„U nás se praví, že ani hladný vlk nechce měnit svobodu za obojek. A za starých dob měli už lidé na kotárech krk pořádně odřený, a tak si řekli: což má pastýř vlkovi ovce do hrdla ještě i z chlupů obírat? Tak došlo k tomu, že chlapci odbíhali do hory na zboj. Vždyť hory, to už samo svádí na zboj, jonáci na horách a zbojničina je něco přirozeného…“

V lidové kultuře karpatské oblasti (v rámci naší země se jedná především o region Moravskoslezských Beskyd, zahrnující etnografické celky Valašsko, Lašsko a českou část Těšínska) se setkáme s unikátním folklorním motivem. Zbojník, urostlý chlap s klobúčkem na hlavě, valaškou za obíjeným opaskem a krpcema na nohou, který jménem chudého, utiskovaného lidu bojuje proti pánům a ještě si přitom stihne zatancovat odzemek, popít slivovice a okouzlit všecky místní cérky, je jedním z typických atributů beskydské země. Oproti českému a německému loupežníkovi, kterému je obvykle jedno, oloupí-li hraběte, či chudáka, představuje karpatský zbojník veskrze pozitivní element, který do dnešních dob přitahuje svým svobodomyslným charakterem, solidaritou s potřebnými, odvahou a soužitím s přírodou. Není proto divu, že se valašská lidová slovesnost zbojníky enem hemží.

Pro ostravského spisovatele Oldřicha Šuleře (1924–2015) představovaly oblasti Moravskoslezských Beskyd silně citovou záležitost už od doby, kdy za války studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Značná část tvorby tohoto výrazného představitele severomoravské literatury je proto situována právě do poetických, i když často drsných končin valašských kotárů a salaší. Vedle až etnografických studií života místních obyvatel se Šuleř, a to hned třikrát, pustil do převyprávění půvabných valašských pohádek a pověstí, tedy žánru, který plně odpovídal jeho lyrickému naturelu. Sbírku Zbojnické pohádky a pověsti z Valašska, jak už název napovídá, od začátku do konce věnoval příběhům o těchto beskydských vzbouřencích, kteří s jarem odcházeli do hory vydobývat svým soukmenovcům alespoň o trochu lepší život.

Poďme, chlapci, poďme zbíjať,
nemáme my za co píjať!
Ej, šak sa nám počala bučina rozvíjať,
ej, bučina rozvíjať!

Kniha, doplněná povedenými ilustracemi Magdy Veselé, obsahuje pověsti, v nichž Šuleř zobrazuje postavu zbojníka přesně tím způsobem, jak byla (samozřejmě často bez ohledu na realitu) vnímána v ústní lidové slovesnosti Valachů, tj. jako ryze kladného synka, který se kromě dobrého srdce vyznačuje i sympatickou prohnaností. Každý trest – ať už odplata legendárního „pána Lysé hory“ Ondráše chamtivému lichváři či hraběti Harasovskému, nebo kousky zbojníka Haromity, který pomstí smrt svého otce zbojníka i přesto, že je od dětství vychováván zámeckým pánem (nic naplat, zbojnická krev se zapřít nedá) – je proto vždy korunován patřičnou dávkou vtipného šibalství, až se čtenář načapá při tom, že to těm bohatým pánům vlastně ze srdce přeje. Zlo přece musí být, jakoukoliv formou, potrestáno ve všech etnografických oblastech a na Valašsku si tento úkol berou na bedra právě zbojní chlapci.

Na čtivosti knihy se značnou měrou podílí i specifický autorův jazyk. Šuleř využívá poměrně hojně dialektismů, nepodřizuje jim však celý text, jen tu a tam cíleně zjednoduší syntax, změní slovosled, jinde zas stejnou věc zopakuje vícekrát (jasný odkaz na mluvu lidových vypravěčů) či vloží výraz připomínající čtenáři, kde se právě nachází. Místnímu dialektu se nepodřizuje, pouze velmi obratně využívá některé typické prvky lokální mluvy, které k vykreslení atmosféry provoněných hustých lesů plných nebojácných chlapů s valaškami plně dostačují:

„Zbojníka Ondráše se v kraji pod Beskydem dodnes vzpomíná. Vypravuje se, kde Ondráš se svojí družinou, tož s Jurou Fucimanem, s Targalíkem, s Chlopčíkem a s dalšími horními chlapci, kteří se k nim přidali, přebývali, jak se uměli přes vrchy dorozumívat ve dne dýmem, v noci ohněm od salaše k salaši, a studánce pod stromy se říká Ondráška, to že z ní Ondráš pil.“

Jakýmsi vrcholem knihy, po stránce dějové i stylistické, je poslední pověst s názvem Zbojnická hospoda. Šenkéř Martin je spolu se svou tlustou dcerou Marínou ochráncem místní zbojnické družiny, jejíž členy nejednou zachránil od zlapání portáši! Po Martinově náhlé smrti zůstane v hospodě zbojnický poklad, z něhož však darebná Marína začne brát penízky. Léta jí to prochází, ale šak boží mlýny jednako melú, pravda? Jednoho večera ji do tance vezme fešný chasník, který umí vytáčet jako málokterý jiný. A do stále divočejšího verbuňku si dokonce začne přidávat vlastní slova: „Janíčku, Janíčku, namasť pilku lojem, / hospodské v jizbici truhlicu rozřežem, / truhlicu rozřežem, tolary vyberem.“

Tak vesele ten chlapík-zbojnický kapitán notoval a lidem kolem se to převelice líbilo, neboť si mysleli, že to patří do písničky. Kdeže tušili, že to jsou umně zakamuflované rozkazy zbojníkově družině! „Zbojník zpíval do noci a házel do cimbála, však peníze měl, a vytáčel tlustou šenkérečku, och, takto se ještě nevytancovala! A zatím jeho kamarádi vyvedli koně z maštale, krávy z chléva, z komory pobrali slaninu a z komína uzené, všecko naskládali do pytlů a ty přehodili koníčkům přes hřbety.“ V dokonalém zachycení pekelné, dynamicky svůdné smrště valašského tance, jež je prokládán výjevy uculujících se zbojníků přehrabujících každý kout domu, Šuleř nejen symbolicky (a plasticky) vypodobnil akt spravedlivé pomsty, provedený k tomu neuvěřitelně originálním způsobem, ale zejména prokázal své autorské schopnosti. Kdo se tedy chce, alespoň symbolicky, na okamžik přenést do těchto romantických hornatých končin a spolu s chrabrými zbojníky sjednávat právo, pak jednoznačně s Oldřichem Šuleřem a jeho Zbojnickými pohádkami a pověstmi z Valašska!

Keří máte smělé srdce,
obúvajte svoje krpce!
Ej, já su také jeden, na zboj sa poberem,
ej, na zboj sa poberem!