V českém komiksu je Fanouš spíše ojedinělý úkaz a dost možná, že právě tento typ chytrého groteskního dobrodružství v českém prostředí schází. Dosud se příběhy Fanouše, jedenáctiletého geniálního dítěte, které neohroženě bojuje se všemi možnými nadpřirozenými obludami, objevovaly jen v nejrůznějších časopisech, nyní Dan Černý pro (nekomiksové) nakladatelství Novela Bohemica připravil příběh delší. Ne snad románový, ale dost dlouhý, aby vydal na samostatnou publikaci.

Fanouš je komiks určený primárně klukům v pubertě, či spíše ještě před ní, zároveň ale neurazí ani starší čtenáře, zvláště ty, kteří ani v dospělém věku nepohrdnou čtivem řekněme brakovým nebo pulpovým, jak se nyní častěji – po anglicku – říká. Také Továrna zkázy je čirý, ničím nezakrývaný brak: superhrdina se prosekává hordami zombies, aby si to vyřídil s velikášským superpadouchem, a záda mu kryje mladá dívka. Rozdíl mezi triviální oddechovou četbou tkví ve věku a povaze hlavního hrdiny: Fanouš o dívku po svém boku nejeví pražádný sexuální zájem (navzdory tomu, že se jmenuje Klytora), spíše ji trpí vedle sebe, protože se mu nedaří ji odehnat. Krom toho je to spratek dost drzý a popudlivý, obzvláště ho vytáčí, když mu někdo připomene jeho nízký věk: mentálně je totiž dospělý, tedy až na tu absenci sexuálního pudu, a malý fyzický vzrůst zcela vyvažuje nevídanou obratností, silou a schopností bojovat rozličnými druhy zbraní. Je to cynik, pro ostrý výraz nejde daleko a ve tváři má permanentně naštvaný, či přinejmenším podmračený výraz. Neboli ideální komiksový hrdina pro své vrstevníky, které už přestaly bavit komiksy z časopisů pro školní děti.

Zároveň si tam ale své najdou i dospělí, byť v sobě musejí probudit onoho kluka, a málokdo nad třicet bude číst Fanouše na veřejnosti. Dan Černý děj příběhu prošpikoval popkulturními odkazy: na zombie klasiku nebo na české filmy, parafrázuje česká přísloví („Když se kácí les, musej lítat řízky!“ při prosekávání se houfem zombie), do příběhu zapojuje chlíváckého líného policistu i úplatného starostu a nejvěrnější komiksoví fanoušci najdou i pomrkávání směrem k Černého kolegům kreslířům.

Bláznivým eskapádám na pomezí hororového thrilleru a crazy komedie přesně odpovídá i Černého kresba, přímočará realistická karikatura, v tomto případě černobílá. Na první pohled připomíná frankofonní mainstreamové komiksy pro děti, což odpovídá předpokládanému publiku, zároveň v ní odhalíme i poučení černohumorným a brutálně parodickým americkým undergroundem. Ke cti Černému slouží, že je kresba konzistentní a obecně řemeslně velmi jistá – což v českých podmínkách zdaleka nebývá samozřejmost.

V komiksově vyspělejších zemích by se Fanouš zřejmě zařadil mezi příbuzné parodické série a asi by se těšil průměrnému či mírně nadprůměrnému komerčnímu úspěchu, rozhodně takovému, jaký by jeho autorovi stačil k obživě. V Česku se může kvůli absenci podobné konkurence stát hitem starších dětí. Ale taky zcela zapadnout, když si ho nenajdou, protože jinak je tu komiks záležitostí generací starších, přičemž tito čtenáři se budou spíše zdráhat utratit peníze za prepubertální hříčku, jakkoliv vydařenou. Nezbývá, než doufat, že autor i jeho nakladatel budou mít dost sil a trpělivosti, aby vydali (lépe více než jedno) pokračování. Jak známo, komiksy podobného druhu fungují nejlépe jako série a případný úspěch přichází až při nějakém třetím, čtvrtém díle. Bylo by škoda, kdyby se ho Fanouš nedožil.