Nestává se často, že český autor zasadí svůj románový příběh do Portugalska. Ačkoliv na to, jak jsou ve zdejším mediálním prostoru zmínky o téhle nám v lecčems podobné zemi vzácné, pár příkladů se najde poměrně snadno. Z tvorby současných autorů mě napadají třeba romány Jaroslava Rudiše Potichu nebo Emila Hakla Let čarodějnice. V obou případech je však dějištěm Lisabon, navíc jen na chvíli. František Kalenda umístil celou svoji „historickou detektivku“ do lokality, kterou možná nezná ani mnohý Portugalec.

Castro Laboreiro leží v hornaté severní výspě Portugalska těsně u hranic se španělskou Galicií. Kraj působí i dnes tajuplně a divoce a je dodnes plný živelných říček, kamenných mostů a občas i opuštěných domů nebo celých vesnic. Uprostřed starobyle působících rozvalin představivost přímo vyžaduje přidělit místu románovou minulost. Kouzlo kraje vystihuje autor dost přesvědčivě. Ovšem jeho postavy nejsou našimi současníky, ale mají k nám promlouvat z počátku čtrnáctého století.

František Kalenda nezasadil děj své knihy do poměrně vzdálené minulosti poprvé. Podtitul „historická detektivka“ měla už jeho kniha z roku 2012 s názvem Opál. I následná „detektivní trilogie“ z let 2016–2019 se odehrává ve čtrnáctém století, v době Karla IV. 

Události „portugalského“ detektivního příběhu spadají do poslední etapy vlády krále Dinise (1279–1325). V souvislosti se jménem tohoto panovníka bych si dovolila dva komentáře. Autor používá variantu Denis, snad v souladu s anglickým přepisem. V portugalských textech i v těch několika málo českých (např. Kronika vlády Dona Pedra I., Argo, 2009, Dějiny Portugalska, Lidové noviny, 1996 nebo Písně portugalských trobadorů, Mladá fronta, 1983), kde se jméno tohoto krále objevuje, se nicméně důsledně používá varianta Dinis. V tomto případě je ještě autorem zvolená varianta obhajitelná. Ne však už způsob, jímž autor vyjádřil přídomek krále Dinise. V portugalských pramenech se k jeho jménu běžně připojuje „o Lavrador“. Je velmi nešikovné přeložit tuto charakteristiku jako „král farmář“, místo obvyklejšího – a hlavně dobově vhodnějšího – „krále oráče“ či „krále rolníka“, jak autor uvádí na konci, ve vysvětlivkách k historickému kontextu knihy. Středověk a král farmář prostě nejdou dohromady za žádných okolností.

Dějištěm příběhu s detektivní zápletkou je fiktivní benediktinský klášter a jeho nejbližší okolí poblíž zmíněné a dodnes existující obce Castro Laboreiro. Časový úsek vymezuje velikonoční týden, Semana Santa. Probíhají přípravy na tyto významné svátky a do nehostinných hor přichází konečně jaro. Dva důvody, proč by v duších řeholníků a snad i vesničanů mělo najít místo usebrání i naděje. Skutečná atmosféra je ale zcela odlišná. Mezi lidmi se roznesla zpráva, že někdo zavraždil poustevníka Jakuba. Vesničané brali Jakuba jako prostředníka mezi Bohem a sebou víc než mnichy, jejichž způsob života jim je příliš vzdálený. Ale i Jakubovo provázání s některými obyvateli kláštera bylo mnohem hlubší, než je na první pohled patrné. Poustevníkova smrt silně zasáhne bratra Berengera, klášterního knihovníka, který čtenáře celým příběhem provází. Jeho postava je zajímavá mimo jiné i tím, že autor umístil Berengerovo rodiště do čerstvě založeného města Plzně. Způsob, jak se řeholník z Čech ocitl v odlehlých portugalských horách, autor podává poměrně věrohodně. Se zavražděným poustevníkem pojilo Berengera víc než přirozená láska k bližnímu. I proto je přesvědčený, že vraždu nemají na svědomí Židé, jak tvrdí vesničané, a začne se obávat nejen o život svůj, ale zejména o život svého pokrevního bratra Romualda, který, ač také mnich, žije ve společnosti polodivokých koček v lese poblíž kláštera. Minulost obou bratrů i to, proč se ocitli v klášteře na konci světa, rozkrývá další vyprávění paralelně s vývojem detektivní zápletky. 

Další přiblížení děje by mohlo znamenat odhalení nepatřičného množství detailů, protože Kalendova kniha je poměrně útlá. Vlastní příběh se o necelých dvě stě stran dělí ještě s mapkou, seznamem postav, glosářem (nazvaným klášterní slovníček), prologem a třemi kratičkými kapitolami Historické poznámky. U titulu, který jednoznačně patří k oddechové četbě, je to mimořádná péče. Lze předpokládat, že čtenáři nebudou znát středověké dějiny Iberského poloostrova ani dějiny církevních řádů, a nabídnout jim stručný vhled do příslušné historie je nejen chvályhodné, ale i užitečné. Ale pro orientaci v postavách či pochopení významu i méně známých pojmů klášterní terminologie jako lavatorium, paškál či třeba škapulíř vlastní vyprávění stačí a slovníček i seznam jsou poněkud nadbytečné. Ale budiž, někomu se mohou hodit. A pokud člověk čte autorovy zkratky v charakteristikách postav s dostatečným nadhledem, mohou ho i pobavit. Například: „Král Denis – panovník, plodný trubadúr a stejně plodný otec mnoha nemanželských dětí“; „André – vandrák s nezdravým zájmem o ostatky“ a další. 

Navzdory tomu, že autor výrazy z klášterního slovníku používá důsledně a hojně, text příliš dobově nepůsobí. Naopak je snad až příliš moderní, zejména v přímé řeči. Ale možná to byl záměr, na který lze přistoupit. Některé výrazy však rušivě až nepatřičně působí. Například když autor nazývá kostel poměrně malého benediktinského kláštera chrámem nebo když o nežádoucí hovornosti benediktinů píše jako o „štěbetání“. 

Kalendův román je četba odpočinková, do jisté míry i poučná, případně inspirativní. Troufám si předvídat, že někteří z čtenářů zatouží navštívit vzdálená a časem příliš nezměněná místa, kde Castro Laboreiro leží.

V závěrečné historické poznámce je v souvislosti se stručným pohledem na počátky františkánského řádu uveden román Umberta Eca Jméno růže. Ecův slavný román se mi vybavil vícekrát už v průběhu četby, mnohem dřív, než jsem si přečetla, jak se autor mimo jiné inspiroval osudy františkána Ubertina da Casale, který v Ecově románu přímo vystupuje. Jak autor uvádí, vycházel z podobných historických reálií jako Eco. Zda se příliš neinspiroval Ecovým románem samotným, si dovolím ponechat na posouzení čtenářům.