Už předtím, než v roce 2005 Stieg Larsson vydal průlomový román Muži, kteří nenávidí ženy a odstartoval tím nebývalý evropský a záhy i celosvětový zájem o severské detektivky, pro které se brzy vžilo označení nordic noir, existovalo několik severských autorů, kteří po domácích úspěších dokázali oslovit i zahraniční čtenáře. Největší hvězdou byl už od devadesátých let Švéd Henning Mankell, ale velké úspěchy doma na Islandu, ve Skandinávii i v Evropě slavil také islandský spisovatel Arnaldur Indridason (nar. 1961). První román, do češtiny přeložený jako Synové člověka, vydal už v roce 1997 a od té doby publikoval přes dvacet dalších knih. Původní sérii s rozvážným policejním inspektorem Erlendurem, která mu přinesla množství čtenářů (Wikipedie odhaduje celkové prodeje na 14 milionů), překlady do 40 jazyků, dvě ceny Skleněný klíč za nejlepší severskou detektivku (2002 a 2003) a také podařenou filmovou adaptaci Severní blata (v roce 2006 získala hlavní cenu na karlovarském filmovém festivalu jako zatím jediná filmová detektivka v jeho historii), zakončil v roce 2010.

V češtině většinu jeho románů vydalo nakladatelství MOBA, což je štěstí i smůla zároveň. Štěstí v tom, že toto nakladatelství Indridasonovy knihy vydává konzistentně a s relativně malým odstupem od vydání originálů, smůla proto, že ani po téměř dvaceti letech nepřehodnotilo svou zavedenou praxi a nepřekládá z původní islandské verze, ale z anglického nebo německého překladu. Tiráž Hlubokých soutěsek sice neuvádí, z jakého jazyka byl překlad pořízen, ale vzhledem k tomu, že Tomáš Butala jinak překládá právě z angličtiny a němčiny (mj. detektivky Volkera Kutschera), je zřejmé, že o islandštinu nešlo. A čtenář bude marně přemýšlet, zda ten jednoduchý, místy až strohý jazyk je Indridasonův styl, nebo jen výsledek převodu přes třetí jazyk. A nevyžehlí to ani absence vykání (která je pro Seveřany běžná, ale český čtenář si musí chvíli zvykat, že si neznámé postavy tykají a oslovují jménem), ani islandská písmena v textu – především ð, které se objevuje i ve jméně hlavního hrdiny.

Tím je penzionovaný policista Konrád (přesněji tedy Konráð, chcete-li). Hluboké soutěsky jsou třetí román ze série s tímto pátračem, ale vlastně už čtvrtý, kde se Konrád objevuje – poprvé jej autor uvedl už v románu Stínový vrah v roce 2013, vlastní sérii však začal až románem Ohyb ledovce v roce 2017. A zdá se, že po posledních románech série s Erlendurem, které místy působily poněkud unaveně (i když u zmíněného modelu překládání jeden nikdy neví, za co autor vlastně může), si našel novou polohu, která nabízí zajímavější a neobvyklejší možnosti. Včetně toho, že Konrád pátrá také po vrahovi svého otce, který byl nalezen probodnutý na ulici, když byl hlavní hrdina velmi mladý a o policejní kariéře ještě vůbec neuvažoval. V aktuálním příběhu se sice povědomí o vraždě mírně posune, ale v zásadě se nic moc nevyřeší. Což neznamená, že se tento případ nebude sérií vinout dále a že se Konrád a čtenáři postupně nedozvědí, jak to s jeho poněkud padoušským otcem celé bylo.

Druhým neobvyklým momentem je přítomnost nadpřirozena, zosobněná Konrádovou kamarádkou Eygló. Ta je dcerou kumpána Konrádova otce; oba výtečníci si spolu kdysi dávno před stárnoucími ženami hráli na médium, které dokáže komunikovat se zemřelými, a obírali důvěřivé často o celé úspory. Jenže Eygló sama je médium, které občas mluví s duchy zemřelých, a tak se na rozdíl od pragmatického Konráda nezdráhá věřit tomu, že to dokázal i její otec.

Duchařská linka a pátrání po osudech nehodných otců se vine paralelně s hlavním případem, kterým je vražda staré osamělé ženy v sídlištním bytě. Je to samozřejmě případ pro policii; Konrád v předchozích románech jako příležitostný soukromý detektiv řešil spíše zločiny z hlubší minulosti, nicméně tentokrát je na případu osobně zainteresován, protože u mrtvé se najde lístek s jeho jménem a telefonním číslem. Ukáže se, že zavražděná pár dní před svou smrtí s Konrádem mluvila a snažila se ho přesvědčit, aby pátral po jejím dítěti, které hned po porodu odložila k adopci. Konrád to tehdy odmítl, ale nyní cítí morální dluh a začne se po dítěti (kterému by už mělo být kolem padesátky) pídit. A také zkoumat důvod, proč se jej žena hned po porodu zbavila. Zda a jak odložené dítě (neví se ani jeho pohlaví) souvisí s aktuální vraždou, vyjde najevo až v samém závěru, který je dosti trpký, a nikoliv poprvé se v něm autor spolehl na skutečnost, že na Islandu žije velmi málo lidí, zná se tu takřka každý s každým, a když se do toho připlete prvek náhody, neštěstí je na světě.

Nicméně předtím se Konrád i policejní inspektorka Marta zabývají všemožnými podezřelými, přičemž rozkryjí některé drobnější kauzy pašování drog nebo domácího násilí, které ale s vraždou přímo nesouvisejí. I tak je ale podezřelých se silným motivem dost a čtenář do poslední chvíle netuší, jak se případ vyvine. I v tom ostatně spočívá síla dobré detektivky – opentlit třeba i přímočarou vraždu dostatkem odboček, vedlejších zločinů a věrohodných motivů rozličných postav, kdy se pozvolna otevírají hluboké a jen povrchně zakryté rány z minulosti. Indridason tohle zvládá skvěle a i jeho dvacátá detektivka je toho dobrým příkladem.