Již poněkolikáté přijel v květnu 2017 z Curychu do Prahy švýcarský spisovatel Daniel Goetsch. Tentokrát přijal pozvání pořadatelů knižního veletrhu a představil svůj nejnovější, „pražský“ román Ein Niemand (Nikdo, 2016). V rozhovoru pro iLiteraturu.cz prozradil, že do románu implantoval i kus své biografie.

iLiteratura.cz: Titul vašeho nejnovějšího románu v mysli Čechů okamžitě evokuje germanismus „nýmand“, expresivní označení pro člověka, který nic nedokázal, je bezvýznamný, taková nula. Tato charakteristika však na hlavního protagonistu vašeho románu sedí jen zčásti, nemýlím se?
Daniel Goetsch: V němčině je „nikdo“ také označením pro bezvýznamnou osobu. V popředí pro mě ale byl aspekt svobody. Nikdo, člověk bez minulosti, ovšem i bez závazků, s nulovými vztahy, takříkajíc nepopsaný list. Když Odysseus bodá Kyklopovi do oka, aby mohl utéci, nazývá sám sebe „Nikdo“. A to je jeho záchranou.

iLiteratura.cz: Když je Tom Kulisch vyslýchán na berlínském letišti, tvrdí vyšetřovateli, že je to náhoda, že se ocitl v Praze, mohlo to být kterékoli jiné město, kdyby našel jízdenku jinam. Vy jste si však jako autor Prahu nevybral náhodou?
Daniel Goetsch: Praha pro mě v osmdesátých letech byla lákavým místem, kde se toho tolik dělo: Pražské jaro, povážlivá třetí cesta, golem, Kafka, Václav Havel. Když jsem město roku 1991 poprvé navštívil, větřil jsem čas velkých změn. Usadilo se tu mnoho mladých Američanů, zakládaly se časopisy a hudební kluby. Praha pro mě zůstala srdcem jakési vágní fantazie o evropské svobodě.

iLiteratura.cz: V časoprostoru střední a východní Evropy se pohybujete s nebývalou suverenitou, rešerše musely zabrat na vaší práci velký podíl. V roce 2008 jste pobýval v Praze jako stipendista projektu HALMA, evropské sítě literárních center. Věnoval jste se již tenkrát cílenému sběru dat pro román, nebo vplula pražská inspirace do románu až později?
Daniel Goetsch: Když jsem v roce 2008 pobýval v Praze, psal jsem román, který se odehrává v Indii. Až později jsem se zaměřil „na východ“. Rešerším v tomto případě předcházela práce se vzpomínkami a teprve potom přišlo na řadu splétání a vymýšlení příběhu.

iLiteratura.cz: Kromě Prahy je děj románu situován do Berlína, kde momentálně žijete, do Curychu, kde jste se narodil, a také do Bukurešti. Je správná domněnka, že s Rumunskem jste do románu rovněž implantoval kus své osobní biografie?
Daniel Goetsch: Jak už jsem uvedl, chtěl jsem se s tímto románem zaměřit na východ (tedy viděno pohledem z Curychu). Začíná to už východním Berlínem, následuje Praha, později Bukurešť, kam jsem skutečně také několikrát jel, mimo jiné se svou babičkou, která pocházela právě z Rumunska.

iLiteratura.cz: Téma záměny identity není v literatuře nové. Výchozí scéna románu, odehrávající se na letišti, připomíná slavný román Stiller velikána švýcarské literatury Maxe Frische, kterým autor v roce 1954 prorazil na literární scéně a vzápětí se vzdal svého povolání architekta, by se mohl naplno věnovat literatuře. Nemohu se tedy vyhnout otázce, jak jste se vůči Maxi Frischovi chtěl vymezit – hlásíte se tak k jeho odkazu?
Daniel Goetsch: Ve Švýcarsku je Max Frisch povinnou četbou. Bylo by troufalé a jistě i úsměvné, kdybych chtěl psát „proti němu“ anebo mu vzdávat hold. Motiv úniku z vlastního života je ve švýcarské literatuře poměrně častý. Otázka po identitě – její spolehlivosti, závaznosti atd. – se zase objevuje v každé literatuře, jen vzpomeňme na Kafku. Myslím, že koncept identity je v zásadě dodnes nepochopen, resp. zneužíván.

iLiteratura.cz: Další literární reminiscence, která se vine celým románem a začíná už u motta knihy, je básník Rainer Maria Rilke. Románový hrdina Tom alias Ion vstupuje znovu a znovu na scénu se svazkem Elegií z Duina. Proč právě Rilke, jak se dostal do vaší knihy? Nechce se mi věřit jen na povrchní zkratkovité spojení Prahy jakožto Rilkova rodiště a románové lokace…
Daniel Goetsch: Nechci předjímat žádné interpretace. K tomu snad jen tolik: motiv smrti, který se vine Elegiemi, by mohl být náznakem stavu hlavního protagonisty. Zažívá psychózu? Rozpadá se jeho osobnost? Je jeho bývalá přítelkyně nakonec mrtvá? Snažím se ale také pohrávat si s Rilkovým patosem. Románový hrdina u sebe má totiž anglické vydání Rilka a později se pokouší anglické verše převádět zpět zase do němčiny (zrovna on, který jinak překládá technické příručky).

iLiteratura.cz: Německý literární kritik Peter Mohr poznamenal, že tímto románem jste si jako autor nastavil hodně vysokou laťku pro všechny své příští knihy. Domníváte se, že knize prospěl delší časový odstup, který ji dělí od předchozího titulu? Přece jen je to sedm let, jestli dobře počítám…
Daniel Goetsch: Ani na této knize jsem nepracoval déle než na svých předchozích titulech, tedy zhruba dva roky. Pauza vznikla tím, že jsem hledal nového nakladatele pro svůj román o Indii. A bylo mi řečeno, že Indie dnes nikoho nezajímá. Až s románem Ein Niemand změna nakladatelství vyšla.

iLiteratura.cz: Příběh obohacuje řada epizod, vystupuje v něm mnoho postav, ke slovu se dostane napětí a tajemství. Díky rafinované struktuře, v níž se střídají kapitoly výslechů na letišti a vyprávění v er-formě, je text dynamický a rozsah uměřený. Piloval jste strukturu dlouho, hodně jste škrtal?
Daniel Goetsch: Román jsem původně rozvrhl spíše jako cestu, jako road movie, která se však ztrácela v nadbytečném počtu míst i postav, a epizod bylo ještě víc. S půlročním odstupem jsem si troufl zase se k celku vrátit. Měl jsem dojem, že jsem odhalil, co je podstatné, a dobrou třetinu rukopisu jsem škrtl. Rámcový děj tak dával větší smysl.

iLiteratura.cz: Záměna identity – je to pro vás spíš noční můra, anebo sen? Co vás na tématu láká, že jste se s ním chtěl vyrovnat na ploše celého románu?
Daniel Goetsch: V podstatě se to podobá postupu při psaní. Jako autor se také dostávám do kůže někoho jiného, následuji jeho cestu, tak trochu ho znám, ale nikdy úplně. Opustit vlastní život a stát se někým jiným je ovšem dětinské přání. Doporučuje se během života ho překonat.

iLiteratura.cz: Představoval jste si sám sebe ve zdvojené roli Toma alias Jana, resp. Iona, abyste zachoval co možná největší autenticitu vyprávění?
Daniel Goetsch: Při psaní mě zajímala otázka, jestli může čtenář obě postavy oddělit, anebo jestli příležitostně splývají, zamění-li jednoho za druhého, anebo jsou v jednu chvíli postavou jedinou. Jako autor jsem se tomu samozřejmě musel bránit. Občas mi z toho šla hlava kolem. A ne vždy jsem mohl spoléhat na vypravěče.