Bulharský básník, revolucionář, dramatik a překladatel Pejo Javorov (1878–1914) bývá považován za nejvýznamnější osobnost bulharské literatury 20. století.

Pocházel z chudých venkovských poměrů, v mládí se octl v Sofii a sblížil se tu s členy novodobého literárního kruhu Misăl. Už jeho prvotina, básnická sbírka Stichotvorenija (Básně) z roku 1901 (2. vyd. 1904), ukazovala na mimořádně talentovaného básníka, jenž se ve své společensky angažované poezii stal tvůrcem bulharské sociální balady; pro jeho poezii jsou charakteristické smělé formální výboje a neobyčejná hudebnost. V letech 1904–1905 a 1906, už jako zaměstnanec sofijské Národní knihovny, pobýval na studijních cestách ve Francii, kde se důvěrně seznámil s novodobou francouzskou poezií. V roce 1907 vyšla jeho druhá sbírka Bezsănici (Bezesné noci), která je právem pokládána za kvalitativní předěl v bulharské literatuře, za počátek moderní bulharské poezie. Nádherná milostná lyrika a psychologicko-filozofická poezie neobyčejné formální dokonalosti se později, roku 1910, objevila ještě v Javorovově sbírce Podir senkite na oblacite (Za stíny oblak). Roku 1910, už jako dramaturg sofijského Národního divadla, vydal ještě divadelní hru V polite na Vitoša (V úpatí Vitoši) a roku 1912 hru Kogato gram udari – kak echoto zaglachva (Když udeří hrom – jak se tratí ozvěna).

Celý Javorovův život je neodmyslitelně spjat se společensko-politickou prací, v letech 1902–1903 se v povstaleckých četách účastnil boje za osvobození Makedonie z osmanského područí, v roce 1912 bojoval v Makedonii jako dobrovolník v 1. balkánské válce, byl významným činitelem a představitelem makedonsko-odrinského osvobozeneckého hnutí. S touto stránkou jeho života souvisí biografická kniha Goce Delčev.

Zdá se, že porážka Ilindenského povstání, nedovybojovaná svoboda pro Makedonii, smrt jeho blízkého přítele, revolucionáře Goceho Delčeva, úmrtí jeho matky, úmrtí obou Javorovových osudových lásek a nenávistná, štvavá kampaň, která se proti básníkovi rozpoutala po smrti druhé z nich, to vše bylo příliš pro básníkovo srdce – zemřel vlastní rukou v říjnu 1914.

Пeйо Яворов: Нирвана

Спят вечните води, безбрежните води – бездънни,
но в тях се не оглеждат небесата звездни
     и бродим ний наоколо безсънни,
     и тръпнем пред безмлъвните им бездни.

Спят вечните води, бездънните води – безбрежни,
над тях се не навеждат хоризонти мрачни…
     И впиваме ний поглед безнадеждни,
     и тръпнем пред догадките си здрачни.

Предвечните води, всевечните води – кристални,
бездънни и безбрежни, призивно прохладни…
     Но страх ни е да пием, нас – страдални,
     безсънни, безнадеждни, знойно жадни.

Pejo Javorov: Nirvána

Spí věčné vody, vody nedohledné v zahloubání,
však hvězdné nebe na hladině neomámí…
     Bezradní, bloudíme kol bez ustání
     a mřeme před němými hlubinami.

Spí věčné vody, vody nedohledné v zahloubání,
však mračný obzor na hladině neosamí…
     Bezmocní, pohled upíráme na ni
     a mřeme před chmurnými vidinami.

Odvěké, věkověčné vody do skonání,
ty nedohledné, ledné vody výzvou raní.
     Však bojíme se pít – my, utýraní,
     bezradní, bezmocní a žízní hnaní.