Na zdánlivě ohraničeném pozadí dvou událostí, vesnické svatby a pohřbu, rozehrává autor symboly nabité drama, jež mu v moderní jugoslávské literatuře zajistilo jedno z předních míst. Kniha byla v češtině poprvé (a zatím naposledy) vydána v roce 1972 ve výborném překladu nestora českých překladatelů ze srbštiny a chorvatštiny Dušana Karpatského.

Původem černohorský autor Miodrag Bulatović (1930–1991), tento „Rabelais srbské literatury“, zaujal jugoslávskou veřejnost hned svým prvním dílem Đavoli dolaze z roku 1955 (česky Ďáblové z mansardy, 1976), v němž mistrně vylíčil depresivní a bezútěšnou atmosféru bělehradského podsvětí, ovládaného frustrovanými jedinci, kteří pozbyli veškeré známky naděje. Literární prostor velkoměsta však Bulatović následně opustil, aby své dva další tituly zasadil do prostředí, z něhož vzešel – po sbírce povídek Vuk i zvono (Vlk a zvon) zvolil autor rodnou Černou Horu i jako dějiště svého zřejmě nejvýznamnějšího díla s názvem Červený kohout letí k nebi (Crveni petao leti prema nebu). Tento „geniální román“, jak jej, nikoliv bez nadsázky, nazval spisovatel Mirko Kovač, se dočkal překladu do více než dvaceti světových jazyků, Bulatovićovi na konci 50. a počátku 60. let vydobyl slávu po celém světě, a zajistil mu tak přední místo mezi vrcholnými představiteli moderní jugoslávské literatury. Fakt, že za něj neobdržel prestižní jugoslávskou (dnes srbskou) literární cenu časopisu NIN, později kritici uznali jako své velké selhání a ostudu.

Na samém počátku přijdou k vesnici, ležící v černohorské části Sandžaku, dva podivní poutníci, Jovan a Petar. Je vrchol léta, v každém koutě země dřímá spalující horko a žárem a cestou zcela zmožení tuláci hledají místo, kde by na chvíli dali spočinout svým vyčerpaným a hladovým tělům. Ulehnou pod stromy u cesty, odkud se jim naskytne výhled na dva výjevy: jedním směrem zahlédnou právě se chystající svatební hostinu, na druhé straně pak vidí dva muže poněkud vratké chůze, kteří po prašné cestě směrem ke hřbitovu nesou na nosítkách mrtvé tělo. Tímto lehce westernovým stylem začíná symbolikou nabité komorní drama, které, jakkoliv netrvá více než pár hodin, zanechá v mysli čtenáře ozvěnu, jež hned tak neodezní.

Vše, co se vzápětí v Bulatovićově slavném románu začne odehrávat, děje se na ploše tohoto geograficky omezeného, třemi ústředními dějovými obrazy (tuláci, svatba a hřbitov) ohraničeného prostoru. Tento kousek země kdesi na severovýchodě Černé Hory slouží autorovi jako výchozí manévrovací bod, odkud přistupuje k jednotlivým aktérům svého jeviště a v nedlouhých kapitolách střídavě zobrazuje utrpení každého z nich. Zeměpisná ohraničenost literární krajiny Červeného kohouta je však pouze zdánlivá, Bulatovićovo originálně zvolené prostředí představuje metaforu světa, kde na několika málo postavách Bulatović umně rozehrává svoje fatalistické podobenství. Přestože se v autorových očích – jako obvykle – jedná o podobu světa coby místa až po okraj naplněného zlem, lze v něm, byť až na samotném konci, nalézt alespoň zrnko něčeho jako naděje.

Na první pohled statická situace začíná nabývat na dynamičnosti ve chvíli, kdy autor rozběhne své dějové inferno. Zatímco tuláci Petar a Jovan řeší, jak se lze najíst, aniž by museli žebrat, dva opilí hrobníci, muslim Ismet a pravoslavný Srećko, svým hrubým chováním a řečmi znesvěcují půdu starého muslimského hřbitova, kde oba marně hledají hrob, do nějž mají mrtvolu ženy pochovat. Skutečné peklo na zemi a nekompromisní zpodobnění nízkosti člověka bez jakýchkoli hodnot a úcty se ovšem odehrává ve třetím bodu pomyslného trojúhelníku, na svatbě dětinského Kajici, jehož strýc Ilije přinutil oženit se se starou pannou Ivankou. Mezi kořalkou posilněné svatebčany, nebránící se jakékoli špatnosti, vstupuje záhy zřejmě nejtragičtější postava celého díla, muslim Muharem, věčný outsider, trpící souchotinami, jenž je od mládí vystaven posměchu a šikaně okolí. Nepřichází však sám, s ním se na scéně objeví i zásadní symbol celého díla: červený kohout. Ani toto zvíře, tuto jedinou radost, již Muharem má a s níž tento věčný chudák alespoň na chvíli dokáže zapomenout na bídu světa, mu však nepřejícné okolí nechce dopřát. Poté, co nebohého Muharema málem zabijí, mu vezmou kohouta, kterému do chřtánu nalijí kořalku a chtějí jej zaživa uvařit. Červený kohout se však tak lehce lapit nenechá…

Každá z Bulatovićových postav představuje určitý typ zla. Ať už stařec Ilije, který namísto aby životem tepanému Muharemovi před ostatními vyjádřil sympatie, raději jej zesměšňuje a pokořuje, jen aby neztratil status přísného hospodáře, nebo dva bezbožní hulváti Ismet a Srećko, hanobící posvátné místo odpočinku zesnulých. Negativní stránku lidské povahy svým způsobem zpodobňuje i nevěsta Ivanka, u níž se zlo projevuje mlčením nad všemi hrůzami okolo, jimž jen stoicky přihlíží a alibisticky se uzavírá do útrob vlastního světa. Patrně nejzrůdnějším zdrojem zla je ovšem v Bulatovićově podání dav. Svatebčané, zpocená, zapšklá masa s mastnými hubami, která neváhá mučit nevinného, která neváhá předat kus ze své vrozené odpornosti světu. To, jak naprosto zbytečně a nechutně mučí Muharema a později i bláznivou Maru, kterou dokonce zneuctí, aby tato nešťastnice pak opět musela plod tohoto hnusu s hanbou hodit do řeky, zřetelně symbolizuje nadčasové utrpení jedince lišícího se od většiny společnosti, ať už se jedná o nadané osoby, či nevinné prosťáčky. Červený kohout letí k nebi je tak mimo jiné drtivě smutná výpověď o neustálých mukách vyvrženců, na nichž si nenávistná masa vylévá svoji žluč a oni se stále tomuto nikdy nekončícímu kolotoči poddávají („Jenom na hodné lidi se vrhají ďábli“).

Hon na červeného kohouta však stále ještě pokračuje, ožralá masa teď po něm začala házet kameny, a dokonce i střílet. Ani ta nejtragičtější temnota, kdy člověk postrádá jakoukoliv známku naděje, však nutně neznamená, že je vše ztraceno. Hned na začátku díla Bulatović poměrně nenápadně naznačuje jednu věc, jež je však zcela zásadní: Muhamer není fixován na konkrétního červeného kohouta, ale na červeného kohouta jako symbol. Červený kohout funguje v Bulatovićově mistrovském textu jako zpodobnění lásky, svobody, neutuchající touhy a síly, a protože se trochu podobá lidskému srdci, představuje i metaforu života („A tvůj život trvá, dokud ten kohout kokrhá“). Zběsilý hon opilců na červeného kohouta, jenž jim stále úspěšně uniká, je tak nejvýstižnější scénou celé knihy, neboť věrně ilustruje charakter životního boje: „Dobří lidé, neberte nám kohoutka, nenechávejte nás bez srdce […], jestli nám jeho vezmete, vzali jste nám všecko“. Byť dva chudí tuláci ležící u cesty nemají nic, jsou hladoví a zesláblí, zjištění, že jim – na rozdíl od většiny aktérů tohoto pozoruhodného díla – v hrudích tiše kokrhá červený kohout, je činí neskutečně šťastnými.

Podobně jako se ona mrtvá žena, kterou dva opilí hrobaři nesou vstříc chladné zemi, kvůli nejistým pohybům této groteskní dvojice nebezpečně naklání ze strany na stranu, tak také Bulatović neustále balancuje mezi tragickou rovinou a burleskním komičnem, mezi líčením hrozného lidského neštěstí a záchvěvy alespoň mizivého štěstí a dobra, a vystihuje tak dialektický ráz naší existence. Přestože se na Bulatovićova Červeného kohouta postupem doby trochu pozapomnělo, jeho nadčasová idea a neuvěřitelně humanistický apel (jakkoliv nevybíravě podaný) jej předurčují k tomu, aby se mu i dnes dostávalo mnohem více pozornosti. Tato mistrně vystavěná alegorie světa coby násilnického prostoru soustavně ušlapávajícího známky štěstí svým pulsujícím proudem nutí člověka k zamyšlení a varuje před tím, aby se tento bizarní (a přeci otřesně reálný) kus Černé Hory nestal zpodobněním naší společnosti.