Ze začátku vám možná bude titul knihy připadat komický: o čem všem se dnes pro ty děti nepíše?! Když se však pustíte do první kapitoly, příjemně vás překvapí prostý vypravěčský styl i nevšední umělecké ilustrace Zákeřných keřů.

Spisovatelce Daniele Krolupperové se v Zákeřných keřích podařilo několik věcí najednou. Napsala hezkou, jednoduchou pohádku pro děti, v průběhu děje naučila čtenáře rozeznávat nebezpečné rostliny a neodradila od četby ani rodiče (na kterých přece hodně záleží, jestli se kniha bude, nebo nebude menším dětem číst). Zápletka příběhu je jednoduchá. Zlý čaroděj Rulík v zámecké zahradě zaklel věnečkem ze suchých jedovatých větviček vílu Vincencii. Ostatní víly (veliké asi jako nehet) se jí spolu se studničním skřítkem snaží zachránit. Do svítání musejí projít zahradu a černý les, najít patřičnou rostlinu a vrátit jí její větvičku. A tak to také udělají. Obejdou zahradu, vrátí rostlinám větvičky a přítelkyni zachrání. Složitosti v tom nehledejme, co kapitola, to vrácená větvička. Někdy poněkud stereotypní, ale vždy poučné. Nesmíme zapomínat, že co nám se zdá být jednoduché, je pro maličké, bojácné víly nepřekonatelné. Během putování zápolí například s tmou (pomohou jim světlušky), rozlehlostí zahrady (pomůže žába a žížaly) a samozřejmě také s neznalostí dřevin. Když víly nevědí kudy kam, začnou plakat a vždy se čirou náhodou objeví zrovna ten keřový skřítek, kterého potřebují. Ale aby se dělo i něco obzvlášť strašidelného, mezi psím vínem a zimolezem vstupuje do děje víložravý kocour Skulík. Všichni přežijí opět díky rychlému zásahu přítele, o jehož existenci neměl do té doby nikdo ani ponětí. Přáteli jsou v zahradě najednou úplně všichni (i prudce jedovaté muchomůrky červené!) a nástrahy čaroděje Rulíka a jeho nedobrovolných spojenců jsou překonány.

Jednotlivé kapitoly začínají ilustrací rostliny, která bude v ději figurovat, a její stručnou charakteristikou. Většinou se jedná o popis tvaru listů a barvy plodů, popř. výšky dřeviny a přezimování. Ve výsledku jsou však tyto informace pro děti přebytečné, odvádějí pozornost od rozehraného děje, který je mnohem lepším učitelem. U některých rostlin je jasně uvedeno, že jejich plody jsou jedovaté, u jiných tato informace chybí, jedovatost je zřejmě automatická. Nebylo by na škodu být důsledný a výstrahu několikrát zopakovat u všech rostlin. Botanicky náročnějšímu čtenáři bude vrtat hlavou odvěká záhada bílých praskajících kuliček, respektive plodů pámelníku bílého. Dozvíme se, že dorůstá do výšky 2,5 metru a listy na zimu opadávají, ale co ty bobule? Jaké nám hrozí nebezpečí, když je trháme a házíme na zem? U této rostliny přímé varování chybí a čtenář zůstává na pochybách. Jednoduché také není dětem dovysvětlovat za vypravěče, proč jedovaté bobule otráví člověka, ale ne ptáky, kteří se jimi přes zimu živí. To jsou však jen drobné výtky předčítajících rodičů, dětští adresáti spíše napjatě drží palce skřítkům a vílám a netrpělivě otáčejí stránky, aby si na obrázku prohlédli nejjedovatějšího Rulíka Zlomocného v čarodějnickém plášti. Ilustrace pro Zákeřné keře vytvořila Eva Chupíková. Jedná se o zajímavé prolínání postav a rostlin; postavy jsou pohádkově vymyšlené, rostliny naopak do detailu přesně reálně vykreslené. Tyto téměř „fotografické koláže“ se střídají s „listy z herbáře“, které jsou pro děti velmi důležité pro zapamatování. Bez nich by Zákeřné keře nebyly tím, čím jsou. Příjemnou, jednoduchou pohádkou s užitečným posláním.