Znalost díla světově uznávaného argentinského spisovatele Ricarda Piglii se v češtině rozšířila již na dva romány. Po Umělém dýchání (1980, v překladu Jana Hlouška vyšlo v nakladatelství Paseka r. 2014) byl do češtiny přeložen i Pigliův poslední román Za Idou (2013). I v této knize vystupuje Emilio Renzi, vypravěč z románu Umělé dýchání.

Emilio Renzi, autorovo literární alter ego, tentokrát uniká z každodenní rutiny v Buenos Aires a přijímá místo hostujícího profesora na prestižní Taylorově univerzitě ve Spojených státech amerických. Zde se setkává s Idou Brownovou, inteligentní, svéráznou a nezávislou literátkou, věnující se dílu Josepha Conrada, a začne se mezi nimi rozvíjet milostný románek. Místo společné noci však Renziho čeká zjištění, že Ida zemřela. Neví se, zda to byla nehoda, sebevražda, nebo snad vražda. Renzi se tedy vydává za Idou, za její minulostí, za jejím tajemstvím, ve snaze odhalit, kde je pravda. Tato cesta ho přivede až k Thomasu Munkovi, sériovému vrahovi, jehož skutečný příběh autor v tomto díle zpracoval.

Román je rozdělen na čtyři části a epilog. Ricardo Piglia v něm rozehrává symfonii svých oblíbených témat: prozkoumává zákoutí jazyka, mísí fakta s fikcí, servíruje smršť literárních odkazů, napětí buduje pomocí detektivní zápletky. Každé z témat však obsahuje několik vrstev, větví se a propojují. 

Detektivka text prostupuje hned v několika podobách, přičemž lze „vystopovat“ průřez rozdílnými detektivními subžánry: sama Idina smrt v blízkosti univerzitního kampusu může evokovat příběhy z amerických „campus mystery novels“, tedy subžánru „románu s tajemstvím“, v nichž ke smrti a následnému vyšetřování dochází v uzavřeném prostoru univerzitního kampusu. Emilio Renzi se však za poznáním vydává mimo univerzitu a v New Yorku si najímá soukromého detektiva Parkera, aby zjistil podrobnosti z Idina života. Oproti snad trochu očekávanému typu samotářského hard-boiled detektiva je však Parker spíš „IT detektiv“. Při pátrání raději ani nevychází ven a vše zjišťuje s pomocí internetu: „Skutečný svět je ponurý, psychotický, korporátní a nelogický. Když jsi sám na ulici, přežiješ dva dny, usmál se Parker.“ (s. 28) 

Idinou smrtí se zabývá i agent FBI Menéndez, v jehož práci lze vysledovat odkaz na severoamerický „román policejního aparátu“: tento poloviční Hispánec má kolem sebe skupinu expertů, kteří mu pomáhají s vyšetřováním. Avšak „pravé“ pátrání v románu patří Emiliu Renzimu. Snaží se dešifrovat Conradův román Tajný agent, knihu, kterou mu Ida zanechala těsně před smrtí. Renzi se noří do Idiných poznámek v Conradově díle jako literární kritik, je ale vlastně i detektivem, což upomíná na motiv z Pigliovy povídkové sbírky Nombre falso (Falešné jméno). Tento motiv se tak dá zařadit k tzv. „románu o hledání rukopisu“, jenž má své kořeny již u Edgara Allana Poea a jeho povídky Odcizený dopis (1844). Z pasivního „sedavého“ hledání, tedy osvětlování podtržených vět a symbolů, posléze Renzi přechází k aktivnímu vyšetřování, v rytmu road movie se vydává za minulostí ženy svého srdce a končí „výslechem“ sériového vraha.

Právě na příběhu této postavy, sériového vraha Thomase Munka, se nejviditelněji ukazuje Pigliova hra s fakty a fikcí. Předlohou pro tuto postavu byl Theodore Kaczynski, vysoce inteligentní matematik, který unikal americké FBI dlouhých osmnáct let. Piglia život a osud tzv. Unabombera různě pozměňuje nebo upravuje, tak aby lépe zapadl do jeho příběhu. Fascinující však je, jak autor propojuje svět literární, tedy fikční, o kterém čtenáři čtou, se světem „skutečným“: literatura se v románu Za Idou stává impulzem pro akci. Thomas, „terorista jako moderní spisovatel“ (s. 143), se totiž nechá inspirovat Conradovým románem a ve své quijotovské víře ve fikci „… hledá smysl v literatuře a uskutečňuje ji ve vlastním životě“. (s. 206) Po přečtení Tajného agenta se tedy rozhodne zabíjet a sleduje jediný cíl: chce, aby jeho manifest proti technologickému pokroku nezapadl v množství jiných textů. Pigliova hra se čtenářem ve vytváření této alternativní historie je promyšlená a precizní.

Je možné zjistit, jaký člověk je, podle toho, jak píše? (s. 149)

Nepřehlédnutelné je v románu Za Idou obsesivní zaujetí jazykem, prozkoumávání jeho gramatiky, možností, hranic. V textu se střetává především španělština a angličtina. Balancování na hranici těchto dvou jazyků se objevuje jak v oblasti Renziho literárního zájmu – v životě a díle anglo-argentinského spisovatele Williama Henryho Hudsona, o němž přijel na americkou univerzitu přednášet –, tak u častého zamýšlení nad rozlišnými významy španělských a anglických slov. Některé věty zůstávají v anglickém znění, kupříkladu hlavní vodítko pro odhalení Thomase, úryvek z knihy Josepha Conrada, je v románu přetištěn v původní podobě i s podtrženými větami a symboly. Při čtení tak dochází nejen k potřebě porozumění textu jako takového, ale i k dešifrování způsobu, jakým jej čte někdo jiný. Komplikovanost pochopení toho, co čteme, se dále odráží i v odkazech na Pigliova oblíbeného spisovatele Jamese Joyce a jeho slovními hříčkami nabitý román Finnegans Wake (Plačky nad Finneganem). Konečně slova, jejich význam i libozvučnost pak Renzimu slouží k překonání první vlny smutku nad Idinou smrtí. Báseň Dust of snow amerického básníka Roberta Frosta překládá v různých verzích a v překládání nachází útěchu. Propojení s jazykem a literaturou je tedy absolutní. 

Vedle těchto jazykových pout se vyprávění rozkračuje i nad minulostí a politikou dvou zemí, v nichž se děj odehrává. Severoamerická skutečnost vyvolává v Renzim vzpomínky na Argentinu, někdy obě území srovnává, jindy se zamyšlí nad tím, co by severoamerické straně „prospělo“. Zajímavostí pak může být to, že některé z příběhů, jež Piglia v románu vypráví – jako například vzpomínka na manželku, která z bytu zatčeného přítele vynesla granát –, se skutečně staly. Zde také vyvěrají na povrch další dvě velká témata, která Piglia v románu Za Idou prozkoumává: násilí a paralelní životy. Proti odbojářům v Argentině, o jejichž skrytém životě neměli jejich známí často vůbec tušení, staví Piglia severoamerické vrahy, kteří si svou frustraci vybíjejí na bezejmenných nevinných lidech. Dvojí život je v americké společnosti zakořeněn: „Dvojí život tvoří součást kultury této země, každou chvíli přistihnou nějakého senátora převlečeného za ženu, jak si užívá v dark room; hrdinové jsou obyčejní smrtelníci, kteří se v noci proměňují v královny – nebo otrokyně – podzemního světa nebo v neporazitelné superhrdiny (ach, Batmane!).“ (s. 57) Takovýmto „dvojím“ nebo i „mnohočetným“ životem žijí i další postavy románu – agent FBI Menéndez, který v mládí působil jako tajný v narkomafii v Tijuaně, nebo sama Ida Brownová. To, co se skrývá, co je pod povrchem, pak asi nejvýmluvněji ukazuje sklepení Renziho kolegy Dona D’Amata, odborníka na Melvilla: v útrobách svého domu chová bílého žraloka (když už ne bílou velrybu).

Piglia svůj bohatý román zdobí i častým používáním prostorových přirovnání: městečko, kam se Renzi dočasně přestěhoval, vypadá jako „přepychová psychiatrická léčebna“ (s. 15), seminář pro studenty se mu jeví jako tělocvična boxerů nebo středověký klášter (s. 32), v železářství je to jako v muzeu (s. 44). Čtenáře se mu daří vtáhnout do děje pomocí jakéhosi vnoření do scény: „Když si prohlížím své zápisky, ty trochu flekaté sešitové stránky mi připomínají staré papíry se španělsky psanými poznámkami o životě v Argentině, jež Hudson nalezne o mnoho let později v Londýně v nějaké krabici a na nichž jsou dosud patrné stopy po velké písečné bouři roku 1851. Nebe nad pouští zatemní prach a ozývá se ohlušující hukot, venkované kráčejí se sehnutou hlavou a s kloboukem přivázaným šátkem pod bradou, koně mají zakryté oči, aby se neplašili.“ (s. 130) Text se vyznačuje i smyslem pro detail, autor popisuje neuvěřitelné množství drobností. Pobaví i svou invencí, když například uvede na scénu „prostředek proti závislosti Soul Coke“. (s. 117) Vedle zaujetí španělštinou a angličtinou silně rezonuje i ruština. Tolstého přesvědčení „neodporovat zlu násilím“ (s. 148) kontrastuje s násilnými metodami Thomase i argentinských odbojářů.

Vše je literatura

Překladu románu Za Idou se ujala Veronika Štefanová, která v soutěži Jiřího Levého obsadila v minulém roce třetí místo. Pro české čtenáře přidala drobné vysvětlivky, nenápadně zapuštěné do textu – například spojení „mis grasitas“ doplnila na „moji umazánci, jak říkávala Eva Perónová“ (s. 78), a čtenáři tak ozřejmila odkaz, který by mu jinak při neznalosti reálií zůstal skrytý. Velmi kvalitní je i redaktorská práce nakladatelství Host: text zůstal bez jediného překlepu, grafická úprava knihy i obálka jsou velmi vydařené.

Román sice obsahuje opravdu velké množství literárních úvah, není ale suchopárný. Vedle biografických údajů se objevují spekulace nad možnými setkáními (tentokrát nejde o Kafku a Hitlera, ale o Dominga Faustina Sarmienta a Hermana Melvilla), to, co postavy čtou, může předjímat, co se v příběhu stane, a tak Hudsonův román A Crystal Age, v němž je „ústřední myšlenkou (…) sexuální vášeň“ (s. 25), zažehne motiv, který se poté rozvine v Renziho vztahu k Idě. Vše z literatury vychází, literatura ovlivňuje samu realitu – zde opravdu přímočaře –, a nakonec vše také v literatuře končí: napsáním samotného románu. Nejde však „jen“ o hru zkoušející čtenářovu erudici a jeho mozkové závity, románem Za Idou prolínají i otázky věcí niterných a osobních, protože hnací silou v cestě za odhalením pravdy je koneckonců láska k ženě (jako láska k pravdě). Propracovaný, někdy až dusivý intelektuální hurikán však nabízí i velmi lidsky napsaný příběh lásky (nebo vášně?), který ukazuje, jakou důležitost může do dnešních dnů mít, až nečekaně, sama literatura.