Šokovat úvodní scénou knihy je dnes snad už nemožné, avšak islandskému prozaikovi, básníkovi a punkerovi, který publikuje pod pseudonymem Sjón, se to podařilo. Co by se mohlo stát v roce 1918 v Reykjavíku tak zajímavého, když v Evropě končí první světová válka? Chlapec přestává pohybovat hlavou, zaposlouchá se do zvuku přijíždějící motorky a odhaduje podle zvuku motoru, který typ stroje to bude. Odhad má poměrně přesný, navíc umí zastat obojí: „cucat muže a zároveň naslouchat“. Motorka brzdí, rozvíří prach na cestě, muž si zapíná poklopec a chlapec dostává patnáct korun. Překvapivý pro dnešního čtenáře samozřejmě není sexuální akt mezi muži jako takový, spíše fakt, že je bez varování a úvodních oklik umístěn na první stranu knihy, mezi řev motorky a Island spící na začátku minulého století kdesi na konci Evropy.

Sigurjón Birgir Sigurðsson, který si říká Sjón (v překladu Zrak), je příslušník generace islandských autorů, která odmítla pokračovat v literárním proudu sociálního realismu, popisujícím těžký život islandských rybářů a sedláků. Spolu se svými vrstevníky se zhlédl v punku, surrealismu a dadaismu, ty však promíchává s islandskou tradicí, již představují ságy, mýty a příroda. Průlom v autorově tvorbě představoval román Syn stínu, který v roce 2005 obdržel Cenu Severské rady za literaturu (česky 2008).

„Naše generace se jako první snažila uvést surrealismus do všedního dne. Fyzická setkání se zázraky se odehrávají denně, když ráno vyjdeš z domu,“ říká v rozhovoru z roku 2006 a jeho slova platí i pro současnou tvorbu. Bez zajímavosti pro české prostředí není fakt, že mezi texty, které ho v mládí inspirovaly, uvádí mimo jiné i básně Vítězslava Nezvala a Konstatina Biebla. Kromě literatury se Sjón věnuje i hudbě, je jedním z blízkých spolupracovníků světově proslulé zpěvačky a islandské ikony Björk, spolu s ní dokonce působil v kapele Sugercubes, po jejímž rozpadu se Björk vydala na sólovou dráhu.

Sjón v rozhovorech přiznává, že si před každou knihou dělá velmi poctivé historické rešerše. V případě Měsíčního kamene se zaměřil na problematiku homosexuality na Islandu, průběh smrtící epidemie španělské chřipky, kterou na Island v roce 1918 zanesla jedna z lodí a která zabila tisíce lidí, a také na úctyhodný příliv světové kinematografie na Island v době první světové války.

Fakta se však v knize objevují jen zběžně, pozornost je soustředěna na vnitřní prožívání světa očima osamělého chlapce, jehož osud určuje sexuální orientace i chybějící rodinné zázemí. Dny tráví potulováním po městě, je pozorovatelem života ostatních, chodí a dívá se. Novela Měsíční kámen, jak zní v překladu jméno hlavní postavy chlapce, je zvláštně podmanivý text, který na skromném prostoru sto třiceti stránek spojuje zdánlivě vzdálená témata – tabuizovanou homosexualitu, sílu přírody vtělenou do sopečných vulkánů, historické pozadí epidemie španělské chřipky a vzniku nezávislého Islandu a v neposlední řadě film – v jeden surrealistický celek.

Čtení vyžaduje pozornost při přechody mezi obrazy popisujícími pochody chlapcovy mysli a každodennost epidemií ochrnutého Reykjavíku. Na druhou misku vah pokládá autor další vášeň a tou jsou filmy. Chlapec denně chodí do obou reykjavíckých biografů, většinu filmů vidí opakovaně, scény z oblíbeného sedmihodinového filmu Upíři od Louise Feuillada zná zpaměti. Sjón vykresluje jeho mysl jako běžící filmové pásmo, ve kterém se dějovější pasáže střídají se snovými výlety do fantazie, v níž se mísí těla chlapcových kunčaftů, tváře mrtvých, jež denně navštěvuje s lékařem jako jeho pomocník, a upíří scény z oblíbených němých filmů.

Ačkoli záznam chlapcova vědomí postrádá gradaci, tušení prozrazení je přítomno od začáku. V den oslavy osamostatnění Islandu je chlapec přistižen s jedním námořníkem ve skladu s kalhotami na půl žerdi. Jeho soudci, mezi nimiž chlapec poznává i některé ze svých zákazníků, jsou zjištěním znechuceni a rozhodnou se ho poslat pryč ze země. Místní lékař se domnívá, že nevhodné chování bylo způsobeno sledováním filmů, a kinematografii odsoudí jako nemravné a upadlé umění, jež dovoluje člověku bez ostychu pozorovat jiné lidi. Jen o několik let později historie ukáže, že láska k filmu i ke stejnému pohlaví jsou svobodné projevy lidského konání, a chlapci se podaří obě vášně spojit.

Sjónova próza není román o historii prosazování práv homosexuálů. Homosexualita tu představuje východisko, které dělá z člověka vnitřního vyhnance a definuje jeho vztah ke světu. Předznamenává chlapcovu samotu, emocionální odtažitost a neschopnost soucitu. Sjón však neukazuje homosexualitu jako trest, chlapec přijímá svůj osud i své tělo jako přirozenost, svým kunčaftům slouží rád, od některých ani nebere peníze. Ačkoli je popis erotických scén otevřený, je oproštěn od veškeré vulgarity, není v něm ale ani stopy po studu či provinění. V kontextu řádící chřipky a vybuchující sopky nese současně nádech smrti i smyslnosti, sexuální styk mužů se ale především stává symbolem svobody a touhy naplnit vlastní osud po svém.