Ani ne rok po vydání zdařilého komiksu o potížích, které jedné dospívající dívce nadělají rozbité zuby a jejich komplikované napravování všemožnými rovnátky a protézami, vydalo nakladatelství Paseka další komiks od americké kreslířky Rainy Telgemeierové. Svědčí to o mimo jiné tom, že i české komiksové publikum je rozmanitější, než dříve, už to nejsou jen kluci všech věkových kategorií. Protože jakkoliv obě díla Rainy Telgemeierové mohou číst obě pohlaví, primárně je určen dívkám a to dívkám ve věku hlavní hrdinky, tedy na prahu puberty či v její první polovině, o nichž dlouhá léta panoval stereotypní předsudek, že si vystačí se zamilovanými fotokomiksy z lesklých dívčích časopisů. Telgemeierové úspěch (jistěže relativní: bestsellery to nejsou) u českého publika ukazuje, že vedle dosti početné a pestré nabídky superhrdinských, dobrodružných či kriminálních komiksů tu existuje prostor i pro komiksy zaměřené na vztahy: partnerské, přátelské a rodinné.

Ségry, komiks rozsahem někde mezi novelou a románem, má podobnou obálku, jako předchozí Úsměv. Opět tu vidíme žlutého smajlíka, který upomíná na osmdesátá léta, kdy se děj obou komiksů odehrává, jen tu vedle něj vidíme ještě dalšího, který se neusmívá, nýbrž nevraží na onoho prvního veselejšího. A hrdinkou je opět sama autorka. O pokračování předchozího díla nicméně nejde: v obou případech jde o samostatné příběhy, které na sebe nikterak neodkazují. Zatímco v Úsměvu šlo především o patálie s vizáží a vztahy mezi vrstevnicemi, tentokrát se autorka věnuje vztahům uvnitř rodiny. Opět přitom ukazuje, že ty vztahy bývají plné napětí, skrytého i otevřenějšího soupeření o přízeň rodičů i obecně o pozici v rodině, o vyvzdorování svého místa. Že malé i odrostlejší dívky umějí být závistivé, zákeřné a zlomyslné, že se utápějí v malicherných sporech, které mohou přerůst i v problémy závažnější. A že ani bezproblémová rodina se tomu nevyhne, ba možná naopak, protože když dívky nemusejí řešit nic podstatného, zbývá jim dost času a energie na sourozenecké půtky. Telgemeierová to samozřejmě vše líčí z odstupu, díky němuž všechny ty drobné tragédie vyznívají mile komicky, byť je to občas humor docela hořký (asi nejvýraznější je v tomto směru epizoda s akvarijními rybičkami: autorka v rychlé zkratce líčí vzájemné trumfování se obou sester, která rybička je lepší nebo hezčí, až k trpkému konci). Ségry zároveň nejsou primárně komiks humoristický, je to civilní, jen mírně nadsazené svědectví o jednom sesterském vztahu, které má ovšem velmi univerzální platnost.

Celý komiks je orámován rodinným výletem za příbuznými – jede se z Kalifornie do Colorada autem, což není zrovna blízko a cesta vede převážně pouštní pustinou. Mezitím se odbíhá do epizod v minulosti, počínaje touhou pětileté Rainy po sestře-kamarádce, která je sice záhy naplněna, ovšem řvoucí mimino dívku brzy vyvede z omylu, že do domácnosti přišel někdo, kdo s ní bude sdílet hry. A nelepší se to ani později, z Amary se vyklube svéhlavé, urputné dítě, jemuž vylepší náladu jen zvířata a příroda obecně. Samosebou je s tím spojeno mnoho frustrací, lapálie s hynoucími rybičkami je jen jednou z mnoha. Navíc se narodí ještě třetí dítě, tentokrát kluk – a Raina z vřavy v nevelkém bytě utíká se sluchátky od walkmana na uších. Takto se vybaví i na cestu. Ta cesta je pro ni v mnoha ohledech iniciační. Když dorazí k příbuzným, její idealizovaná starší sestřenice už je hluboko v pubertě a hry, které jí Raina nabízí, už jsou pro ni příliš dětinské – a Raina tak začíná trochu chápat situaci své mladší sestry. Najevo vychází také to, že rodiče mají manželskou krizi. A vše vyvrcholí, když matčina dodávka při zpáteční cestě zkolabuje v poušti, dvě hodiny od nejbližšího města – a zatímco matka s nejmladším děckem se vydává pro pomoc, sestry tvrdnou v sálajícím autě. Ale právě v té hraniční situaci se dokážou k sobě chovat smířlivěji a chápavěji. Jistě: působí to trochu výchovně, ale jeden těm dvěma hádajícím se bytostem to usmíření stejně přeje.

Jestliže Úsměv byl sledem epizodních příběhů (původně vycházely časopisecky), které spojovalo jen ono trápení s chrupem, tentokrát Telgemeierová vědomě pracovala s formátem komiksového románu – a velmi zručně. Postupně odkrývá pozadí některých dějů a povahových vlastností, přičemž tak činí vždy velmi přirozenou cestou. Bezešvé vyprávění se čte plynule i přes všechny retrospektivní odbočky. Jistě k tomu přispívá přístupná, jen mírně karikaturní kresba. Statistiky říkají, že beletrii čtou hlavně ženy, muži spíše literaturu faktu. V komiksu to zatím neplatilo. Ovšem pokud bude autorek jako Raina Telgemeierová víc (respektive pokud si jich budou více všímat čeští nakladatelé), brzy bude onen nepoměr i zde stejný.