Studie amerického literárního vědce a slavisty Davida S. Danahera Číst Václava Havla je neobyčejný příspěvek k pochopení Havlova života a díla. Kniha, která původně mířila spíš k odborné anglicky hovořící obci, má co říct i českému čtenáři anebo právě jemu. Danaherův pohled zpoza oceánu je totiž víc než symbolický. Výborná znalost jazyka, Havlova díla i rozsáhlého množství sekundární literatury činí z jeho knihy občerstvující pouť po životě člověka, jehož jméno z paměti lidí, u nás i v zahraničí, zřejmě jen tak nevymizí. Pohledy odjinud, z jiné kulturní a politické perspektivy, jsou tím, co nám – řečeno masarykovskou licencí – vždycky poněkud chybělo. Domnívám se, že Danaherova studie, vydaná nakladatelstvím Argo v překladu Stefana Segiho, patří k nejlepším pracím poslední doby.

Z havlovské literatury vydané v češtině bych zmínil tři inspirativní práce, z nichž první dvě autor ve své práci rovněž cituje. Knihu filozofa Ladislava Hejdánka Havel je uhlík: filosof a politická odpovědnost (Knihovna Václava Havla 2009). Rozsáhlou studii literárního historika a publicisty Martina C. Putny Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Knihovna Václava Havla 2011) a knihu spisovatelky Edy Kriseové Václav Havel: jediný autorizovaný životopis (Práh 2014). Čtenářově pozornosti by neměla uniknout ani zdánlivě drobná publikace Poslání a pokušení slova (Trinitas 2009), jež obsahuje stěžejní texty o podstatě, funkci a nástrahách slova v demokratické i totalitní společnosti, a to od Václava Havla (Slovo o slovu) a exilového filozofa a teologa Karla Vrány (Poslání a pokušení spisovatele). Danaherova práce je čtivá komparativní studie, založená na precizní textové analýze, kterou autor, profesor slovanských jazyků a literatury na University of Wisconsin-Madison, vyučuje své studenty, jejichž postřehy a úvahy ve své knize také často uvádí, ať už v rámci polemiky, nebo jako příklad osobité generační výpovědi. Nepamatuji si z českého prostředí nic podobného.

Jednotlivé kapitoly či spíše myšlenkové okruhy ukazují hlavní zájem Danaherovy havlovské poutě. 1. Neklid transcendence: Havlovy žánry; 2. Chápat a vysvětlovat: „Zvláštnost“ Havlových dramat; 3. Jak chápat Východ a Západ: Svět v existenciální krizi a 4. „Metafyzická rekonstrukce“: překlad klíčových slov Havlova díla. Mimo samotný široký záběr amerického vědce, jenž čerpá mimo jiné i z dobré znalosti dobových reálií, se mi zdá být pozoruhodné srovnání mezi českým a americkým čtenářem, resp. univerzitním studentem. Na Danaherově práci, která je vlastně výstupem jeho univerzitních seminářů, je vidět posun vnímání a důrazů, které v Havlově díle vidí čtenář americký a český. Jedním z příkladů je Havlovo rozumění Východu a Západu a na intimnější úrovni pak jeho pochopení domova a to, jak na obě témata nahlížejí a jak je interpretují jednotliví čtenáři z obou kontinentů. Havlovo dílo je příznačné oslovováním a otřásáním člověka v jeho duchovním základu, a to bez ohledu na jeho jazyk, kulturu, tradici, zvyky, obyčeje a politické či náboženské přesvědčení. Domnívám se spolu s Davidem S. Danaherem, že právě tím je vzácné a jedinečné.

Danaher vnímá Václava Havla jako „koherentního myslitele“, který je v toku času a ve všech literárních, resp. uměleckých formách – od esejů či typografických básní přes divadelní hry a dopisy z vězení až po politické projevy –, slovy jedné z Danaherových studentek, „zosobněním pravdivosti a odpovědnosti ke čtenářům, kterým také nabízí nástroje pro pochopení našeho světa“. Danaherovi jde předně o chápání Havlových vizí a díla, spíše než aby se pouštěl do jejich vysvětlování. Právě dualita pojmů vysvětlování/chápání je jedním z klíčových témat nejen Danaherovy studie, ale v jeho vidění též celého Havlova filozofického a duchovního náhledu na svět.

„Vysvětlování,“ píše Danaher, „je příznačné pro současný vědecký světonázor… zabývá se fakty, statistikami a vzorci.“ Vysvětlování upřednostňuje přesnou analýzu a klade důraz na jednotlivé, často izolované informace. Věci a to, čím jsou, se dají zvážit, změřit a klasifikovat. Důležitý je tu objektivní, lépe však řečeno zdánlivě objektivní charakter informace, na jejímž podkladě dochází k řešení vybraných problémů. Někomu je metoda vysvětlování blízká, jiný se k ní staví spíš rezervovaně. Je zřejmé, že magická touha po vysvětlování světa není vlastní ani Václavu Havlovi, ani Danaherovu odbornému a duchovnímu ukotvení. Ne snad proti vysvětlování, ale spíš vedle něj a nad něj upřednostňují oba autoři chápání. To je podle Danahera určitým „módem vztahování se ke světu, který je spíše uměním než vědou. Zabývá se příběhy, mýty a emocemi.“ Chápání, připomíná autor, má v Havlově díle, a to zvláště v jeho divadelních hrách a prezidentských proslovech, „vždy nějaký lidský obsah“, je „osobní“ a typické „subjektivními rysy lidského zakoušení“. Havel tak skrze své myšlení, dílo a službu skládá jakousi mozaiku. Není posedlý vysvětlováním ani fetišizací informace, valící se ze sdělovacích prostředků či z různých vědních oborů. „Věda,“ říká Václav Havel, „nemá svědomí. Je sice krásná, důležitá a je to velký plod dějin lidského rozumu, ale lidský duch není jen rozum.“ Chápání má v sobě cosi jako potřebu očekávání a snad i víry, že člověk nasměrovaný ke svobodě a pravdě musí být trpělivý. Danaher v jedné z kapitol zmiňuje speciálně to, co Havel nazývá „disidentským čekáním“. Smysl tohoto čekání tkví ve „vědomí, že říkat pravdu, a tím vzdorovat, má smysl z principu, prostě proto, že je to správné a že člověk nesmí kalkulovat s tím, zda to zítra nebo pozítří nebo kdykoli k něčemu povede“. Mám za to, že právě Havlova podoba chápání může být atraktivní i pro současného humanitně a kulturně orientovaného člověka.

Když David S. Danaher píše o Havlových uměleckých žánrech a o tom, jak působí na čtenáře, diváky či posluchače, uvědomíte si, jak kosmopolitní a univerzální Havlovo dílo je. Na vnímání a reakcích svých studentů, s nimiž v semináři čte ty nejdůležitější autorovy texty, pozoruje, jaká vrstva či linie jeho tvůrčího díla pro tu kterou generaci ožívá a která se naopak jeví jako méně srozumitelná. Z desatera žánrů si může podle svého naturelu a duchovního či filozofického zaměření vybrat každý. Jsou tu: literárněkritické eseje, vizuální poezie Antikódů, divadelní hry, eseje, dopisy z vězení, společný autobiografický esej (Dálkový výslech), osobní politická vyznání (Letní přemítání), prezidentské projevy, politické paměti (Prosím stručně) a politické angažmá, které Danaher chápe jako svébytný desátý žánr. Na často rozdílném a někdy i protichůdném porozumění autorovým esejům a dramatům jsou nejlépe vidět nejen kulturní či duchovní rozdíly příjemců Havlova díla, ale také osobní (ne)zkušenost s dobou, prostředím a politickým systémem, ve kterém Václav Havel žil a tvořil a do kterého vstupoval i za cenu, že za své postoje může zaplatit vězením. Neznamená to ovšem, že by lidé, kteří na vlastní kůži nezažili dobu totality, Havlovu dílu nerozuměli a naopak že by ti, které totalitní režim týral, pochopili z Havlova díla úplně všechno. Věc je mnohem složitější, čehož si je Danaher moc dobře vědom. Slovo se automaticky, na povel, nepoddá každému. Je třeba určité předporozumění a pokorné namíření k tomu, o čem už byla řeč: k chápání. Autor na základě svých zkušeností konstatuje, že „v průběhu let řada studentů bez problému přijala Havla-esejistu. Ale v druhé části semestru byli velice zklamáni a zmateni Havlem-dramatikem.“ Zatímco čtení esejů v nich vyvolávalo pocit „smysluplné komunikace“ autora se čtenářem, divadelní tvorba se jednomu ze studentů zdála dokonce „méně hodnotná, povrchní a nahodile vystavěná“. Čím to? Zdá se mi, že v českém humanitně orientovaném prostoru to je právě naopak: dramata tu stojí nad jinými Havlovými žánry. Anebo se mýlím?

Danaher připomíná, že oproti čtení esejů jsou divadelní představení jak „společenskou událostí“, tak „existenciálním setkáním“. Proč na jednu generaci anglicky hovořících posluchačů a diváků působí Havlovy hry „neosobním dojmem“, kdežto na někoho jiného právě naopak? Co všechno v tomto po-rozumění hraje roli? Lze i v tomto případě dělat nějaké obecné závěry, anebo je to tak, že tisíc čtenářů a diváků rozumí Havlovu dílu tisíckrát jinak? Právě tyhle otázky si David S. Danaher klade a snaží se na ně nalézt odpověď. Vůbec ne dogmatickou, neměnnou a normativní. Vede dialog se svými studenty, posluchači, kolegy a čtenáři. Po přečtení knihy Číst Václava Havla si možná uvědomíte (anebo jen připomenete), že i přes určitou jazykovou bariéru se Václav Havel stal skutečně světovým autorem, kterého si pro sebe „nárokují“ čtenáři od Tokia po New York.

Danaherova studie dokazuje, že dialog či diploos nad Havlovým dílem by se měl vést mezi lidmi různých kultur, jazyků a duchovních či politických zkušeností. Vklad amerického autora, který ve své práci dává prostor i studentům, s nimiž čte Havlovo dílo, se mi zdá být pro českého čtenáře obohacující. Jde o to, zbavit se vysvětlovací mánie a snažit se chápat, rozumět a sdílet. Jde o to, brát v potaz duchovní a kulturní tradici lidí z různých koutů světa, kteří Havlovo dílo čtou docela jinýma očima. Domnívám se, že v současné, poněkud rozdělené společnosti, kde se někdy těžko mluví a ještě hůř naslouchá, by se motiv chápání mohl stát úhelným kamenem postupného smiřování a smíření. Řečeno slovy filozofa Karla Vrány, kterými poukazoval také na dílo Václava Havla: „Obránce, strážce a pastýř slova je především spisovatel. Je spoluzodpovědný za zdraví jazyka, a tím také za zdravý život společnosti.“ Přijali by tato slova čeští spisovatelé za vlastní?