Soubor více než dvaceti povídek Petra Pazdery Payna je rozmanitý jak tematicky, tak formálně. Třebaže se v nich objevují některé postavy, které se zdají mít leccos společného, a lze si povšimnout motivů, jež chce autor patrně blíže sledovat (v recenzi o nich ještě bude řeč), přinášejí povídky spíše širší a různorodou paletu situací, příběhů, atmosfér či všelijakých pozorování. Toto „bohatství“ je navíc zmnoženo způsobem uchopení: pokaždé jiným, jinak pojatým a jinak „zkoušeným“ vyprávěním, jako by si autor nikdy dopředu nebyl jist (ba nechtěl si být jist), kam a jak ho prvotní nápad ponese. I díky tomu se čtenář u této knihy může sotvakdy začít nudit, nehrozí, že by si příliš zvykl na jediný koncept či průhledný styl.

A přece i přes tuto různotvarost a „nepředvídatelnost“ je Paynova kniha pozoruhodně konzistentní. To nejdůležitější a pro celý soubor – při vší variabilitě a dynamičnosti – charakteristické lze odhalit, přesněji řečeno v průběhu čtení odhalovat, na takříkajíc nižší úrovni a ve struktuře jednotlivých textů. Především drobnohledný, induktivní způsob vypravěčského podání, založený na snaze uvidět a pojmenovat vše (anebo naopak alespoň něco), co je pro zachycovanou situaci podstatné, je jednou ze zásadních konstant autorova stylu. Platí to, ať už se vypráví v první či třetí osobě, anebo dění povídky vnímáme jinou, méně obvyklou perspektivou. Zvolený do značné míry analytický postup však u Payna nevede k zbytečné mnohomluvnosti či utápění se v detailech; je spíše dokladem autorova vědomí nejednoznačnosti a nedostatečnosti jazyka, a tím i jakési – nejednou explicitně přiznané – pokory při sdělování obtížně sdělitelného. Takový postup je ovšem také nutným předpokladem pro bližší poznání, anebo aspoň pro ono „předběžné ohledání“ věci.

Do centra zájmu se mnohokrát dostávají jedinci „v pohybu“ – na cestě nebo na útěku, ať už ve fyzickém, či přeneseném smyslu; zpravidla ovšem v obojím. Jedinci hledající cosi či kohosi. V rozměrech povídky je zachycujeme v jistém okamžiku, začasté vnitřním a psychologizujícím pohledem reflektora, popřípadě do děje přímo zahrnutého vypravěče. Hlavní postavy (či exponovaní vypravěči) bývají konfrontováni se záhadou, jejíž stopování je spíše než jaksi „objektivně“ důležité pro ně samé (povídky Předběžné ohledání díla či Před tunelem), zažívají nezvyklé příhody, o nichž se dá předpokládat, že v jejich životě budou mít zásadní dopad (V posledním plánu, Cesta do Oostende, Inkognito ergo sum, Máv jokop a jiné nápisy), popřípadě sami aktivně činí jisté rozhodnutí a s tím spojený – větší či menší – krok do neznáma (Noci, vsi; Athenai; Kladivouni; Čertovina, spoluvina, klukovina).

Samozřejmě: uvedené povídky, které patří k těm delším a nejsilnějším v souboru, nemohou být shrnuty takto zkráceně, obzvlášť při naznačeném pojetí; každá se soustředí nějak jinak na něco jiného: například Předběžné ohledání díla je – také – jakási detektivní úvaha nad motivacemi a podobami umělecké tvorby, Cesta do Oostende je – mimo jiné – rozsáhlejší úvaha o lidské identitě, společenských rolích a „maskách“, jež si nasazujeme, povídka Athenai se z očekávané romance vyvine v mrazivou frašku s překvapivou pointou, zatímco třeba text Inkognito ergo sum o doručení vyrozumění o neznámé zásilce (obsahující podle mínění adresáta určitě nějaký postih) může číst jako zkrácenou – a svérázně posunutou – variaci na Kafkův Proces i Čapkovu povídku Vražedný útok zároveň. Podstatné je, že se Payne nezdráhá určitou linii podržet a rozvinout, je-li to potřeba, nebo naopak – jakkoli brzy – opustit za cenu toho, že se povídka významně zkracuje a zůstává „pouhým“ snímkem či mikropovídkou (např. Povětrnostní situace či Falešné obzory). Jeho autorské gesto se tak jeví jako vždy maximálně vědomé a suverénní, byť někdy nahlas pochybující vypravěč (srov. např. Post scriptum k povídce V posledním plánu, s. 129) může naznačovat něco jiného.

Vyznění většiny povídek, a proto celého souboru, je existenciální. Řeší se, jakkoli mnohdy v nenápadném, ba komickém hávu, ty nejzákladnější lidské otázky: kde, s kým a jak být, jak se zachovat a co vůbec dělat. Ne náhodou se tolikrát v povídkách objevuje téma provinění a hříchu, soudu, popřípadě trestu. Ve formálně extrémní, s ohledem na celek však naprosto pochopitelné a případné povídce se neznámému odsouzenci lakonicky ukládá několik desítek sankcí: „Odsuzuje se k hledání druhé fusekle. Odsuzuje se k návratu k dennímu pořádku. Odsuzuje se k samovazbě uprostřed lidí. Odsuzuje se k naprosto neprospěšným pracím. Odsuzuje se k sestupu z hor a návratu do civilizace. Odsuzuje se k pobytu ve vnitrozemí. Odsuzuje se k nekonečnému nažívání s dospělými. Odsuzuje se k životu v těle. Odsuzuje se ke vztahu k druhému pohlaví. Odsuzuje se k cestě předlouhou alejí kaštanů.“ A tak dále a tak podobně na čtyřech stranách až k závěrečnému „Odsuzuje se k bezodkladnému nástupu trestu.“Možná právě v těchto fatálních pasážích se zhušťuje a přímočaře deklaruje to, co autor rozpracovává a takříkajíc „chce říci“ ve všech povídkách ostatních.