippelta, Daniela Štěpánka, Žanetu Vojtěchovskou, Jitku Černochovou, Rudolfa Kardoše, Petra Krejčího, Jana Kozlíka, Petra Bláhu a Jiřího Hoblíka. Všichni věnovali danému tématu přibližně patnáct až dvacet tiskových stran, v nichž nechybějí klasické poznámky pod čarou a citace z pramenů.

Husovsky zaměřený čtenář má nespornou výhodu. Zná dobře Husovy spisy i základní husovskou literaturu, naši i zahraniční. Z ní patrně nejlépe text Karla Havlíčka Borovského Mistr Jan Hus (1850–51, knižně 1904), Masarykovu stěžejní práci Jan Hus: Naše obrození a naše reformace (1896, 1990), titul M. Jan Hus (1915) Václava Flajšhanse, Husův proces (2000) od Jiřího Kejře nebo rozsáhlou monografii od Františka Šmahela Jan Hus: Život a dílo (2013). I proto se bude v recenzované kolektivní monografii dobře orientovat a vychutná si jednotlivé studie, z nichž některé ohmatávají dané téma z nezvyklého, a přesto atraktivního směru. To se týká hlavně Tippeltovy stati Syndrom (sebe)upálení a studie Martina Šimsy Jan Hus, deliberativní argumentace a ekumenický dialog. V rozsahu běžné recenze se nelze věnovat všem předloženým pracím. Dvě z nich by mohly přilákat k četbě knihy i ty čtenáře, kteří se dílem Jana Husa soustavně nezabývají.

Sebezmaření?

Filozof Hynek Tippelt si ve svém textu pokládá otázku, zda Husova mravní oběť na kostnické hranici, jíž předcházel dlouholetý duchovní a intelektuální zápas o pravdu a svědomí v církvi, nebyla nakonec svého druhu sebeupálením, a tedy určitým druhem sebevraždy a sebezmaření. Jeho základní teze spočívá v předpokladu, že „pravdu je třeba hájit, ale platným argumentem“. Pokud kdokoli vysloví platné argumenty na obhajobu své věci, měl by je ponechat svým posluchačům, osudu a Bohu. Víc se v dané situaci dělat nedá. Vršení dalších důkazů či jejich opakování obvykle nepomáhá, spíš naopak. Pokud v beznadějné situaci 99 % přítomných, a nadto vzdělaných lidí nepřesvědčíte, přesvědčí je o vaší pravdě vaše smrt jako součást vašeho duchovního boje? Tippelt spekuluje, zda Husův teologický zápas vedený až k smrti, který podle něho pomíjel právní stránku věci a soustředil se, skoro obsedantně, jen na otázku pravdy a svědomí, nevycházel spíš z jeho nevíry. Pokud totiž Jan Hus nepřesvědčil téměř žádného z koncilních otců, opakovaně nepřijal ani zmírněné formulace svých tezí a svou smrt chápal jako konečný teologický a mravní argument, jaká byla pravděpodobnost, že teprve svou smrtí odhalí nejvyšší důkaz nejenom své pravdy, ale také Pravdy? Jak jej mohli nepřesvědčit koncilní otcové, a to ne snad k úplné revizi jeho myšlenek, ale přinejmenším ke smírnému řešení? Mohl svou obětí za pravdu pravdě vůbec nějak prospět? Není pravda sama o sobě natolik atraktivní, že se vyjeví sama, i bez velkých obětí? Potřebuje každá pravda oběť sebezmaření? Řečeno s autorem: „Jako by nikdo nemohl vědět, čemu věřit, kdyby se nemohl orientovat tím, za co se Hus obětoval.“

Vedla Husem „odhalená“ pravda, zpečetěná jeho smrtí, k zásadním úpravám církevních stanovisek a její vnitřní struktury? Zdá se, jako by Tippelt posvátnosti Husovy oběti nevěřil. Katolický kněz Hus sice zemřel a mnohé inspiroval, ale takový Martin Luther, jenž prožil léta po svém odchodu z řádu v relativně snesitelných a navíc tvůrčích podmínkách, měl na dynamiku světové reformace daleko větší vliv. Srovnává-li autor poněkud výbušné studie Husovu smrt se smrtí Jana Palacha a Egona Bondyho, není to, myslím, vůbec neuctivé. Otevírá totiž téma, které je dodnes zahaleno celou řadou pochybností, legend a nedořešeností. Jde tak daleko, že se nezdráhá položit otázku, zda Jan Hus vůbec existoval a zda byl mučedníkem pro pravdu. Nejedná se spíš o fantastickou legendu, začínající kdesi v Husinci a pokračující na univerzitě, v Betlémské kapli, na Kozím hrádku, Krakovci a konče mistrovým upálením – událo se skutečně tak, jak nás o tom zpravují očití svědkové? Zmiňuje-li Tippelt navíc vcelku legitimní otázku, zda se v Husově osobnosti neprojevoval Oidipův, respektive prométheovský komplex, neútočí tím ani na zanechané dílo, ani na reformátorovu osobnost a památku, ale vede nás k přemýšlení o podstatě Husova života a jeho osobní, vpravdě spirituální proměny od prostého chlapce přes úředního kněze, mistra Karlova učení až k betlémskému kazateli a protagonistovi kostnické pře, která zdaleka nehrála v zasedání Kostnického koncilu hlavní roli.

Kdyby nás Tippeltovy sžíravé teze přiměly alespoň k otevření hlavních Husových spisů, udělaly by už tím dobrou službu. Patetická a monumentální divadelní a filmová zpracování Husova životního příběhu jsou sice vizuálně atraktivní, ale jak vůbec souvisejí s realitou? Autorův příspěvek k husovské problematice je vlastně ohromně občerstvující, třebaže někomu by mohl připadat jako neuctivý. Ve srovnání s citacemi Husova díla, které se dnes hodí komukoli, kdo potřebuje přitáhnout pozornost sám na sebe, je Tippeltova drásavá stať, díky níž budou řadě lidí vstávat vlasy na hlavě, originální tezí, jež by v současném teologickém a historiografickém prostoru neměla zapadnout. Autor sice zužuje téma do psychologické roviny a Hus se v jeho interpretaci jeví spíš jako nešťastník, který vůbec neporozuměl podstatě svého sporu, to ale nevadí.

Tam kde jeho myšlenky odmítnou husovští historikové a právníci, poslouží alespoň jako příklad, jak lze přistupovat k demytizaci historických osob a událostí. Ty vždycky, tu méně, tu více, podléhají tendenčním výkladům, anebo tomu, jak moc dokáže (anebo nedokáže) historik, teolog či právník vystoupit ze sebe samého a kriticky zkoumat dané reálie. Psychická zátěž, kterou trpí lidé pomáhajících profesí, a duchovní zvláště, hrála i u Husa nepochybně určitou roli, ale zřejmě ne takovou, že by Hus, za přispění pomocníků a přátel, nedovedl odhadnout důsledky svého jednání a zčásti i to, co se s jeho učením stane po jeho smrti. S hodnotou Husova díla a jeho oběti dnes nemají problém lidé křesťanské orientace, pokud se ještě k Husovi obracejí. V současnosti je paradoxně stále živý mýtus o Husovi revolucionáři, bořícím feudální řád a bojujícím proti zlé církvi a vládcům. Na Husa se dnes daleko víc odvolávají lidé kritizující stávající ekonomický řád a zbytnělou podobu církevního zřízení, zvláště katolického. Má ale Hus jednadvacátému století ještě co říci? Sám autor této recenze se při četbě Husova díla zaměřuje víc na jeho hodnotu než na legendu o mladém knězi, který šel bojovat do Říma proti všem, aby následně všem, tak jako Kristus, všechno získal. Tippeltův článek mně nepomáhá porozumět obtížným místům Husovy, často převzaté a často vypjaté, teologie. Pomáhá mi ale v pohledu na minulé i nynější exegety jeho kostnické pře, jimž se občas povedlo učinit z Husa postavu skoro pohádkovou, mýtického obra, na němž doslova stojí nebo padá veškeré pochopení Kristovy zvěsti o naději a vykoupení.

Z přítmí

V závěrečné studii svazku pokládá jeho editor, filozof Matin Šimsa, několik zásadních otázek, které nemůžeme coby čtenáři a interpreti Husova díla obejít. Používal Jan Hus metodu takzvané deliberativní argumentace, to znamená veřejného rozvažování, dialogu, diskuse, která je tak typická pro demokratická údobí moderního věku? Mohl svými kázáními ovlivnit cosi jako veřejnou debatu svých farníků, měšťanů, vládců? Předběhl svou dobu, anebo naopak nevystoupil, neboť nemohl z prostředí, které dialog, tak jak ho chápeme a uskutečňujeme my, ještě neznalo? Snažil se, ptá se Martin Šimsa, Hus o to, co dnes nazýváme ekumenickým dialogem? Našli bychom v jeho díle základní směrovky týkající se respektu vůči konfesím, jiným náboženstvím, anebo dokonce lidem bez víry? Je Husovo náboženské učení kompatibilní s dobou, v níž žijeme a která je údobím nábožensky spíš vlažným a eklektickým?

Šimsa předkládá argumentaci, která se s těmito otázkami vypořádává. Všímá si jednotlivých analogií s naší dobou, hledá společné body i odlišnosti, a to proto, aby Jan Hus mohl vystoupit z přítmí a stát se, nakolik budou lidé chtít, živou součástí nynější, teologické i společenské debaty. Je nepochybně třeba aktualizovat pojmy a kategorie Husova myšlení, ale možná ještě dříve se vůbec seznámit s tím, o co Husovi šlo a že hlavní motivy jeho učení nebyly revoluční ani politické, ale předně náboženské, vnitrocírkevní a mravní. Stovky, ba tisíce teologických pojmů, které Hus a jeho současníci každodenně používali, dnes znají a používají jen nemnozí. Přítomnost náboženské debaty ve společnosti je mizivá a řada Husových výsostných témat zajímá jen úzký okruh badatelů a věřících.

Přítomná kolektivní monografie je důkazem, že i po více než šesti stech let existují lidé, které Husovo dílo a osud zajímá a hledají v něm ideje a myšlenky, jež by je mohly v jejich životě i bádání posunout o krok dál. Kniha potěší husovské badatele, ale i humanitně zaměřeného čtenáře. Kdyby se podařilo dostat knihu do širšího povědomí a zorganizovat veřejná kolokvia pro studenty, vědce či seniory z univerzity třetího věku, myslím si, že by to přineslo velký užitek. Kromě historizujících studií je publikace výjimečná také pracemi, které rozechvívají naše školské poznatky o Husovi a kladou kontroverzní, ale potřebné otázky. Ty by čtenář měl číst podle mého mínění jako první.