Ve světě literatury leží mezi realitou a fantazií jen tenká linie. A právě na ní balancuje dílo povídkářky Samanty Schweblin (nar. 1978). Argentinská spisovatelka, která absolvovala studium filmové vědy na univerzitě v Buenos Aires, obdržela několik literárních ocenění – mimo jiné je laureátkou prestižní ceny Juana Rulfa. Nyní žije v Berlíně. Její texty byly přeloženy do mnoha jazyků, v loňském roce také prvně do češtiny. Sbírka Ptáci v ústech (2009) propůjčila název českému vydání souboru necelých dvou desítek povídek, vybraných hned z několika autorčiných knih. Zdejší čtenáři tak mohou její dílo rovnou poznat celistvěji. Co lze od útlé knihy očekávat?

Na první pohled jde o příběhy docela obyčejných lidí. Do jejich prostých životů však náhle vchází nadpřirozeno. Iracionální motivy narušují běh jejich dnů a reálný svět se náhle podobá světu snovému. Právě mísení fantastických a přirozených prvků je pro hispanoamerickou literaturu dvacátého století velmi typické. Nadpřirozené jevy pronikají do každodenní reality a stávají se její neodmyslitelnou součástí. Nejdou jednoduše rozumově uchopit a čtenář je zkrátka musí nějak přijmout. V tomto směru dílo Samanty Schweblin navazuje na literární tradici fantastické povídky známé od Julia Cortázara, Jorgeho Luise Borgese, Adolfa Bioy Casarese či Leopolda Lugonese. Inspiruje se jejich stylem i tematikou, ale občas jimi prošlapanou cestu opouští.

Její kniha se odlišuje především tím, že je jazykově nápadně strohá: texty sestávají z krátkých úsečných vět. Prosté popisy situací i postav navozují dojem reportážního stylu. Jazyk je osekán na minimum, a lexikálně tedy kniha nijak neoslní, působí naopak až chudě. Autorka opakuje tatáž slova, nesnaží se hledat synonyma a nevšední obraty, neusiluje o barvité popisy. Některé části tak mohou působit nedotaženě. Místy totiž text představuje docela obyčejné líčení událostí – na samotném začátku knihy zazní: „Oliver řídil. Já měl takovou žízeň, až se mi dělalo mdlo. Narazili jsme na prázdný motorest.“ Forma je ale nevýrazná záměrně: do popředí tak mohou vystoupit samotné příběhy.

Povídky postrádají situovanost do určitého místa i časovou ohraničenost, děj se odehrává v přítomnosti v nepojmenovaném městě. Tato neurčitost a nezakotvenost dodává příběhům punc univerzálnosti. Každý z nich se točí kolem velmi nepravděpodobné zápletky – například povídka Ptáci v ústech je o dívce, která začala pojídat živé ptáky. Jednotlivé surrealistické prvky ještě zahaluje jakási snová mlha, skrze kterou autorka vytvořila atmosféru neurčitého očekávání. Nejpatrnější je tato mlhavá atmosféra v povídce Motýli. Otec čeká na svou dceru před školou a chytí pro ni motýla. Ten se mu však přilepí k prstům, poláme si křídla a otec situaci vyřeší tím, že ho přidupne botou k zemi. V tu chvíli se otevřou dveře školy a z nich vyletí desítky malých motýlů. A otec má zlé tušení, že jeho dcera je ten zašlápnutý motýl.

Na druhé zmíněné povídce je také patrné, jak chytře si autorka pohrává se čtenářem. V průběhu povídek nás nečekají žádné výrazné události či zvraty. Až na samotném konci nic netušícího čtenáře zaskočí podivné rozuzlení. Přichází znenadání, občas ale příběh vyznívá do prázdna. Tak je tomu například v povídce Zabít psa. Muž, který chce být přijat do mafiánské skupiny, prochází zkouškou, v níž má ubít psa. Ve zkoušce neobstojí tak, jak si mafián přezdívaný Krtek představoval, a proto ho odveze zpět na náměstí, odkud psa unesl. A neúspěšný kandidát se po vystoupení z auta ocitá před smečkou pouličních psů, jejichž druha má na svědomí. Zde povídka končí. Možná na něj zaútočí, možná stihne utéct. Čtenář se nic nedozví. Nic nepochopí. Je svým způsobem podveden, připraven o konečné rozuzlení, které by ukojilo jeho zvědavost.

Povídka Zabít psa také ilustruje nejzásadnější rys celé knihy. Tím je všudypřítomné násilí. Brutální náměty se v knize střídají jeden za druhým, není úniku. Chvílemi je text tak drsný, až se ho člověk zdráhá číst dál. Zdá se, že se autorka v krutosti a popisu surovostí doslova vyžívá. Někde násilí působí samoúčelně – jako by se Schweblin snažila jen za každou cenu šokovat, ohromit, provokovat. Například v povídce Hlavou o zem se vypráví o umělci, který vášnivě rád rozbíjí lidem hlavy o chodník a dané výjevy pak naturalisticky a v detailu přenáší na malířské plátno. O své vášni mluví s neuvěřitelnou dávkou samozřejmosti, ale za zločince se nepovažuje, spíš za schopného umělce. Na první pohled je povídka nepromyšleným obrazem násilí. Lze ji jednoduše odsoudit jako součást brakové literatury a jednotlivé postavy považovat za prachsprosté násilníky. Takový závěr je však ukvapený.

Hlavou o zem končí umělcovými slovy: „Lidé říkají, že jsem rasista, nevídaně zlý člověk, ale moje obrazy se prodávají za miliony a začínám přemýšlet o tom, co říkala moje máma, že svět je ve velké citové krizi a tahle doba se pro příliš citlivé lidi nehodí.“ Jako by říkal, že dnešní svět násilí vyžaduje. Navíc v současnosti i minulosti hispánské Ameriky nezná násilí mezí. Postavy jsou jen ve vleku drsné reality a právě ta z nich činí slabé jedince, podléhající násilným choutkám. Z násilné skutečnosti pro ně není cesty ven. Kniha tak poukazuje na zvrácenost současného světa, který je na násilí tak uvyklý, že se ho dokonce domáhá.

Závěrečný verdikt? Pro některé čtenáře budou Ptáci v ústech hořké sousto, které jen obtížně spolknou, pokud vůbec slabší povahy dokáží knihu dočíst. Jiné však může tato drásavá výpověď o absurdní době oslovit svou přímočarostí. Pro čtenáře, kteří nevyžadují jazykovou neotřelost či strhující dramatické zvraty, a navíc si libují v někdy až moc nezvyklých zápletkách, budou Ptáci v ústech dobrá volba.