Oblasti někdejších Sudet trpí od konce 2. světové války tíživým nedostatkem svébytných regionálních tradic. Tato absence silnějších kulturních vazeb a folkloru se týká i oblasti Jeseníků, horského pásma zabírajícího podstatnou část moravských Sudet. Když se proto objeví jakýkoliv literární fragment z pomyslné mozaiky dávno zaniklého kulturního ovzduší, jež se rozplynulo s odchodem původního německého obyvatelstva, je taková událost přijímána více než vřele. Takovým cenným střípkem je i titul s názvem Pradědovy pověsti. Kniha byla poprvé vydána v roce 1890 pod názvem Altvatersagen a jejím autorem je přírodovědec a odborník na hutnictví Josef Lowag. Tento dnes již prakticky neznámý lokální autor a sběratel místní lidové slovesnosti se narodil roku 1849 v Mnichově (něm. Einsiedel), dnes místní části Vrbna pod Pradědem. Po vyučení v železárnách, nacházejících se v přilehlé obci Buchbergsthal (dnes Železná, taktéž část Vrbna p. Prad.), začal pracovat v oboru hutnictví a brzy se v této oblasti vypracoval na poměrně slušného znalce (svými odbornými články přispíval do řady německy psaných periodik). Bylo to snad způsobeno sérií životních neštěstí (zemřely mu tři děti), že se tento uznávaný znalec hutnické a hornické činnosti utíkal od exaktních věd do světa lidových imaginací, do tajů mysteriózních sudetských pověstí a mýtů, které coby zdatný etnolog v terénu sbíral a následně upravoval k obrazu svému. Díky Josefu Lowagovi a jeho neúnavné sběratelské práci tak mají oblasti Vrbenska a Zlatohorska dodnes značně bohatý fond literárně zpracované lidové slovesnosti původního obyvatelstva.

Pradědovy pověsti jsou sbírka dvaceti krátkých příběhů, jejichž děj je vždy spojen s konkrétním místem, ať už je to hradní zřícenina Rabenštejn, známý skalní útvar Petrovy kameny, kopec Lyra či původně hutnická osada Vidly. Tímto důsledným místopisným zařazením tak každý z příběhů získává silně autentický ráz. Autorova sociální zainteresovanost se pak projevuje ve stálých odkazech na nerostné bohatství kraje a s tím spojenou těžkou fyzickou práci tamních lidí, kteří jsou hlavními hrdiny většiny Lowagových příběhů („Pustá a tichá byla krajina, jen občas zněly z dálky mohutné údery železných kladiv. […] jak vznešená, povznášející a krásná jsi, boží přírodo! Naplňuješ duševním klidem to malé, často bouřlivé lidské srdce, jak to nic na světě nedokáže. Jak malicherní jste vy lidé tam venku ve shonu světa – ve vašich městech, zámcích a palácích, v ruchu všedního dne. Neznáte kouzlo horského života“).

Pro českého čtenáře bude jistě vítanou změnou odlišné pojetí nadpřirozena. V Lowagových pověstech se nesetkáme s postavami typickými pro slovanský folklor, na jaké jsme zvyklí od dětství. Naopak, osobitou a nezaměnitelnou atmosféru příběhů z hor pod Pradědem udávají bytosti charakteristické zejména pro mytologii germánskou. Čtenář se tak setkává s gnómy a trpaslíky, kteří z hlubin hor neúnavně kutají drahocenné kovy. Svět těchto nereálných bytostí se v autorově zpracování nenásilně proplétá s ryze reálným světem lidí, nejčastěji těžce pracujících horníků, uhlířů či lesníků, a obě tyto komponenty tak vytvářejí velice podmanivý celkový obraz díla. V některých příbězích se dokonce lze setkat s až hororovou atmosférou – ničím výjimečným například není ani poměrně brutální otcovražda. Tato osobitá nálada Lowagova díla je bezesporu dána také zvláštním geniem loci Jeseníků, které dodnes svým častým ponurým počasím a dlouhými zimními obdobími můžou v člověku vzbuzovat pocity sklíčenosti a melancholie. Čtenář, který Jeseníky osobně i blíže poznal, tak může mít neodbytný pocit, že všichni tito skřítkové a lesní duchové do tohoto prostředí zapadají, a jejich údajná nadpřirozenost začne nabývat překvapivě reálných a hmatatelných obrysů…

Stěžejní postavou knižního cyklu – jak již název napovídá – je horský duch, jehož jméno nese i nejvyšší bod tohoto pohoří. Praděd, spolu s prokletým pastýřem Gillem brázdícím temná rejvízská rašeliniště, představuje nejznámější mytickou postavu Jeseníků. Altvater, jak jej nazývali původní obyvatelé, plní v díle funkci typické intertextuální postavy – je spojovacím článkem všech pověstí a stává se tak jakýmsi zastřešujícím prvkem celé knihy. Jeho role by se zde, ale i v mnoha jiných souborech příběhů dala s nadsázkou označit jako „jesenický Bůh“, bez jehož přičinění se nepohne ani list a na jehož vůli závisí osud úplně všeho, řek, stromů, počasí a pochopitelně také lidí. „Ostrý blesk sjel z temného mraku, po kterém následoval ohlušující hrom. Otevřela se země a vystoupila obklopená plameny postava Praděda, ducha hor…“

Do většiny příběhů vnáší Praděd motiv typický pro žánr pověsti pohádkového charakteru, a sice motiv spravedlnosti – trestá hříšníky a pomáhá těm, kdo se ocitli v nesnázích a mají dobré srdce. Je to skoro výlučně pouze mocný Praděd, který (osobně nebo prostřednictvím svých pomocných gnómů) zasahuje do děje a zvrátí jej k dobrému. Tak např. v pověsti Vozkův kámen ztrestá kastelána pohrdajícího Božím darem tím, že ho jako rouhače za trest promění ve skálu, v pověsti s názvem V pradědově hoře naopak pomůže fořtovi z osady Vidly (Gabel) k jeho lásce, jinde zas daruje poctivému kováři Pacoldovi z Malé Morávky dostatek železné rudy, která mu vystačí až do konce života. Jeden z příběhů se tomuto opakujícímu vzoru vymyká: v pozoruhodné pověsti s názvem Silvestrovská noc nejde o boj dobra a zla, jak je tomu ve všech ostatních příbězích, ale o popis velmi mystické události, kdy se starému horalovi z horské chaty Švýcárna zjeví v poslední noc 18. století duch Praděd a jako odměnu za jeho bohabojný život mu vyjeví to, co se stane ve století následujícím.

Po přečtení pár odstavců upoutá titul čtivým jazykem a barvitostí výrazu. Jedná se o skutečně příjemné překvapení, vezmeme-li v potaz exaktní charakter autorova zaměstnání. Za některé jeho obraty či popisy přírody by se totiž nemusel stydět ani renomovaný spisovatel. Tyto Lowagovy romantické a emocionální obrazy jsou znakem nejen rozvinutého literárního talentu, ale také více než výmluvným dokladem jeho silného pouta k rodnému kraji. „Jasná letní noc se rozprostřela se svou okouzlující krásou nad vysokými horami a hlubokými propastmi Sudet. Měsíc v úplňku ozařoval svým stříbrným svitem černošedé skupiny skal u vodopádu řeky Opavy. Jako třpytivé stříbrné stuhy se vrhaly šumící peřeje do tmavé propasti a z kamenného lože spěchaly do údolí.“

Než se Pradědovy pověsti dočkaly českého překladu, uplynulo od data jejich prvního vydání 125 let. Nutno ovšem podotknout, že z materiálů sebíraných Lowagem čerpala v průběhu druhé poloviny 20. století řada autorů – např. karlovický učitel a spisovatel Vladislav Hanák, letos zesnulý ostravský novinář Oldřich Šuleř, autor díla Modrá štola a jiné pověsti z hor na severu, nebo současný regionální historik a sběratel z Rejvízu Sotiris Joanidis. Překladu Lowagova textu se ujala bývalá pedagožka z Bruntálu Helga Šedková, která touto prací navázala na titul Slezské lidové a hornické pověsti z Jeseníků (česky 2010), soubor pověstí odehrávajících se převážně v oblasti mezi Vrbnem a Zlatými Horami. Překladatelce se podařilo zachovat typické rysy autorova stylu i celkovou atmosféru díla. Stará němčina přitom nebyla jediným tvrdým oříškem, úkol jí ztěžoval i záznam textu kurentem. Pozitivem překladu je i fakt, že Šedková nemá tendenci dílo násilně bohemizovat (jak tomu bylo u jiných českých autorů čerpajících z Lowaga), ale snaží se, až na několik výjimek, zachovávat původní podobu vlastních jmen osobních i místních.. Pro ty, kterým názvy jako Würbenthal, Salzbergselfen či Fuhrmannstein nic neříkají, je kniha opatřena německo-českým slovníčkem místních názvů, kde si čtenář současnou podobu toponym snadno dohledá. Pradědovy pověsti jsou doplněny vkusnými ilustracemi překladatelčiny vnučky Karolíny Dohnalové.