Literární senzace – to je označení, které se často používá ve spojení s románem Pošetilá družička nizozemské autorky Idy Simonsové. Simonsovou nelze označit jednoznačně za spisovatelku, většinu života působila totiž jako koncertní pianistka a Pošetilá družička zůstala nakonec jejím jediným románem, který ostatně poprvé vyšel už v roce 1959. Ačkoliv tehdy vzbudil příznivý ohlas u kritiků i čtenářů, upadl brzy v zapomnění. V roce 2007 ho sice nizozemský spisovatel Maarten ’t Hart v seriálu o zapomenutých spisovatelích prohlásil za jeden z vrcholů nizozemské literatury, avšak až když se shodou okolností dostal do rukou nakladatelky Evy Cosseeové. Román v roce 2014 vyšel v jejím nakladatelství v novém vydání, vyvolal velkou vlnu zájmu nejen recenzentů a kritiků, ale i čtenářského publika a stal se v Nizozemsku jednou z nejvýznamnějších literárních událostí roku 2014. Že nejde jen o román lokálního významu, dokazuje mimo jiné skutečnost, že v současnosti vychází v překladech do dvou desítek jazyků.

Tento román se silně autobiografickými prvky vypráví o přerodu dívky v ženu, o křehkém období na prahu dětství a dospělosti. Protagonistkou je dvanáctiletá židovská dívka Gittel, která se touží stát koncertní klavíristkou. Narodila se v Antverpách, ale po vypuknutí první světové války se s rodiči přestěhovala do Nizozemska, kde otec chtěl konečně dosáhnout obchodních úspěchů. Jenže byl packal, což vedlo k manželským hádkám, a pokaždé, když se soužití Gitteliných rodičů stalo nesnesitelným, odjížděla matka i s dcerou k babičce do Antverp. Gittel se tam bez své nejbližší přítelkyně Mili nudí, a když se naskytne příležitost cvičit na výborné piano Steinway u noblesního a zámožného židovského bankéře pana Mardella, začne trávit většinu času s jeho devětadvacetiletou dcerou Lucií. Ve své dětské naivitě a dobráckosti Gittel přehlédne, že s ní Lucie manipuluje a využívá mladší kamarádku k tomu, aby se mohla scházet s otcovým zaměstnancem Gabrielem, s nímž se později tajně zasnoubí. Pan Mardell, nejen schopný bankéř, ale také velmi moudrý člověk a znalec umění, si však Gittel oblíbí, vede s ní rozhovory a vypráví jí také biblické podobenství o pošetilých a rozumných družičkách. U Mardellů se dospívající dívce dostává zásadních životních lekcí a Gittel si poprvé začíná uvědomovat, že svět dospělých je ve skutečnosti úplně jiný, než jak se jí jevil doposud, a že nebude lehké v něm obstát. Gittel na vlastní kůži poznává, že neblahé události žádnou světlou stránku nemají, ale lze je, jak jí radil pan Mardell, alespoň prožívat s humorem a nadhledem.

Potud by románová zápletka připomínala spíš dívčí román, ale brzy zjistíme, že příběh vypráví zralá žena, která ví o životě své. Používá však perspektivu a dikci dospívající dívky a od úvodních vět: „Taťka byl šlemil a věděl to o sobě“ nebo: „O nedělích a o svátcích se rodiče rafali jako kočka a pes. Ač spolu jinak vycházeli celkem dobře, hádky se přesto množily, protože židé jsou postiženi dvojitou sadou svátků“ je jasné, že výsledkem tohoto mísení je lehký, vtipný, břitce ironický tón a kombinace jazykových prostředků poukazující na vyzrálý autorský styl. Obdobnou stylistickou polohu a podobný typ literárních hrdinů nalezneme v nizozemské literatuře už v devatenáctém století u Nicolaase Beetse neboli Hildebranda (na jehož povídku pan Mardell v jistém bodě Gittel odkazuje), později pak zejména u Nescia a Willema Elsschota. V českém kontextu lze v Pošetilé družičce najít styčné plochy s poetikou textů Karla Poláčka nebo Oty Pavla.

Terčem Gitteliných vtipných komentářů není jen vztah rodičů, poměry v rozvětvené rodině či otcovy obchodní nezdary, ale také ona sama, její trnitá cesta k vysněné profesi klavíristky i život v židovské komunitě. Uvědomíme-li si, že autorka psala text s osobní zkušeností hrůz holocaustu (byla internována mimo jiné v Terezíně), působí její poznámky typu: „Dědeček Harry byl židovský antisemita; mezi současníky jeho generace se to vyskytovalo častěji. Působilo jim to celkem nevinné potěšení, což však generaci plynových komor už není dáno“ zvlášť sarkasticky. Díky humoru se Simonsové podařilo bez sentimentality zavzpomínat na období dospívání, kdy sbíráme zásadní životní zkušenosti, na jejichž základě se ukáže, jak budeme schopni obstát v dospělém věku. Z románu se sice nedozvíme, zda se Gittel v dalším životě vymaní ze stínu pošetilé družičky, ale její příběh, ačkoliv jeho dobový kolorit je už notně zašlý patinou, je v obecné rovině stále aktuální a činí z románu nestárnoucí klasiku.

Podobně jako v případě románu Stoner amerického klasika Johna Williamse (česky brzy vyjde v nakladatelství Kniha Zlín), s nímž Pošetilou družičku spojuje nejen stylistická preciznost až průzračná dokonalost, ale také téma hledání životní filozofie, a konečně i společný literární osud znovuobjevené literární perly. Z kritických recenzí a čtenářských ohlasů se ukazuje, že i v dnešní době se u širšího čtenářského publika mohou prosadit knihy, které se neprodávají jen pod leskem autorských jmen a mediálně atraktivních klípků ze spisovatelova soukromí, ale na základě skutečných literárních kvalit a skryté životní moudrosti.