Dlouhá léta platilo, že komiksová série musela nejprve projít sítem novinového nebo časopiseckého publikování, než se nakladatelé odvážili vydat ji souborně. V posledních letech (či možná již desetiletích) se komiksoví tvůrci soustřeďují rovnou na vydání hotového díla, nejlépe komiksového románu. V Česku si v poslední době tuto tradiční cestu prošlapala vlastně jen Lucie Lomová v devadesátých letech úspěšnou sérií Anča a Pepík v časopise Čtyřlístek. Mimochodem: uznávaná autorka komiksů pro dospělé, a to nejen doma, se ke svým začátkům vrací, protože z dobrodružství dvou chytrých myšek bude animovaný seriál. Nicméně i nyní se cesta skrze časopisy ukazuje jako užitečná, přičemž nejlepším důkazem, jak dobře to může vypadat, je knižní (přesněji sešitové) vydání komiksové série Dana Černého Jelita.

Ta vychází od roku 2012 v časopise Bravo, v triviálně pozlátkovém magazínu pro dívky v rané pubertě. Neboli v něčem, co je v očích komiksových fanoušků přinejlepším terčem posměchu. Černého Jelita však obdivuhodným stylem dokážou uspokojit jak náctileté dívky, které se zamilovávají do boybandů, tak jejich vrstevníky odlišného pohlaví; seriál by klidně mohl vycházet i v nějakém časopise pro počítačové hráče. A neurazí ani čtenáře starší, pubertě odrostlé a poučenější – natolik je jeho humor inteligentní a vynalézavý.

Staví především na výrazně vyprofilovaných postavách. Čtveřice hlavních hrdinů představuje čtyři různé typy dnešních dospívajících: přespříliš inteligentní Ráďa („intouška“) versus jednodušší bezprostřední Jana („popka“), brýlatý a trochu obtloustlý Peky, neustále zahleděný do tabletu („geek a pařan“), a bledý pohublý emo Emil („temná duše“). Společné mají to, že se mezi ostatními spolužáky cítí vyděděni a tak nějak na sebe zbyli, což se přihodí i Janě, která se na počátku komiksu objeví jako nová spolužačka a od školní elity hned schytá krutý žert. Černý sleduje jejich všednodenní peripetie: musejí se vypořádat s ústrky, zažívají běžné i vyhrocenější příhody ve škole i mimo ni a také si řeší vztahy mezi sebou včetně několika milostných zápletek. Většina příběhů si vystačí s jedinou stránkou, jiné autor natáhl do většího rozsahu, přičemž každou stránku alespoň ukončuje dílčí pointou.

Vlastně to dost připomíná Rychlé šípy a jejich nejrůznější klony, samozřejmě posunuté do značně ironické a sarkastické roviny; ostatně už karikaturní Černého kresba čtenáře od začátku připravuje na to, že tu vážně nebude míněno nic. Černý možná nenápadně konfrontuje své hrdiny se situacemi, jaké zažívali komiksoví hrdinové rodičů dnešních puberťáků, ale na rozdíl od pětice čestných Foglarových hochů si čtyři Jelita do přírody vláčejí zátěž civilizace (nejen v podobě neodmyslitelného tabletu v Pekyho rukou) a v divočině namísto skvělých dobrodružství zažívají situace spíše trapné a tragikomické. Důležité přitom je, že Černý se nebrání hyperbolizaci za hranici všední reality: když například Emil pojme podezření, že nový chemikář možná pracuje jako čistič pro nájemné zabijáky, Jelita nejprve rychlým pátráním toto podezření vyvrátí, aby je pak autor potměšile potvrdil drsným závěrečným okénkem. A podobných situací dokáže Černý vykouzlit ještě několik.

Jelita nejsou tak úplně originální, vycházejí z dlouhodobě oblíbeného žánru teenagerských filmových a televizních komedií či románů, chvílemi styl jejich humoru připomene dnes už pozapomenuté komiksy a kreslené vtipy Miloslava Švandrlíka s Nepraktou. Jak to tak bývá u volně navazujících sérií, které se táhnou několik let, úroveň jednotlivých dílů kolísá od obehraných anekdot k jiskrným portrétům současné mládeže s jejími touhami, rituály, zálibami a fobiemi. Černý ale nikdy neklesne tak hluboko, aby se za něj čtenář styděl, a i když má slabší chvilku, snaží se to vylepšit různými postranními vtípky a odkazy. Vlastně je skvělé, že tak podbízivý časopis, jako je Bravo, tiskne tenhle docela dobrý komiks. A ještě lepší ovšem je, že si jej mohou přečíst i ti, kterým by při listování Bravem na rukou naskákala vyrážka.