„Málo obohatil zeměpisnou vědu a příliš si všímal lidí,“ vytýkali prý muslimskému cestovateli někteří evropští badatelé. Ibn Battúta (1304–1368/1369) pocházel z marockého Tangeru a na svou první cestu se vydal jako mladičký právní učenec v pouhých 21 letech. Díky jeho vášnivému zaujetí pro společenský život, mezilidské vztahy a kulturní odlišnosti se z jeho barvitých historek můžeme dozvědět, jak vypadal nekřesťanský svět před sedmi sty lety.

Stejně jako dnešní influenceři cestující po světě, tak i Ibn Battúta neustále překračoval hranice a propojoval různé kultury. Tento neúnavný dobrodruh strávil téměř třicet let na cestách, během niž navštívil kromě severní Afriky, Andalusie a říše Mali i celý Blízký východ, Malou Asii, Krym, Povolží a Kavkaz. V Indii vstoupil do sultánových služeb, procestoval Maledivy, Sumatru a dostal se dokonce i do Číny.

Zlato, ženy, ale žádný alkohol

Ibn Battútovy zápisky naznačují, že kromě cestování měl také rád peníze a ženy. Neustále narážel na finanční problémy a upadal do dluhů, které za něj pak museli platit jeho mecenáši. Zkrátka si to uměl zařídit – stejně jako svůj rodinný život. Kdykoliv někam přijel, našel si manželku, se kterou se při svém odjezdu opět spořádaně rozvedl. Někdy těch manželek bylo víc, však islámské právo povoluje až čtyři najednou – to si Ibn Battúta jako právník a soudce moc dobře hlídal. Stejně tak si dával pozor, aby nepil alkohol. Tento náboženský předpis dodržoval dokonce tak přísně, že neváhal jednomu sultánovi vytknout opilost. Takže na jedné straně hochštapler, na straně druhé silně věřící muslim, který si několikanásobně splnil povinnost poutě do Mekky.

Od kulturního šoku k mdlobám

Ibn Battúta nechal zapsat své zážitky až po návratu do rodného Maroka. Tento časový odstup vysvětluje občasné nesrovnalosti v chronologii některých událostí, přesto o historické autenticitě vyprávění nelze pochybovat. Díky živým a detailním popisům míst, lidí a situací, které cestovateli obzvlášť utkvěly v paměti, se jeho cestopis stal cenným historickým a antropologickým pramenem.

Je až s podivem, co tradičně smýšlející muslimský učenec snesl téměř bez mrknutí oka. Některé cizokrajné kulturní zvyky ale nerozdýchal. Nahota žen na Maledivách ho dokonce natolik pohoršovala, že se ji z pozice soudce snažil zakázat. Vadily mu také kruté způsoby poprav v Indii a Číně a odmítal se jich účastnit (i tak se však čtenář setká s nepříjemně velkým počtem stažených lidských kůží vycpaných slámou). Historkám o indických tygrodlacích nevěřil; když však spatřil levitujícího jogína, omdlel. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Není datle jako datle

Současný cestovatelský blog by nikdy nemohl být úspěšný, pokud by své sledující nezásoboval fotografiemi chutných (i nechutných) pokrmů z cest. Ani Ibn Battúta nezůstává pozadu a při každé příležitosti se náruživě pouští do popisu tradičních kuchyní. V průběhu svých cest si dokonce vypěstoval tak mlsný jazýček, že ohrnuje nos nad chudou pohostinností některých oblastí a odvažuje se kritizovat sladkost datlí v emírově paláci. Obecně jsou ale jeho zkušenosti s cizokrajným jídlem pozitivní a na otravu jídlem málem zemře jen jednou.

Nové revidované vydání

Český komentovaný překlad Ibn Battútových Cest je dílem Ivana Hrbka, legendy české arabistiky, a vyšel v roce 1961 v tehdejším Státním nakladatelství krásné literatury a umění. Zkrácení původní verze rukopisu o třetinu udělalo Cestám dobrou službu, i tak je to úctyhodná bichlička. Hrbek vynechal nudné pasáže týkající se sáhodlouhých výčtů, zároveň omezil specifika arabsko-islámské středověké literatury na minimum.

Po šedesáti letech od prvního vydání si Hrbkův překlad již žádal o odbornou revizi. Té se ujala arabistka Jitka Jeníková, která upřesnila překlad problematických míst, sjednotila přepisy geografických názvů a osobních jmen, a odpovědná redaktorka Magdalena Moravová více jak půl století starý překlad přiblížila současnému čtenáři. Ten jistě kromě Hrbkovy informacemi nabité předmluvy a vysvětlujícího poznámkového aparátu ocení i zbrusu nový epilog z pera Jitky Jeníkové, v němž se může dočíst mnoho zajímavostí z osobního života překladatele, jenž by v roce 2023 oslavil sto let.

Staronové Cesty po Africe, Asii a Evropě vykonané v letech 1325 až 1354 vychází v roce 2024 v nakladatelství Argo.