Tématem nepříliš rozsáhlého románu Der falsche Inder (Falešný Ind) je cesta dvojjediného hlavního hrdiny z rodného Iráku do emigrace. Dvojjediného proto, že ztvárnění vlastní odysey iráckého spisovatele jménem Rasul Hamid rámuje antiiluzivní metoda nalezeného rukopisu: ve vlaku z Berlína do Mnichova ho náhodou na vedlejším sedadle objeví vypravěč tohoto rámujícího pásma, taktéž Iráčan. V průběhu čtení vyjde celkem nepřekvapivě najevo, že v rukopise nalezne svůj vlastní příběh. Trik s nalezeným rukopisem je součástí obecné tendence k „migraci subjektů“, charakteristické pro moderní literaturu. Vypravěč díky ní vystupuje z textu a získává od něj distanci. Z literárněhistorické perspektivy se ovšem naskýtá možnost určité bonmotické formulace, kterou možná jednou použije někdo, kdo bude psát dějiny evropské literatury naší doby: totiž že po migraci subjektů začala i migrace samotných autorů. Khiderova kniha je představitelkou toho typu literatury, pro který se v německém prostředí užívá (ne zcela bezrozporný) pojem Migrantenliteratur. Abbas Khider je Iráčan žijící v Německu, píše německy i arabsky.

Kolem této autorovy dvojdomosti, respektive cesty k ní, je uspořádán celý román. Hlavní hrdina se rozhodne opustit Irák, poté co ho Saddámův režim uvězní a – na rozdíl od mnohých jiných – za nějaký čas z vězení také propustí. Jeho cesta vede přes Jordánsko, Libyi, Tunisko a Turecko do Řecka, kde konečně překročí vytoužené hranice Evropské unie, a dále pokračuje do Itálie a přes Rakousko do Německa. Jeho cílem je Švédsko, ale protože je zatčen v Německu, které je azylovou zemí, rázem je jeho cesta dále na sever zahrazená. Způsob popisu této cesty je asi nejpozoruhodnější stránkou románu. Ovšemže tu najdeme popisy těžkostí a štrapácí, které musí hrdina překonávat, jeho hry na schovávanou s policií a úřednictvem v nejrůznějších stadiích zkorumpovanosti, snahy získat jakékoli ilegální, a proto mizerně placené zaměstnání apod. Nejde o lineární „road movie“, ale o osm relativně samostatných útvarů, v nichž vypravěč pokaždé popisuje celou anabázi, ale vždy z jiného hlediska. Jsou to perspektivy originální: ženy, které na cestě potkal; nápisy na zdech (například vězeňských a policejních cel); zázraky, které mu opakovaně zachránily život, když mu šlo doslova o krk; vlastní psychické otřesy. Těm posledně jmenovaným věnuje mnoho prostoru, pro někoho možná až příliš, ale budeme-li se dívat pozitivně, nabízí autor výjimečnou příležitost nahlédnout do utečenecké duše, v níž – v tomto případě – největší muka přináší pocit prázdnoty. Zápas o holou existenci komplikuje nejen emigrantská vykořeněnost, ale i konkrétní hrdinův původ. Irák je diagnóza: už je po 11. září, a lidé, kteří Rasula považují za Inda (to je ten nepravý Ind z titulu celé knihy), si od něj s hrůzou odsedají, když zjistí, odkud je doopravdy. Rasul postupně propadá dalším patologickým duševním obtížím: pronásleduje ho pocit vlastní viny za problémy zemí, do nichž jako nezvaný host vstupuje (klade si za vinu třeba i pustošivé zemětřesení v Turecku), nebo hororové představy a ozvěny traumatických zážitků zhmotněné v podobě obličejů vězněných, ponížených a mrtvých, s nimiž se dosud setkal. Tón vyprávění osciluje mezi nekomplikovaným a přímočarým cynismem, ironickou věcností, květnatým slohem, pohádkovou obrazivostí a patosem, vystupňovaným někdy až na hranici melodramatického kýče.

Součástí utečenecké duše je i převrácený, chceme-li „okcidentalistický“ pohled na Evropu a vůbec západní svět. Nutno dodat, že si Rasul zachovává smysl pro černý humor, když například (v kapitole věnované nápisům) určité místo na břehu řecko-turecké hraniční řeky Ebrus, kterou se pokouší překonat množství uprchlíků a mnoho z nich se v ní utopí, opatří nápisem: „Toto je Ebrus, mezinárodní vodní hřbitov a místo mezikulturního setkávání“ – a zřetelně se tak vysmívá jazyku současného západoevropského kulturního a politického establishmentu. S Rasulem má čtenář možnost vidět evropská města a přístavy z úplně jiné perspektivy, než na jakou je zvyklý. Kde sám vidí jen nahodilé, možná i poněkud iritující shluky osob cizokrajného vzezření, vidí Rasul Hamid fungující živý organismus „spodních pater“ těchto míst, vzájemně funkčně propojený a hierarchizovaný svět bezdomovců a uprchlíků, v němž funguje dělba práce a teritorií, vlastní zákonitosti a mechanismy. Když někdo potřebuje sehnat převaděče, aby se dostal dál, má k dispozici směrovky, které ho k němu spolehlivě dovedou, ať už se nachází na istanbulském náměstí Taksim nebo třeba na římském hlavním nádraží Termini. Podobně neznámé asi budou pro „západního“ čtenáře taje složité vízové politiky arabských zemí a uprchlické legislativy Evropské unie a jednotlivých jejích států, přičemž v tom druhém případě ho nejednou napadne, jaké má štěstí, že se v nich vyznat nemusí.

Těžko hodnotit, do jaké míry Abbas Khider vychází vstříc poptávce po sice exotické, ale stále důrazněji se prosazující součásti literárního života, jakou je migrantská literatura. Platí to nejen o tematické rovině románu, ale také o poetice: rámová kompozice by mohla ústrojně posloužit jako „poslední kapitola“ Rasulova rukopisu, avšak náznaky, které by v něm takový závěr umožňovaly nalézt, nakonec vycházejí do ztracena. Z téhož důvodu nebylo zcela využito zmnožení subjektu. Škoda, že autor nesevřel svou jinak pozoruhodnou a originální výpověď pevnějším a logičtějším kompozičním tvarem a zůstal u unikavé a nedořečené pointy. Zůstává originální zpracování tématu a hodnota dokumentární. U nás, kde vrcholnou zkušeností s migrantskou literaturou je zatím autor(ka) jménem Lan Pham Thi, těžko dodat víc.