Není od věci obrátit se čas od času k moudrosti předků. Jak říká staré židovské přísloví, na každých deset Židů, kteří trpí a v jednom kuse si na něco stěžují, stvořil Bůh jedenáctého, který je umí rozesmát. Právě takovým jedenáctým Židem v řadě je americký prozaik Shalom Auslander, který na český trh vstupuje svým prvním románem, nazvaným Naděje:Tragédie.

Pokud bychom měli najít nějaký přívlastek, jenž by tento román výstižně popsal, napadlo by nás jako první asi slovo „bizarní“. Oč tedy běží? Máme tu jednoho mladého, již etablovaného autora, dle jména evidentně židovského původu. Potom je zde téma holokaustu. V pořádku. Dále tu máme Anne Frankovou. Ještě lépe. Jenže co když autor zavře postavu Anne Frankové kamsi na půdu zchátralého domu nedaleko New Yorku a nechá hlavního hrdinu Solomona Kugela, aby dům i s nechtěnou nájemnicí koupil? Jako by toho Kugel už takto neměl až nad hlavu: řeší bláznivou matku posedlou holokaustem, nemocného syna a manželku, která od něj čeká, že se co nejlépe zhostí úlohy manžela a otce. Najednou se však musí vyrovnat i se skutečností, že mu na půdě přebývá odporná, svraštělá stařena, která pojídá mrtvá zvířata, defekuje do ventilačního systému a celé noci „datluje“ do psacího stroje, a navíc tvrdí něco tak šíleného, jako že je Anne Franková a že přežila vlastní smrt.

Zvolit si téma holokaustu a udělat z něj v podstatě frašku se může zdát jako dosti odvážný počin. Nikoliv však, když si uvědomíme, že mezi vnímáním holokaustu u Židů a u ostatních lidí je propastný rozdíl. Jak poznamenala britská literární kritička židovského původu, když se o holokaustu baví lidé původu nežidovského, většinou používají slova jako hrůza a děs či si kladou otázku, jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít. Pokud jde o emoce, pociťují hrůzu, zděšení, lítost. Židé však k tomuto tématu přistupují diametrálně odlišně. Jak ostatně říká jedna z postav kultovního filmu Woodyho Allena Hana a její sestry, otázka, jak se mohlo něco takového stát, je naprosto hloupá. Spíš je třeba ptát se, vezmeme-li v potaz lidskou povahu, jak je možné, že se to nestává častěji?

A v tom to celé vězí. Pro Židy není holokaust nějaká dávná historická událost, ale něco, co si v sobě stále nesou. Pro ně je to všudypřítomný strach. Židé si kladou otázky, proč jejich předci neutekli dříve do bezpečí, jak se měli zachovat, aby jich přežilo více, a hlavně, co dělat, jestliže taková chvíle znovu nastane. I sám autor tohoto románu se přiznal k tomu, že čas od času šokuje své přátele tím, že se jich ptá, zda by ho v případě, když by to bylo zapotřebí, u sebe schovali. I Solomon Kugel sebe i všechny kolem poměřuje podle toho, zda by v případě nového holokaustu dokázali přežít, či nikoliv.

Holokaust provází Solomona Kugela již od útlého dětství. Jeho matka je jím doslova posedlá. Žije uvězněná v představách, že přežila holokaust, třebaže se narodila až v roce 1946 v Brooklynu a ani nikdo z jejích nejbližších příbuzných v koncentračním táboře nebyl. To jí však nebrání v tom, aby malého syna neděsila poznámkami typu: „To mýdlo je tvá prababička, to stínítko je z tvého dědečka.“ Když chytrý chlapec namítne cosi jako, že je na něm napsáno „Made in Taiwan“, odsekne mu, že na něj asi těžko napíší „Vyrobeno v Bergen Belsenu“. Dokonce Solomona vyveze na dost traumatizující výlet po koncentračních táborech, který jí syn dle jejích slov zkazil tím, že se na fotce před pecemi usmíval. Solomon matce tuto její poblázněnost a excesy trpí. Co jiného mu také zbývá.

Vrátíme-li se k asi nejznámějšímu komikovi židovského původu Woodymu Allenovi, nelze si nevzpomenout na jeden jeho citát: „Chcete-li Boha rozesmát, svěřte se mu se svými plány.“ Tento citát se dá beze zbytku vztáhnout i na všechno, co se přihodí Solomonovi Kugelovi poté, co najde na půdě Anne Frankovou. Přesně v duchu allenovských postav, neurotických, roztěkaných a věčně něčím pronásledovaných, se Kugel chorobně upne na to, jak by mohl Anne Frankové pomoci. V prvé řadě je mu živořící stařeny líto a dlouho ani nechce, aby o její přítomnosti věděl kdokoliv jiný z domu. Hlavně však nedokáže – jako někdo, komu o holokaustu pouze vyprávěli druzí – skutečnou oběť války vyhodit na ulici. Co kdyby se o tom dozvěděli třeba v Centru Simona Wiesenthala? Jenomže jak tak pomáhá Anne Frankové, hroutí se mu pod rukama úplně všechno, čeho předtím v životě dosáhl. Namísto venkovské idyly ve Stocktonu, kam utekl, aby měl naprostý klid, ho stíhá pohroma za pohromou: přijde o nájemníka a pak i o práci, chová se jako blázen, manželka je na něj den ode dne naštvanější a matka se poté, co se o Anne Frankové dozví, najednou probudí z letargie a začne fungovat. A jak již vyplývá z názvu románu, happy end nás opravdu nečeká. Tedy vlastně jak koho.

Román Naděje: Tragédie představuje frašku, ale zároveň i sžíravou kritiku těch, pro které se stal holokaust jakousi zástěrkou a maskou, za níž skrývají, že si ve skutečnosti léčí vlastní problémy. Těch, kteří si libují v pocitu oběti a nedokážou oslavovat život. Přesně v tom je totiž rozdíl mezi Kugelem a jeho matkou a Anne Frankovou, bez ohledu na to, zda jde o skutečnou „autorku 32 milionů prodaných výtisků“, nebo o podvodnici. To Kugel a jeho matka živoří, přežívají ze dne na den, jsou ochromeni strachem a děsivým dědictvím. Anne, byť zavřena několik desítek let po půdách a sklepeních, žije, tvoří, je oním příslovečným nezmarem, kterého nezdolá nic a nikdo a který obrazně i doslova přežije úplně všechny.

Auslanderův román nelze než doporučit. Je svěží, vtipný, někdy možná trošku absurdní a jindy zase předvídatelný, ale v každém případě vynikající.