I. A. Gončarov psal svůj román v polovině 19. století, tedy v době, kdy se v západní části Evropy začal nezadržitelně prosazovat kapitalismus i se svými atributy – dynamičností, dravostí, proměnlivostí. Do carského Ruska pronikaly změny velmi pomalu, práce byla stále považována za synonymum nudy, program dne vyplňovaly návštěvy oper a večírků, členové vyšší společnosti byli parazity sobě navzájem – okrádali se a obelhávali. Ale nejčastěji jen tak zevlovali.

Typickými představiteli tohoto „životního stylu“ jsou ve hře hlavní hrdina Oblomov a jeho „přítel“ Taranťjev, který se obrazně i doslova přiživuje na Oblomovově dobrotě a apatičnosti. Hlavního hrdinu zatěžuje jakákoliv činnost natolik, že není schopen vstát z postele, natož aby se mu dařilo dělat něco smysluplného. Gončarov v něm vykreslil plastickou podobu takzvaného zbytečného člověka a vytvořil tak nový literární typ, který ve svých dílech rozvíjeli i další ruští klasikové – např. M. J. Lermontov nebo I. S. Turgeněv.

V Otčenáškově dramatizaci románu je však tato postava zasazena do nového kontextu, sledujeme ji z pohledu člověka žijícího v 21. století, který už bývá z překotného vývoje a rychlého tempa života často unaven a někdy tajně zatouží stát se Oblomovem.

Drama má jednoduchý syžet. Oblomova, stále pofňukávajícího a polehávajícího, navštěvují dva přátelé, zištný a prolhaný Taranťjev a mladý Němec Štolc, který se jej upřímně snaží podpořit a vytrhnout z letargie. Také Oblomova váže k Štolcovi opravdové přátelství, a dokonce jej obhajuje před Taranťjevem. Štolc Oblomova seznámí s Olgou v naději, že ho láska dokáže změnit.

Silný vztah k Olze Oblomova zpočátku opravdu probudí k životu, stále se však zmítá v pochybnostech, zda je takového citu hoden. Na pozadí pochyb vysvítá skutečný zdroj jeho nerozhodnosti – touha po bezpečí, po matčině náruči a po idylickém, bezstarostném životě na statku Oblomovka. Realita se ale od snu znatelně liší – statek se utápí v dluzích a je potřeba energického zásahu a zjednání pořádku. Láska si žádá činů a obětí. Těch Oblomov není schopen, a tak se raději Olgy vzdá, vlastně od ní zbaběle uteče do náruče Agafji, vdovy, která mu je ochotna poskytnout to málo, po čem touží – klid, bezpečí a intelektuální nenáročnost venkovského domova.

Němec Štolc a Olga, představitelé prosazujícího se nového stylu života, jsou pro Oblomova nejen příslibem spásy, ale i hrozbou – Oblomov cítí neustálý tlak a nátlak, kterému lze těžko odolat a je jednodušší před ním utéci. V tomto momentě dramatizace nabízí i jinou perspektivu pohledu na Oblomova. Tento křehký a bezbranný muž jen těžko přivyká překotné dynamice moderního světa: ten je pro něj příliš intelektuálně náročný a vyčerpávající, stejně jako pro některé z nás v 21. století. Pobyt s rodinou na idylickém venkově může být vítanou alternativou – z tohoto pohledu se už Oblomov nejeví jako zbytečný člověk, ale spíše jako spokojený, vyrovnaný muž, který našel své místo po boku pečující ženy jako vychovatel a učitel jejích dětí.

Režisérka uchopila dramatizaci obsáhlého románu spíše konzervativně a minimalisticky: soustředila se na několik hlavních postav, pohybujících se na jednoduše vystavěné, variabilní scéně – v popředí pohovka a stůl, v pozadí pár židlí pro chór a v rohu klavír a housle – pro Jana Vondráčka, který střídá v průběhu hry několik rolí včetně interpreta živé hudby. Ve shodě s románem jsou výrazným scénografickým prvkem velká okna s dlouhými závěsy, která oddělují Oblomovův byt od vnějšího světa. Okna hrají důležitou roli v práci se světlem. Po jejich nasvícení jako by zvnějšku dovnitř pronikalo světlo okolního světa a nabourávalo tak letargii potemnělého pokoje. Oblomovovy návraty do dětství jsou rámovány světelnými a zvukovými efekty – chór připomínající scény z minulosti používá mikroporty a pohybuje se v rozptýleném světle. Tempo představení se výrazně zpomaluje v pasážích, v nichž nabývá vrchu oblomovsky typická nečinnost, a zrychluje tam, kde vítězí přitakání životu – v milostných vyznáních, v náznacích nového života s Olgou. Na závěr se inscenace opět propadá do pomalého, ospalého rytmu.

V hlavních rolích Oblomova a Olgy září dvě nové tváře Divadla v Dlouhé – hostující Michal Istenik z Městského divadla v Brně a Veronika Lazorčáková, která je členkou Divadla v Dlouhé od roku 2014. Oba dva mají své role propracované do posledního detailu, jejich mimika a gesta jsou přesné a odpovídají situacím, v nichž se postavy v průběhu děje ocitají. Michal Istenik vyvolává u diváka střídavě soucit a odpor, sympatie střídají rozpaky. Herectví Veroniky Lazorčákové je střídmé a přesvědčivé.

Interpretace Oblomova v Dlouhé nenabízí žádný převratný přístup, a přesto oslovuje diváka tím, jak je Oblomovovo dilema aktuální. I dnes se člověk často pohybuje mezi dvěma krajními póly – hektickou, stresující činorodostí a touhou po alternativním klidném životě. Ti, kdo své touhy nedokáží uskutečnit, potom plní čekárny psychologických poraden.

Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov. Přel.: Libor Dvořák, dramatizace: Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie: Hana Burešová, dramaturgie: Štěpán Otčenášek, scéna: Martin Černý, kostýmy: Kateřina Štefková, hudba: Jan Vondráček (s použitím árií z Normy V. Belliniho), osoby a obsazení: Oblomov – Michal Istenik, Zachar – Tomáš Turek, Taranťjev - Jan Vondráček, Štolc – Jan Meduna, Olga – Veronika Lazorčáková, Agafja – Eva Hacurová. Premiéra 16. 3. 2016 v Divadle v Dlouhé, Praha.