Josef Straka (*1972), básník a organizátor literárního života v Městské knihovně Praha, vydal svou třetí básnickou sbírku Malé exily. Už podle názvu lze správně hádat, že ani tentokrát nezapřou jeho verše zálibu v cestování. A opět nepůjde o pouhý veršovaný cestopis.

Malé exily představují výzvu pro čtenáře i případné recenzenty. Shrňme ji do jediné otázky: jak v celkem rozsáhlé sbírce, kterou lze číst jako jedinou dlouhou báseň, neomylně vybrat její významová těžiště (třeba taková, jakým je verš, který propůjčil titul této recenzi)? Vezmeme-li v potaz, že mnohá místa a motivy se v knize nesčetněkrát vracejí, hrozí i v jejím hodnocení sklon k opakování. A proto budiž na úvod řečeno: vzhledem k velké míře popisnosti veršů a k prozaickému dojmu, kterým proto působí, by bylo přesnější hodnotit Straku jako básníka v próze; „čistě“ básníkem se ukazuje být pouze v těch osvěžujících pasážích, ve kterých stupňuje obrazotvornost a dokáže si pohrát s češtinou. Jestliže se v medailonku na přídeští uvádí, že kromě poezie vydal tři knížky „básnicko-prozaických textů“, nemohu se zbavit dojmu, že Malé exily měly být čtvrtým přírůstkem. Straka píše volným veršem bez rýmů. Slova drží pohromadě spíše význam a nálada, forma není podstatná, i když jakýsi vnitřní rytmus je naznačen v odsazování veršů. Básně jsou většinou ponechány bez názvu, nečlení se na strofy, což posiluje dojem nekonečného záznamu. Lze si je představit jako doprovod k němému záznamu reportážní kamery, jež za chůze snímá veškeré pohyby v útrobách velkoměsta. Tím se Strakova poezie dostává na hranu: riskuje únavu u čtenáře, který se od samého čtení může cítit utrmácen více než samotný hrdina z cest. Na druhou stranu toto kolébavé tempo přirozeně vyplývá ze života věčného poutníka, který ví, co to znamená, večer se procházet po Berlíně a ráno se probudit na nádraží v Bělehradě.

Slovo „exil“ pochází z latinského „exilium“ – vyhnanství. To v sobě nese podtext nedobrovolnosti, údělu vnuceného vnějšími podmínkami – u některých komunit bylo vyhnanství nejtěžším trestem. Ale jak je tomu u Straky? Toho do exilů nevede politický nátlak, natož soudní nařízení, ale spíše vnitřní a čistě soukromé pohnutky, snad odtud název Malé exily. O původu těchto pohnutek se přímo nic nedozvíme, není to ani důležité. V úvodu nám básník ostatně sám vyloží svou výchozí situaci: představuje se jako nepokojný ahasver, který nemá nárok říkat „doma“; jeho život určují přesuny a přemisťování. Nic není nastálo a vše je přechodné. Z tohoto hlediska jediné zázemí poskytují dopravní prostředky: tramvaje, metra, vlaky, autobusy i výtahy. Celá sbírka – a platí to i u černobílých ilustrací Jany Majcherové – je hustě protkána sítí drah a tras. Zastavit se básník může jen dočasně u šálku v kavárně nebo na nocleh v hotelu. A tak přijímá ve světové literatuře vděčnou roli pozorovatele, který své vnější postřehy prokládá vnitřními dojmy. Svět velmi často sleduje přes nějaké sklo, a proto se mu jeví chladný a odcizený. Zápisky vykazují jednu společnou zásadu: pozorovatel sám do událostí nezasahuje, konfrontace s okolím nastává ponejvíce v rovině meditací, rozjímání. A tehdy se putování subjektu dá číst i jako sonda spuštěná do sebe sama: „Kdo jsem?“

V první bezejmenné části nás zavede na území bývalé NDR. K německojazyčnému kulturnímu prostoru odkazuje kromě titulů básní také spousta dalších indicií, názvy památek i vpašované věty v němčině, berlínská podzemka U-Bahn, kapela Die Toten Hosen apod. Autor nás nechává zvyknout na nadmíru kontemplativní cestopis: „Přemýšlím, jaké je to zažívat poslední rok / v cizí zemi / chiméra? (…) / ohrada s berany a ukazatel: Cíl 5 km (…) / teď být na chvilku ztracen / dvě země, kde nejsi domácím a nejsi vlastně / ani v jedné z nich / dočasný mimoprostor (…)“ (b. Odra). Mimoprostorem básník nejpřesněji vyznačil místo svého pobytu: v jakési trhlině po vytržené kotvě. Takto bez zázemí žije sám jako stín ve stínovém světě. Lidé se míjejí se a nepoznávají se. Jakékoli vztahy se rozpouštějí dříve, než jsou navázány. Ani lyrický mluvčí se s nikým nesblíží, nepočítáme-li nedotažené pokusy. Zachovává si výsadu osamělého pozorovatele. Vůbec tu ve světě Strakových exilů zůstává stále cosi nedohotoveno a nezaceleno. Podobné selhávání zasahuje i samotný jazyk, prostředek komunikace: „Pocuchaná slova / valená jakoby beze smyslu / ,všechno, co smíme,‘ se ptáš? / zahladitelné stopy / prázdných barových rozhovorů / u studeně vypadajících černých vitrín (…)“

Ve druhém oddílu Cizí exily dojde k příjemnému překvapení v tematickém záběru. Ocitáme se v Praze těchto dní, „v unaveném městě čtyřicátníků“. Cesty se omezí na plochu velkoměsta a zároveň se přidává motiv davu, stádnosti a stereotypu: „Kdesi sedět a zachytit lehce tmavnoucí / obraz společnosti / která jaksi zas uspokojená se ponořuje / do vysněné normálnosti / naše pohledy se vytrácejí (…)“ Po kolébavé kontemplaci se tu vynořuje osten civilizační kritiky (varovným signálem se zdá být dedikace Jiřímu Kolářovi v básni Možné světy). Objevují se podivné větné vazby, kdy vyšinutí ze syntaxe může značit vytržení z domova: „Zase se přistihnout, že nikam nepatřit / tramvaj v industriálních pustinách už pomalu / připouští tmu a sychravost (…) / obkružování periférií Lidlů a Kauflandů / unavených Unavených / za hřbitovem jejich očí tma / sjíždění kolem velkých budov zpronevěr / do tunelů mizejících čtvrtí“ (b. Cizí exily). Příznivě působí bohatší metaforika, která zřetelně vystupuje i z kontrastu alternativa vs. establishment: „jakákoliv rebelie je zde připlácnutá na stěnu / jako reklamní plakát / další heslo, další marketingová strategie / něco šeredně chybí (…)“ Bude ovšem zklamán ten, kdo čekal ryčný manifest a návody k doplnění chybějícího. Straka nevytasí srdce k boji: jako by si poručil neopouštět roli a dále jen zaznamenává ten prázdný stav odnikud-nikam v organismu velkoměsta, který najednou shrne posledním veršem oddílu: „je bezvětří!“

Ve třetím oddílu se tedy subjekt uzavře více do sebe a podniká Vnitřní exily. Vytušíme tu pokus o vztah k blíže neurčené ženě, ale není žádným překvapením, že se jej nedaří udržet. Leda opět chladný a nikdy pečetěný srdcem: „Poztrácené věci / byty, ke kterým se v jistých okamžicích musíme přiznat / budování vztahu v několika minutách a podoba / vnitřních cizích exilů / nehostinné příchylnosti (…)“ Odcizení vládne. Přesuny, koleje a hotelové pokoje, vše se opakuje a po celou dobu nenacházíme výpadovku ven. Ale touží po tom vůbec básník? Uniknout z klubka kolejnic a nekonečných cest a šedivě se kupících dnů? Najít stálý domov – ať si pod tímto slovem představujeme cokoli, vztah, smysl? Vídá tolik šipek a ukazatelů, ale nenarazí ani na příslib toho, že cesty skončí. Časem se totiž hledání proměňuje v bloudění. Sbírka končí v tísnivém dozvuku básně Exil: „Třeba už se jen a jen vzdalujeme / život jako zmatený přelud / na něčem trváme, je to ale zase jen přechodné (…)“

Abyste si vychutnali Malé exily s o trochu větší rozkoší než jejich lyrický subjekt, doporučuji melancholické naladění a před sebou dostatek času a klidu. Koncentrace je třeba, protože vám v množství veršů pomůže vybrat ty stěžejní, do kterých autor „scukl“ svou životní polohu trefně a hbitě, jako v jedné z básní k závěru: „Žiji po útržcích hotelů (…) v oddalujících se procházkách, jakoby / po paměti / po místech, která možná ani žádnou / paměť nemají // stejně se to zas vrátí.“ Také do Malých exilů je nutno se vracet, abyste se jimi prokousali a dovedli v autorovi najít básníka. Básníka nejen v próze.

Josef Straka: Malé exily. Praha, Cherm, 2014, 120 s.