Ostravské nakladatelství Domino nabídlo třetí román francouzského bestsellerového autora Gillese Legardiniera. Pravděpodobně se tedy předchozí dva svazky Zítra začnu nový život a Všechno je jinak i v českých zemích dobře prodávaly a autor si u nás našel publikum.

Gilles Legardinier (1965) začínal u filmu už ve svých čtrnácti letech, kdy se v amerických studiích ometal jako nekvalifikovaný brigádník čistě z touhy pobývat v tomto prostředí. Později u filmu zůstal a pracoval jako pyrotechnik, brzy však se svou manželkou Pascale založil reklamní agenturu, která se dodnes stará vznikajícím filmům o propagaci. Natáčel tedy reklamní snímky a upoutávky, ale i dokumentární filmy ze zákulisí filmového průmyslu. Živí se také jako scenárista, ale poslední dobou zejména jako spisovatel. Od poloviny devadesátých let píše knihy pro děti a pro mládež, detektivky a thrillery. Největšího úspěchu však dosáhl se svými prozatím již pěti humoristickými romány, které vydává od roku 2011 s pravidelností co rok, to jeden svazek plný legardinierovské legrace. Podle údajů svého nakladatele autor jen ve Francii prodal přes tři miliony výtisků, a šlape tak na paty osvědčeným tahounům z žebříčků nejprodávanějších knih, jako jsou Guillaume Musso či Marc Levy, kteří knižní trh ovládají o dobré desetiletí déle. Čtyři z jeho posledních knih prý budou i zfilmovány.

Ve Francii čerstvě vyšel Legardinierův pátý román, Quelqu’un pour qui trembler (Mít se za koho třást), a už první vydání zaznamenalo prodaných 160 000 výtisků – deník Le Figaro ho označil za aktuálně nejprodávanějšího francouzského autora. Pro srovnání uvádí náklad nejnovější knihy Christine Angot, známé a dostatečně kontroverzní autorky na to, aby o její knihy měli čtenáři zájem, a zároveň dokonce (k neskrývanému údivu některých kritiků) nominované i na prestižní Prix Goncourt (kterou ovšem nezískala) – ten dosáhl výše 25 000 výtisků. Legardinier neskrývá, že píše, aby prodával. Dbá i na takové detaily, jako jsou obálky knih. Sám se zasadil o to, aby jeho knihy za výlohou upoutaly a pobavily i toho, kdo si titul nekoupí. Ačkoli z pětice humoristických titulů vypráví každý o něčem jiném, jejich francouzská vydání sjednocuje právě pojetí obálky: zdobí je kočka zobrazená v různých scenériích – v hrnci, s čepicí, s beruškou anebo s kaktusem, na té poslední je aspoň kočičí tlapka. Spisovatel má ve zvyku jako doušku k románu uvést pár detailů ze svého života. Tak se například svěřil, že je sirotek, protože biologická matka ho hned po narození odložila v Paříži před kostelem. Také je známo, že nemá ani maturitu.

Novináři Legardinierovy humoristické romány označují za žánr „feel-good“, tedy něco jako knihy pro dobrou náladu. Někteří knihkupci potvrzují, že Legardinier je jakási literární obdoba sociálního pracovníka: šíří prý útěšný, veselý optimismus. Autor se občas objevuje i v přehledech literatury zvané „chick lit“, totiž románů cílících na ženy kolem třicítky: právě Tentokrát to vyjde je typickým zástupcem tohoto žánru. Legardinier v něm vypráví příběh mladé ženy, která po nečekaném rozchodu konečně najde sama sebe.

Někdy se to tak v životě sejde, že se všechno začne hroutit: Marii se během jednoho týdne rozpadne dlouholetý vztah, musí se vystěhovat z bytu, který se svým partnerem Huguesem sdílela, a aby toho nebylo málo, vedení firmy, kde pracuje jako personalistka, se rozhodne omezit provoz a propustit co nejvíc zaměstnanců – pokud možno s Mariinou pomocí. Naštěstí má Marie věrnou kamarádku Emilii, která ji bude podporovat v tom, aby tu přechodnou smršť nečekaných událostí lehce překonala.

Legardinier se v rozhovorech přiznává, že jeho ambicí není psát Literaturu, ale jen zapisovat lidské osudy a příběhy, jak je svým pozorovatelským nadáním od dětství sleduje a jak mu je dnes čtenáři nadšeně svěřují. Jeho knihy nejsou určeny k hloubání ani k pracnému domýšlení, spíš slouží ke zkrácení dlouhé chvíle, k nepříliš soustředěnému odvedení pozornosti od ne vždy veselé reality. A jakkoliv autor tuto lehkost a povrchnost prodává jako svou přednost, román to nezachrání: charaktery postav i vyprávěný děj, vše vychází z načrtnutých hrubých obrysů, kterým chybí nejen hloubka, ale i věrohodnost a životnost. Všechno je to černobílé, víc než pohádkově jednoduché, kladné postavy mají ve všem štěstí, a jakmile se jim pod ruku dostane „záporák“, má prostě smůlu. S Marií nemůžeme soucítit, protože ona vlastně netrpí, ale bohužel se s ní ani nezasmějeme, protože historky, které měly být humorné, jsou násilné, prvoplánové, předvídatelné – a rozhodně nejsou podané nijak poutavě.

Marie si ještě ani nestačí pořádně uvědomit, že si Hugues chce do bytu nastěhovat novou partnerku Tanyu a jí hrozí, že zůstane bez střechy nad hlavou, a už se jí do klína snese možnost nastěhovat se do velkého a nádherného bytu v rezidenční čtvrti, v domě, kde navíc hned první den najde jak náhradní známé, tak i potenciální nápadníky. Její stále avizovaná krutá pomsta bývalému partnerovi se omezí na jednu tajnou návštěvu v jeho bytě, krádež kočky a přehnaně složitou akci s cílem způsobit všem hostům na jeho party průjem – který průhledně (ne)čekanou shodou okolností dostane i sama záškodnice. Tanya se jakýmsi kotrmelcem najednou stává její spikleneckou obdivovatelkou. V práci se Marie postaví obávanému šéfovi a bude stát v čele jakési odborářské revolty, završené převzetím podniku samotnými zaměstnanci. V nejvypjatější chvíli Marie v kanceláři mlátí nenáviděného poskoka vedení, a to prknem, které – úplně náhodou – zrovna měla po ruce. A on pak celý zkrvavený poslouchá jako králíček. Dvakrát se provaří scéna s auty zničenými výbuchem poté, co jim Marie nebo její kolega ucpali výfuky bramborami – taková příhoda však uplyne v několika větách, a kupodivu nepřinese ani údiv okolí, ani třeba policejní vyšetřování. Vztek a nenávist se tedy řeší pomstou, u níž ani to, že měla být „legrační“, nemůže ospravedlnit, že je příliš okatě smyšlená a ještě k tomu morálně nepřijatelná.

Jak je možné, že se tak povrchní knihy tak dobře prodávají? Velkou roli v tom jistě hraje marketing: Legardinier se v této branži pohybuje už pěknou řádku let a jestli něco umí, tak odhadnout očekávání konzumního čtenáře. V jeho knihách je nejdůležitější to, že se čtenář (v tomto případě jistě žena) snadno ztotožní s hrdinkou příběhu. K tomu zřejmě stačí pár klišé jako náhlé prozření dosud naivní třicátnice, jež do svého vztahu dala ze sebe i svých peněz vše, zatímco její společensky a intelektuálně neschopný partner byl tak mazaný, že jen přijímal – a co mohl, zajistil si pro sebe. Napsal si na sebe byt, ale ji nechal platit podružné výdaje jako spotřeby nebo nákupy. Neměl do ničeho chuť, ale přitom si stačil najít paralelní vztah. Během dvou prvních kapitol si tak Marie získá svůj klub fanynek natolik, že si s ní připadají jako s dobrou důvěrnicí u kávy a už ani moc nevěnují pozornost tomu, co bude plácat dál. Na rozdíl od jiných komerčně úspěšných autorů, jako je třeba Laurent Gounelle (Den, kdy jsem se naučil žít anebo Bůh chodí po světě vždycky inkognito), Legardinier sice zpracovává příběhy, s nimiž se každodenně setkáváme a jež k životu patří, ale nedává žádný upotřebitelný návod, jak s nimi naložit – snad kromě té šikovné rady, že nejlepší je všechno brát s humorem. Jiná autorka z těch, kdo se rozhodli vydělávat na psaní o obyčejném životě obyčejných lidí beze snahy o umělecký přesah, Marlène Schiappa, aspoň dokáže svůj příběh sepsat tak, že se dá se zájmem učíst. To u Legardinierova objemného románu konstatovat nelze: nepřekvapí, nepoučí, a navzdory žánru, k němuž se hlásí, ani nepobaví.