Dny ukrajinské kultury v České Republice letos proběhly nenápadně. Bez mediální kampaně a bez početné přítomnosti české veřejnosti. Kromě koncertu hudebníků a vernisáže ukrajinských malířů byla součástí akce také jedna pozoruhodná událost, kterou by český čtenář neměl přehlédnout: Sdružení Ukrajinek České Republiky vydalo knížku paralelního překladu poémy ukrajinského básníka Tarase Ševčenka Kacíř. „Mám dojem, že ze všech klasiků si Taras Ševcenko zaslouží největší úctu, protože sám vyrostl z lidu, kdežto ostatní umělci většinou vyrůstají z nějakých škol. Když měl možnost se dostat do lepší životní situace, básník nezradil své názory,“ říká o ukrajinském básníkovi překladatelka poémy Kacíř Zdenka Bergrová.

Poéma Kacíř, kterou Taras Ševčenko napsal v roce 1845, popisuje život a smrt Jana Husa. Myšlenku vytvořit básnické dílo o českém vůdci reformního hnutí pojal básník pod vlivem O. Boďanského, Ukrajince, který udržoval styky s českými obrozenci a Ševčenkovi dal k dispozici text dizertace svého žáka S. Palauzova Jan Hus a jeho následovníci. Pro svou poému si Ševčenko z množství biografických dat a faktů vybral ta, která nejlépe korespondovala s jeho uměleckým záměrem: Husova kázání, soud a upálení. Poéma Kacíř je svým neukrajinským námětem v básníkově díle spíše výjimkou. Historici literatury se domnívají, že osud hlavní postavy poémy, Jana Husa, a básníka Ševcenka byl podobný. Oba byli venkované, děti chudých rodičů. Stejně jako Hus narazil na moc císařskou, Taras Ševcenko narazil na moc cara. Moc také nechala jednoho upálit, a druhého poslala na deset let do vyhnanství. Oba muži usilovali o svobodu svého národa. Jan Hus se snažil osvobodit lid od vysokého duchovenstva, Ševčenko bojoval pomocí básní za zrušení nevolnictví. Své dílo věnoval Ševčenko Pavlu Šafaříkovi, který se svou vědeckou činností orientoval na Slovanstvo. Nejenom Slované, ale i snaha obnovit národní literaturu a jazyk byly pro Ševčenka podnětné.

Ukrajinská literatura se díky básníkovi dostala na úroveň literatur obecně uznávaných. To však nekorespondovalo s oficiální politikou Ruska, která prosazovala myšlenky, jež tvrdily, že ukrajinský národ neexistuje, a proto nemůže mít vlastní jazyk a kulturu. Právě díky literatuře se Ševčenko stal národním symbolem Ukrajiny. I tady můžeme najít paralely s Janem Husem. Hus přešel od latiny k češtině a zjednodušil pravopis, Ševčenko například chtěl na sklonku života vydat ukrajinský slabikář.

V roce 2005 uplynulo 590 let od upálení Mistra Jana Husa a také 190 let od narození básníka Tarase Ševčenka. Překladatelka Zdenka Bergrová připravila český text poémy (jde o upravenou starší verzi) k těmto dvěma příležitostem a její manžel Věroslav Bergr upravil obálku knihy, na níž je zobrazena Betlémská kaple, kde několik let Jan Hus kázal. Manželé Bergrovi se již léta zajímají o ukrajinskou historii, kulturu a literaturu. Věroslav Bergr vystudoval Ukrajinskou školu výtvraných umění, která fungovala v Praze za první republiky. Zdenka Bergrová vydala šest knih ukrajinských autorů v češtině: překládala ukrajinské povídky, Natalju Zabilu, Alexandra Parchomenka aj., vydala několik sbírek klasika ukrajinské literatury Tarase Ševčenka. Sama říká, že se zamilovala do ukrajinské literatury už dávno, v padesátých letech: „Bylo to v době, kdy jsem zjistila, že nebylo dovoleno vydávat ukrajinské autory. Skoro žádného. Ševčenko byl také skoro na indexu, ale protože byl klasik, tak se podařilo dostat ho do tisku. Moje náklonnost vznikla tím, že jsem si všimla bezpráví, které se tehdy vůči ukrajinské literatuře dopouštěli Rusové – Ukrajincům velice blízký národ. Mně se to velice dotýkalo.“