Slovenští tvůrci už drahnou dobu koexistují s českou scénou a jejich práce vycházejí spíše v češtině než ve slovenštině. A patří tu k těm nejvýraznějším. Platí to o díle Branka Jelineka i Mikuláše Podprockého, nyní se k nim přidal také bratislavský dramatik a scenárista Daniel Majling (nar. 1980). Jeho nezvykle rozsáhlý komiks navíc srší sebevědomím tvůrce, který umí lokální rekvizity poskládat do díla srozumitelného univerzálně. Ruda by mohl stejně tak napsat a nakreslit tvůrce z komiksově mnohem vyspělejší země a zřejmě by tam s ním nezapadl. V českém prostředí každopádně vyčnívá.

Zatímco zejména v USA mají dlouhou a cennou tradici chytrého humoristického komiksu, u nás jako by se autoři humoru trochu báli, aby je nesrazil někam ke kresleným vtipům. Vlastně jej tu provozují jen Vojtěch Mašek s Džianem Babanem a nejdůsledněji ve stripech Hovory z rezidence Schlechtfreund, tedy v tom komiksovém formátu, který bez vtipu vlastně ani nefunguje. Ve větších komiksových útvarech se humor objevuje spíše sporadicky a mívá formu fantaskní nadsázky: ať ve slavné brutální parodii Nitro těžkne glycerínem Štěpána Kopřivy a Jiřího Gruse, či nejnověji v Candide Karle Jerieho. A nyní přichází u nás dosud neznámý slovenský autor s 250 stranami čistokrevného převážně konverzačního humoru v devíti nestejně dlouhých povídkách. Nadto humoru originálního, určeného spíše čtenářům poučenějším až vyloženě intelektuálům, kteří se možná pobaví ze všech nejvíc, protože ten komiks je tak trochu o nich, či přinejmenším o lidech, které znají. Titulní postava Rudo je zatrpklý samotář, který se marně pokouší zaujmout nějakou vhodnou (i nevhodnou) ženu. Na vše umí najít ironickou či sebeironickou poznámku, příslušně tragikomicky se nimrá ve svých citech a pocitech, zveličuje své intelektuální schopnosti i sociální neohrabanost, kterou uplatní, nebo naopak vytěsní podle toho, jak se mu to hodí. Tento jízlivý misantrop brzy začne být čtenářům sympatický a sympatie se zvyšují úměrně s tím, čím větší obtíže a karamboly způsobuje úzkému okruhu svých přátel. Starší generace v něm pozná více či méně autobiografické hrdiny Woodyho Allena ze 70. let, té mladší se už možná vybaví spíše Sheldon z Teorie velkého třesku. Rudo je přesně oním typem, který je hrdý na své vydělení z normální společnosti, který příslušníky oné společnosti okázale pohrdá a který si odmítá připustit, že outsiderem je tu on.

Jako přihrávače jeho point Daniel Majling rozepsal dva podobně smolařské kamarády: přihlouplého a přízemního Soetkina a chytřejšího a vlídnějšího Lammu, z něhož se v poslední, nejdelší povídce Pravda o Ježíši Kristovi vyklube luteránský farář. A nakonec je tu krásná a inteligentní Nela, kterou Rudo tajně miluje, ale která si k jeho překvapení a zlosti vzala nakonec nejen někoho jiného, ale ještě ke všemu nevzdělaného hlupáka (samozřejmě o hlavu vyššího než Rudo). Na druhou stranu to Rudovi (respektive Majlingovi) umožňuje tropit si z něj žerty, které pochopí právě jen Nela. U níž, pravda, není příliš zřejmé, proč se s těmi třemi zoufalci neustále schází, nebo naopak proč má doma někoho snad pohledného (Majlingovy kresby bohužel mužnou krásu zachytit neumějí – nebo nechtějí), ale tak zoufale tupého.

Seriál Teorie velkého třesku tu nebyl uveden náhodou: i Majlingovy povídky mívají charakter sitcomu. Hrdinové obvykle sedí u stolu, v autě nebo na kanapi a vedou řeči. Teprve v pozdějších povídkách (a je nutné je číst tak, jak jsou seřazeny, aby čtenář neztratil souvislosti) se děj rozbíhá do prostoru i do fantaskních scén. Skoro se zdá, jako by autor skutečně nejprve plánoval sitcom, který by pak zkusil nabídnout nějaké slovenské či české komerční televizi, ale postupně mu to přerostlo do podivuhodné groteskní fantazie, v níž se cestuje do nebe za Johnem Lennonem, do minulosti za Ježíšem a do budoucnosti za lékem na rakovinu. Nejlépe současně. Kromě toho je v jedné povídce (O skutečné hodnotě literatury) unesen a zavražděn Salman Rushdie a v jiné (O smyslu života) zase obživnou Rudovy bradavky a v depresi začnou řešit svou zbytečnost na mužském těle. Konverzační charakter komiksu přitom zůstává zachován, jen se ty hovory odehrávají na dost bizarních místech mezi dost neobvyklými či alespoň neobvykle se chovajícími bytostmi. A všechny povídky končí stejně, krutou pointou a naštvaným zaklením, které je slyšet až daleko do vesmíru. Mezi tím padne spousta výživných „hlášek“, které často pracují s popkulturním kontextem, vše skvěle koření a k povaze komiksu přesně padnou. Nutno ocitovat. Rudo: „Nela si koupila krém proti vráskám a její muž si ho spletl s mastí na hemeroidy. Takže do rána mu to úplně vyhladilo řiť. V nemocnici mu museli navrtat nový otvor, což se jim na správném místě povedlo až napodruhé.“ Psychiatr: „Kdyby lidé měli pud sebezáchovy, Heleně Vondráčkové by se nikdy nepodařilo vyprodat Lucernu.“ A nakonec řídící středisko kosmických letů: „Naše skenery jsou staré taiwanské šunty, které nedávno identifikovaly jako vir i cédéčko Evy a Vaška.“

Kresba, jejímž prostřednictvím to Majling vypráví, není bůhvíjak úchvatná. Ale zároveň Majling tváře svých hrdinů (ty jsou na obrázcích zdaleka nejčastěji) umí vyprofilovat a také zvládá zachytit jejich měnící se výrazy. Místy je to kostrbaté až hranaté, ale ona syrovost a přiznaná nedokonalost má své kouzlo. Navíc Rudo věru není k tomu, abychom se kochali nad tím, jak je krásně nakreslený.