K výročí smrti Jana Husa zvláště poslední dobou vychází řada titulů od pisatelů různého názorového zaměření. Najdeme mezi nimi i jeden, který se od těch ostatních výrazně odlišuje: Husovská dilemata. Jeho autorem je totiž katolický kněz a do roku 2013 člen řádu bratří františkánů Ctirad Václav Pospíšil, tedy příslušník církve, k níž se Hus sám do konce života počítal. Především je ovšem známý jako významný profesor teologie – bývá označován i za „jednoho z největších českých teologů moderních dějin“ – a jako autor četných a uznávaných knih, ale rovněž například humorného textu „teologie kouření“. Ve své nejnovější, právě této „husovské“ publikaci se snaží – na rovině teologické i řekněme osobně autobiografické – vyrovnat s tématem, které pro českou katolickou církev dlouho představovalo ožehavý problém a z hlediska ostatních Čechů „kámen úrazu“.

Pospíšil stručně rekapituluje Husův život a jeho dílo a myšlení uvádí do dobového teologického kontextu – Jan Hus byl podle něj „v zásadě katolickým teologem, který se příliš neodchyloval od dobových myšlenkových schémat“. Dále přibližuje historii převážně katolického bádání o Husovi, zevrubně přitom píše i o jakýchsi českých předchůdcích belgického benediktinského historika Paula de Vooghta (1900–1983). Ten v letech 1933–1936 zastával funkci převora v pražských Emauzích a ve svém spisu z roku 1960, předjímajícím v tomto bodu druhý vatikánský koncil, hájil názor, že ze soudobého katolického hlediska Hus „nebyl bludařem v pravém slova smyslu“. Sám Pospíšil pak vykresluje svůj vlastní postoj, a to dost nejednoznačně a s jakýmsi vnitřním rozechvěním.

Na jedné straně Husovi vytýká naivitu a sociální neodpovědnost, morální absolutismus zavrhující hříšníky, kteří jsou podle něj hlenem, šlemem a lejnem v těle Kristově. A také kritizuje jeho podrývání stávajících společenských struktur, podobně jako před časem Daniel Soukup. Podle Pospíšila totiž „jednoznačný příklon k individuálnímu přesvědčení bez ohledu na reálné možnosti instituce nevede k ničemu jinému než k anarchii. Mnozí, ač si to nechtějí připustit, jsou jako děti, které potřebují otce, jenž se sice usmívá, leč pevně třímá v ruce rákosku.“ Současně ale hned varuje i před „totalitou zvůle jediného pseudomesiáše“. Obecně autor připomíná četné dobové náboženské blouznivce – často vzešlé z řad františkánů. Jejich eschatologicko-anarchistické smýšlení vedlo k „bipolárnímu chápání skutečnosti“ a přinášelo nenávist. Jejich „rezignace na zdravý rozum“ pak vyvolávala „atmosféru, která byla až neskutečně příhodná pro působení toho, před čím chtěli varovat“.

Rozhodně ale nejmenuje všechna obvinění a výhrady, které i dnes proti Husovi zaznívají (například o tom, že v něm už dlouho před smrtí byla touha po mučednictví, jíž se v Kostnici už jen poddal). Ani nepřistupuje na to, aby například husity líčil jen jako bandu hrdlořezů či jako předchůdce dnešních teroristů odvolávajících se na náboženství. Oceňuje jejich „náboženské zanícení“ a „ochotu obětovat se pro poznanou pravdu“. A o samotném Husovi – navzdor výtkám – celkově píše s velkou úctou: „Ti, kdo na vlastní kůži zakusili nacistickou a komunistickou totalitu, nemohou Husovi nerozumět.“ V této souvislosti pak vyjadřuje svoje osobní díky Bohu za svoji komunistickou zkušenost. Vždyť jen díky ní chápe, že „k hlubšímu porozumění se člověk nedopracovává pouze v knihovnách, neboť k tomu nejúchvatnějšímu je třeba se protrpět… Pravé Boží slovo je v tomto světě vždy v tom nejlepším slova smyslu disidentské.“ To ovšem můžeme vnímat jako sympatická, ale snad i trochu překvapivá slova od profesora dvou katolických teologických fakult (a jedné nekatolické) a – jak jsme naznačili – autora četných teologických publikací, které na těchto fakultách patří v daných předmětech k základním učebním textům.

Coby člen římskokatolické církve pak vyhlašuje program, aby katolíci začali „národu, který Husa ctí, důrazně připomínat jeho víru“. Polemizuje přitom s historikem Františkem Šmahelem, na jehož uznávané práce se sice odvolává, ale zároveň jim vytýká některé problematické výroky, které „nejsou vůči křesťanskému přesvědčení právě korektní“. Z hlediska teologa, který se odvolává „na zdravý rozum“, se například snaží Šmahelovi dokázat, že „exegeze biblických textů není rozumování o nerozumném“. Vadí mu i Šmahelovo vyjádření, že „Bůh nechal Husa navzdory jeho důvěře na holičkách jako všechny jemu podobné“.

Kniha může vzbudit debaty o tom, jestli existuje jen jediná, více či méně obecně sdílená racionalita, nebo jestli jich paralelně můžeme rozlišit více. Historik Paul Veyne mluví v knize Věřili Řekové svým mýtům? v tomto smyslu o mnohočetných „chrámech imaginace“, přičemž každý z nich chce být „považován za něco, co bylo instalováno zcela v souladu s rozumem“. A dále se nad recenzovanou publikací můžeme ptát, nakolik je současný člověk vůbec schopný pochopit upáleného středověkého kněze a teologa. V názoru, že Hus byl především zbožný katolický kněz, má autor nepochybně pravdu, ale Češi asi budou Husa nadále – v nejlepším případě – vnímat tak, jak to předznamenal zmíněný Šmahel: „Svou statečnou obětí za svobodu vlastního názoru Hus dále ční nad dějinami, avšak pouze v jakési metahistorické podobě, oproštěně od posuzování jeho víry a teologické nauky. Kdyby tomu tak skutečně bylo a zůstalo, nebylo by to v naší hodnotově vyprázdněné době málo.“ Nuance Husovy teologie a otázky jeho katolického pravověří v soudobých Čechách jen málokoho zajímá a ani tato kniha na tom asi nic moc nezmění. (Situace by pravděpodobně nebyla jiná ani v případě, pokud se církev rozhodla Husa, k němuž se i současný papež František vyjádřil velmi pozitivně, dokonce svatořečit, stejně jako svatořečila jeho upálenou současnici Janu z Arku. Tento názor nedávno vyjádřil například ředitel Husitského muzea v Táboře Jakub Smrčka.)

Každopádně jde v případě této knihy o odvážný a otevřený katolický pokus o Husa. Pokud přitom bylo o nedávném trojdílném husovském seriálu v časopise Respekt napsáno, že v něm režisér Jiří Svoboda, odpadlík od konzervativního komunistického křídla, učinil svého hrdinu „blížencem svého zklamání“, můžeme se jen domýšlet, která všechna soukromá či profesní dilemata vlastně řeší v této knize teolog Pospíšil.