V rozhovorech zdůrazňuje, že píše „autentickou, nikoliv autobiografickou“ prózu, přesto se nelze ubránit pocitu, že tím, o čem německý spisovatel iráckého původu Abbas Khider (*1973) píše, osobně i sám prošel. V Iráku byl ještě jako mladík tajnou policií obviněn z vlastizrady, mučen a dva roky vězněn. Když se v rámci narozeninové amnestie dostal na svobodu, rozhodl se uprchnout a několik let živořil v přilehlých zemích, až se na počátku milénia vydal zkusit štěstí do Evropy. Plánoval dojít až do Švédska, coby ilegální běženec byl však zadržen v Německu, kde později získal azyl, vystudoval univerzitu a začal psát. A právě trpká životní zkušenost se výrazně otiskla i do jeho dosavadní prozaické tvorby.

V předchozích románech Khider zachytil krutost Husajnova režimu v Iráku (Die Orangen des Präsidenten, 2011), těžkosti intelektuálů na Blízkém východě (Brief in die Auberginenrepublik, 2013) a strastiplný život na útěku (Der falsche Inder, 2008). V nejnovějším, letos vydaném titulu Ohrfeige (Facka) se věnuje především bezútěšné situaci arabských uprchlíků dorazivších na počátku 21. století do Německa. Ti jsou nejdříve během nekonečného čekání na vyřízení žádosti o azyl odsouzeni ke sžíravému nicnedělání, jen aby bezprostředně po jejím schválení čelili dalšímu vystřízlivění – integrace do většinové společnosti se ukazuje být pouhou iluzí.

Iráčan s ženskými prsy
Khiderův čtvrtý román mapuje příběh dospívajícího azylanta Karima Mensyho, jenž po maturitě, krátce před povinným nástupem do armády, uprchne s posvěcením svého otce do Evropy. Důvodem Karimova útěku z rodného Iráku není ani tak nesouhlas s tehdejším diktátorským režimem Saddáma Husajna či strach z armádního výcviku jako spíše drobná tělesná nedokonalost. Karim trpí tzv. gynekomastií. V důsledku hormonální nerovnováhy mu během puberty narostla ženská ňadra a Karim by se s tímto úkazem jen velmi nerad stal výzdobou ložnic iráckých generálů.

Mladý běženec má původně namířeno do Francie, kde žije kamarád jeho otce, za pomoci převaděčů se však dostane jen do Německa, v němž je zadržen policií a podle tehdy platných podmínek přinucen požádat o azyl. Tím začíná jeho zdánlivě nekonečné čekání na obálku s vysněným obsahem, které si Iráčan krátí klábosením s ostatními obyvateli uprchlického zařízení či bezcílným bloumáním po městě a okukováním místních. A třebaže se Karim nakonec udělení azylu dočká, jeho vyhlídky se tím příliš nezmění. Brzy po pádu Husajnovy vlády je mu totiž povolení k pobytu opět odebráno, neboť dle vyjádření úřadů už pominuly důvody k jeho vynucenému setrvání v Německu. Že to tak úplně nesouhlasí, vysvětluje zoufalý Karim pracovnici charity, spřátelené paní Mohmadi:

„‚Ale to, co stojí v tom dopise, je pěkná blbost,‘ odvětil jsem. ‚V Iráku už sice nemáme žádnou diktaturu, ale zato zoufalej chaos. Dennodenně bombový útoky. Armády z celýho světa a saddámisti se střílí navzájem. Láká to tam teroristy, kteří přitápějí pod kotlem. Irák už není země, ale bojová aréna světových mocností a bláznů. Dokonce ani Iráčani během útoků a potyček netuší, kdo zrovna proti komu bojuje. A než se člověk naděje, ocitá se pod křížovou palbou a končí jako jeden z desetitisíců v kolonce kolaterálních škod. Zrovna se snažím odtamtud co nejrychleji dostat vlastní rodinu – a teď se mám na tohle minový pole vrátit? Německý úřady mě stejně tak můžou zastřelit tady a teď, pak aspoň nebudu muset čekat, až mě roztrhne bomba při nakupování. Nebo ne, zastřelte mě vy, paní Mohmadi! No tak, jen to udělejte!‘“

Facka evropské společnosti
Román Ohrfeige je koncipován jako zpověď či spíše zlostný výlev mladého běžence, který se po byrokratickém očistci a následných marných snahách vést důstojný život ocitá prakticky opět na samém začátku své odysey. Z Německa je nucen odejít, ale do rozvrácené vlasti se vrátit nemůže a ani nechce. Vždyť se stále ještě nezbavil ženských ňader, kvůli nimž do Evropy přišel a na jejichž odoperování zatím ze skromných příjmů nedokázal našetřit dostatek peněz.

Posluchačem retrospektivního vyprávění i adresátem titulní „facky“ je paní Schulzová, pracovnice německého cizineckého úřadu, kterou Karim den před zamýšleným útěkem do Finska přepadne v její kanceláři, sváže a donutí celému příběhu naslouchat. Absurdní, jako z kriminálky vystřižená scéna, jež měla snad lépe motivovat zvolenou ich-formu vyprávění, sice působí přehnaně, v období frustrací a vzájemného obviňování však nikoliv zcela nereálně. Navíc je „Frau Schulz“ očividně pouze zástupným recipientem. Kniha má dát impulz k zamyšlení všem evropským čtenářům.

Příběh samotný se sice odehrává na přelomu století a končí krátce po americké invazi do Iráku, se současným přílivem prchajících má však mnohé společné a řada tematizovaných problémů, včetně roztržek mezi jednotlivými národnostními skupinami v uprchlických zařízeních, se v mezičase dostala i na stránky tištěných médií. Khider, respektive jeho sympatie vzbuzující vypravěč Karim, přitom nezobrazuje žadatele o azyl pouze jako nevinné oběti, ale poukazuje i na zrádnost celého systému. Protože mají Iráčané – alespoň do teroristických útoků z 11. září 2001 – v Německu situaci jednodušší než občané jiných zemí, předstírají i další arabští běženci irácký původ, zatímco sami Iráčané lžou o pronásledování a protirežimní činnosti, jen aby škvírou mezi dveřmi pronikli do vysněné země hojnosti. K podobné lži se nakonec uchyluje i Karim, neboť dezerce není dostatečně silným argumentem k udělení azylu a hovořit o svém ženském hrudníku se stydí.

Smyčky byrokratického aparátu
Současně Ohrfeige velmi detailně objasňuje bezvýchodnou situaci běženců, jejichž naděje na začlenění do společnosti a šance na lepší život rdousí především smyčky byrokratického aparátu. Třebaže je Karim ochoten naučit se jazyk, sociální úřad mu výuku může financovat až poté, co v Německu rok odváděl daně. Jenže se svou chabou znalostí němčiny a bez jakýchkoliv pracovních zkušeností hledá Karim zaměstnání jen těžko, a tak zůstává uvězněn v začarovaném kruhu. A to ještě patří k těm, kteří se o soběstačnost alespoň pokoušejí. Jiní běženci buď pracovat nesmějí, neboť jim to nedovoluje jejich status čekatelů na azyl, anebo se raději spoléhají na sociální dávky, drobnou kriminalitu, či dokonce prostituci: „Někteří z nás prodávali svoje prdele a ptáky, aby si přivydělali nějaký prachy. Z jiných se stali zloději a dealeři drog. Zbytek včetně mě musel vyjít s osmdesáti markama na měsíc.“

Khiderův čtvrtý román se nesnižuje k ukvapeným odsudkům zúčastněných stran, spíše jen skrze postavu iráckého utečence Karima a okruh jeho přátel poukazuje na grotesknost a bezvýchodnost celé situace. Jazykově ani stylisticky nicméně text nikterak nevyčnívá. Jistě lze namítnout, že se to u politického románu zase tolik nečeká, přesto se po dočtení knihy dere na jazyk kacířská otázka: Neměla by být umělecká fikce něčím víc než jen zbeletrizovaným příspěvkem k současné společenské diskusi? Román Ohrfeige v tomto směru zůstává trochu za očekáváním a pramálo to omlouvá fakt, že autor na něm začal pracovat dlouho před vypuknutím migrační krize.