Být matkou malých dětí může být poslání, ale taky cesta do pekel: Emilie má dvě předškolní děti a manžela. Jenže bydlí v domku na okraji Paříže, tudíž pracujícího Franka, živitele rodiny, vidí spíše sporadicky. A když už je přítomen, nemá na děti a ženu náladu. Zato její dávná spolužačka a kamarádka Morgane je na tom zcela obráceně: děti nemá, partner o ni pečuje až moc, v práci se vytáhla až na řídicí místo a jediné, o co musí dnem i nocí dbát, je vizáž, postava, šatník, zařízení bytu, správně vyladěný Facebook... Emilie postupně dochází k tomu, že se bude muset rozejít s neschopným a nezajímavým manželem, postavit se na vlastní nohy, najít si práci a zřejmě i nového partnera a jiné bydlení, a naopak Morgane jen pomalu začíná chápat, jak její život i hodnoty změní narození prvního dítěte.

Marlène Schiappa nejprve představí své protagonistky a vždy ob kapitolu jim udílí slovo. Emilie a Morgane si tak předávají nit vyprávění, zprostředkovaného tu jednou, tu druhou, stále však v ich-formě, což tematice dodává na věrohodnosti. Jednoduše rozehraný příběh už poté autorka nechává jaksi samospádem dojít k poměrně předvídatelnému finále. V něm se zprvu zcela protikladné role v podstatě prohodí, ovšem díky oboustranné výpomoci budou obě mladé ženy na své nové funkce mnohem připravenější. Nejdůležitější ale je, že díky znovunalezenému přátelství – a spojenectví s dalšími několika kamarádkami, jež jsou takříkajíc na stejné lodi, každá totiž svůj život kormidluje v obdobném vlnobití – získají potřebný nadhled a sebevědomí.

Marlène Schiappa (1982) je novinářka, spisovatelka, ale také politická aktivistka: pracuje na radnici ve městě Le Mans, v roce 2008 založila asociaci Maman travaille (Maminka pracuje), která se zasazuje o rovná práva žen a mužů co do uplatnění v osobním i profesionálním životě: jedním z hmatatelných úspěchů je, že se její zásluhou podařilo prosadit prodloužení a lepší finanční zvýhodnění „mateřské“ dovolené otců. Schiappa doposud vydala deset různých knih, vedle románů také příručky pro matky na mateřské nebo pro pracující matky.

Román Nanejvýš čtyři hodiny spánku vyšel ve Francii v roce 2014 (Pas plus de 4 heures de sommeil), české vydání tedy bylo velmi pohotové: dlužno říci, že na knize se spěch nijak neprojevil, překlad je odvedený pečlivě, ani redakčnímu zpracování nelze nic vyčíst, četbu neruší nedotažená místa ani nevychytané překlepy. Až se nabízí otázka, zda si titul, podle názvu i anotace zavánějící laciným čtivem, skutečně zasloužil takovou energii a péči.

Stejně jako volba obou protagonistek, i jejich životy a ostatně i myšlení jsou jedno velké klišé. Ale o to právě autorce šlo: „prokletí“ obou žen spočívá nejen v tom, že většinová společnost je vidí pouze jako představitelky dané škatulky, ale i v tom, že se s tou rolí samy automaticky ztotožňují a o to víc je pak irituje. S humorem připomíná klasické situace, kdy se personál ve školce k matce chová jen jako k „mamince“, jako by neměla jméno ani nějaký konkrétní osobní či profesní život, kdy „dokonalé“ matky se svými ratolestmi srostou tak, že se v řeči označují za jejich součást („teď jsme se poblinkali“), kdy péče o děti nutí ženy upozadit jakoukoli starost o sebe. Schiappa se pokusila svůj románový příběh obohatit také o tematiku, za kterou sama jako matka a občanka bojuje: právo matek na to, aby je zaměstnavatelé nediskriminovali, ať už tím, že je ani nepřijmou, anebo nevstřícností například k povolení klouzavé pracovní doby. A mimochodem i na to, aby si, pokud chtějí, mohou a dokážou, po příchodu z mateřské nejen udržely své místo, ale třeba se vrátily i do vedoucí pozice.

Schiappa je sice poměrně slavná bloggerka a autorka několika úspěšných knih, jako spisovatelka ale těžko dokáže vykročit mimo rámec oddechové četby pro ženy. Struktura a zpracování knihy prozrazuje, že jde o dílo sepsané s upřímnou potřebou šířit osvětu, ukázat, že mateřství není ztracená varta. Vyšší cíl si pravděpodobně Schiappa nestaví a nezdá se, že by se jí nabízel. Vtipný a čtivý text zachycuje situace lehkým a svěžím, ale stále spíše publicistickým perem. Román Nanejvýš čtyři hodiny spánku je však důstojný zástupce svého žánru. Podobně jako knihy Katherine Pancolové či Gillese Legardiniera se tak Marlène Schiappa zařadila k úspěšným autorům tzv. „chick lit“. A minimálně na francouzské scéně ji lze prohlásit za jednu z nejlepších.

Chick lit
Pojem „chick lit“ vznikl podle termínu „chick flick“, označujícího americké filmy určené pro mladší generaci žen – které jsou v nich také hlavními hrdinkami. Tento poměrně mladý žánr se rychle rozvíjí od začátku devadesátých let, odstartovala ho dnes již celosvětově známá kniha Sex ve městě americké autorky Candace Bushnellové, sestavená ze sloupků, které vycházely v New York Observer. Úspěch díla byl tak jednoznačný, že dalo vzniknout stejnojmennému televiznímu seriálu. Dále se za prototyp nového žánru uvádí diptych britské autorky Helen Fieldingové Deník Bridget Jonesové či novější kniha americké autorky Lauren Weisbergerové Ďábel nosí Pradu. „Chick“ přitom není, jak by se mohlo zdát, zkrácený tvar slova „chicken“, nýbrž slangový výraz pro slečny: jde tedy o literaturu pro zajíčky anebo roštěnky. Podle webu Fan de chick-lit je „chick-lit“ totéž co postfeministický román anebo „nová vlna feminismu“ a má i své podkategorie jako upírská, případně paranormální či náboženská chick-lit.

Romány označované jako „chick-lit“ vyprávějí o ženách kolem třicítky, s nimiž se mají čtenářky ztotožnit: popisují každodenní útrapy, v nichž se každá snadno najde. Příběhy se často odehrávají v prostředí, kde všem záleží na módě a bohatství, povrchnost a pomíjivost těchto kruhů je do očí bijící. Autorky tyto kulisy většinou dobře znají, neboť z něho jako novinářky také vycházejí. Podprahová zpráva pro lačné čtenářky je ta, že i ty krásné a bohaté slečny, pohybující se ve světě zdánlivě bezproblémovém, řeší své drobné tragédie, a to především vztahové: jak najít lásku svého života, nevěry partnerů i vlastní, ale také dilema mezi kariérou a dětmi, stárnutí... Důležité je, že text musí mít lehký a humorný tón, ironicky zesměšňovat to, co hrdinky (stejně jako autorky samotné a jejich čtenářky rovněž) vlastně krutě bolí. Důležitý motiv je kumulace šťastných náhod a samozřejmě i nezbytný šťastný konec příběhu, kdy se všechna negativa nějakým zázrakem obracejí v dobré vyústění a problémy se nečekaně vyřeší.

Marlène Schiappa rozšířila rámec „chick lit“ o téma mateřství (jinak vyhrazené pro podobný fenomén, nazývaný „mum lit“) – snad v žádném jiném díle tohoto žánru nedostala takový prostor matka od dětí, jež své zaměstnané kolegyně, které teprve hledají „kouzelného prince“, pozoruje jenom přes Facebook. Jejich problémy jí jsou vzdálené, ona totiž bojuje o přežití, o pozornost či úctu druhých, o ztracenou sebeúctu. Neupravená, nejlépe v pyžamu, upatlaná od dětských přesnídávek, a přitom sama hladová a nezadržitelně tloustnoucí z toho, že energii dobíjí jen bezbřehým mlsáním Granoly. Ovšem podle pravidel žánru i ji čeká pohádkové vysvobození.

Čímž jsme se dobrali k odpovědi na výše položenou otázku: pokud stálo za to právě tuto knihu představit českým čtenářům, pak kromě toho, že popisuje problémy, o nichž by i české matky mohly mnoho navyprávět, osvěžuje bestsellerový žánr „chick lit“ o trochu jiný pohled.

Ukázka : https://reader.alza.cz/Book/16865