Daniela Krolupperová ve své tvorbě často propojuje příběh s věcnými informacemi, poznatky z různých oblastí. Ani její nová knížka Zločin na Starém Městě pražském není výjimkou. Zasazením zápletky do 19. století má kniha nejblíže k autorčině starší práci M. D. Rettigová: tajný deník její schovanky, v mnohém je však jiná. Liší se přítomností titulního zločinu, jehož prošetřování, snaha odhalit pravdu, je stěžejní dějovou linií. A především se kniha liší genezí. Plně vychází z motivů známého obrazu Jakuba Schikanedera Vražda v domě, které literárně rozvíjí a vytváří tak ucelenou konstrukci detektivní zápletky.

Na samém začátku knihy prchá pražskými ulicemi neznámý muž. A těsně předtím se do týchž ulic vydává malý Kuba, protože se mu nedaří kresba koně, ačkoliv ho tak často vídá. Při hledání živého koně se dostane až do jednoho dvora na okraji židovské čtvrti. Zatímco pozoruje pestrého motýla, dopadne vedle něj tělo mladé ženy, začnou se sbíhat lidé a ozývá se křik. Vyděšený Kuba při útěku upadne a ztratí paměť.

Následně se děj každé kapitoly odehrává ve dvou časových rovinách. Nejprve v době těsně po nešťastné události, kdy komisař Zastávka postupně vyslýchá všechny svědky a vytváří si obrázek celé události, a poté o dvacet let později, kdy se již známý malíř Jakub Schikaneder snaží zbavit své – jak se domnívá – noční můry malováním monumentálního plátna.

Autorka důsledně vychází z podnětů, které jí poskytl Schikanederův obraz i bádání s ním spojená. Seznamuje čtenáře postupně s osmi lidmi, obyvateli domu i náhodnými návštěvníky, postavám obrazu dává jména a osudy. Poznáváme starou domovnici, která způsobila pozdvižení svým křikem „vražda“, a její švagrovou, uhlíře Katze – nešťastného strýce mrtvé dívky, řezníka Rotha a jeho ženu, vdovu po obchodním radovi a její přítelkyni. A také nenápadného ševce Dolejše, který si jako jediný všiml i přítomnosti neznámého malého děvčátka ve dvoře. Všichni se shodují na tom, že milé uhlířově neteři nemohl nikdo chtít ublížit. Nejen v přístupu k vyšetřování a v pohledu na nešťastné děvče se projevuje příslušnost svědků k různým vrstvám, jejich lepší či horší společenské postavení.

Součástí obrazu doby, který autorka vykresluje, není pouze představení rozvrstvenosti tehdejší společnosti, uvažování tehdejších lidí, ale například i nadčasová senzacechtivost některých novinářů, ztělesněná v postavě bezcharakterního, ale ctižádostivého redaktora Kachny. Autorka uvádí řadu informací o kulturním a společenském životě druhé poloviny 19. století. Především v částech, v nichž se součástí příběhu stávají skutečné životní osudy a dílo Jakuba Schikanedera, jsou zařazeny zmínky o Národním divadle, emancipačních snahách a úsilí o vyšší vzdělání dívek (spojené se jmény Elišky Krásnohorské a Karoliny Světlé), dobových spolcích nebo novinách.

Přestože je knížka doplněna stručnými medailonky v textu zmíněných osobností, autorka dětské čtenáře poučuje mimoděk, dá se říct, že i zábavně (epizoda s vrávorajícím Janem Nerudou, do kterého nechtěně vrazil prchající Jakub), může se doba předminulého století současnému dětskému čtenáři zdát značně vzdálená. Tuto distanci jako potenciální recepční bariéru vyvažuje samotná zápletka i přiměřeně rychlý a napínavý způsob jejího rozplétání. Paralelně s policejním vyšetřováním sledujeme postup Schikanederovy tvorby, při níž vyvstávají do popředí jeho zasuté vzpomínky, postupuje od skic jednotlivých postav po vytvoření celého plátna. Dlouho otevřené tajemství příčiny dívčiny smrti, které ale bylo ve své době uzavřeno jako nešťastná náhoda, se vyjasňuje až poté, co je Schikanederův obraz představen veřejnosti.

Závěr knihy je sice možná trochu nepřesvědčivý, ale odpovídá koncepci knihy a do jisté míry i čtenářově očekávání. Protože se nesluší prozrazovat konec detektivního příběhu, řekněme nakonec alespoň tolik, že ani zdánlivě podružný motiv barevných baboček není v knize bez významu. A že neštěstí jednoho může být za jistých okolností štěstím pro druhého. Zločin na Starém Městě pražském je čtivý a zároveň poučný příběh z české umělecké historie. S obrazem tajemného minula souzní i modrobílé ilustrace Barbory Kyškové a modrý tisk.