„Když vstoupil do Bukurešti, nikdo ho neočekával, aby jej zahrnul slávou, a také nepřijížděl na mezku pod olivovými ratolestmi, třebaže ono očekávání, jež se vznášelo ve vzduchu, mu bylo souzeno už dávno. Na zázrak jsme čekali všichni. Vzpomínáš si ještě na devadesátá léta se všemi jejich záhadami a neuvěřitelnými událostmi? Teprve teď přišel čas sepsat jejich opravdovou kroniku.“

Kdo někdy navštívil Bukurešť, ví, že toto město je natolik inspirativní a plné podnětů, že není ani třeba příliš velká míra představivosti k vnímání jistého kouzla v té zvláštní směsici komického a tragického, Východu a Západu, úporné snahy o evropskost a národní hrdosti, zašlé slávy „Paříže východu“ a Ceauşescových paneláků na neočekávaných místech doplněných sklobetonovými administrativně-obchodními budovami. A dále: v Bukurešti se děje něco zajímavého a pozornost budícího téměř neustále, nicméně doba „devadesátek“, let po pádu Ceauşescova režimu, který, ač všemi nenáviděný, přece jen vnášel do věcí určitý řád, byla na prapodivné události mimořádně plodná.

Román S bubnem na zajíce chodil Bogdana Suceavy (nar. 1969), matematika a spisovatele, žijícího toho času v USA, představuje dokonale pravdivé, přestože zcela fiktivní a svým způsobem pohádkové zobrazení výše popsané reality.

Jako motto románu vybral autor citát z díla Králové ze starého dvora od slavného dekadentního spisovatele z meziválečného období Mateie Caragiala: „Bukurešť zůstala věrna svým dřívějším zkaženým mravům; na každém kroku jsme si připomínali, že jsme u bran Orientu. A přesto mě prostopášnost udivovala méně než pomatenost, jež panovala ve všech řadách; přiznávám, nečekal jsem, že uvidím bujet tak častou potrhlost v jejích nejrozmanitějších podobách, že narazím na tolik volně pobíhajících bláznů. Jelikož mi nebylo dáno najít téměř nikoho, u něhož by se dříve nebo později neprojevila nějaká vada, nikoho, jehož bych znenadání neslyšel mluvit z cesty, nakonec jsem pozbyl naděje, že poznám nějakou lidskou bytost z masa a kostí, jež by to měla v hlavě úplně v pořádku.“

Devadesátá léta byla v Bukurešti, tak jako ostatně i v dalších postkomunistických zemích, dobou bujení všech možných mafiánských živlů nebo alespoň příležitostí pro nekalé obchody různých podvodníčků tak, jak jsou vykresleni v Topolově Sestře. Devadesátá léta z pohledu Suceavy jsou však především dobou proroků a spásných idejí. Chaos nelegality a pololegality tušíme jen v pozadí jako podhoubí pro vznik oněch mnoha sekt, s nimiž vedou nelehký boj místní informační služby.

A tak je hlavním hrdinou románu „prorok“ Vespasian Moisa, vcelku obyčejný vesničan narozený kdesi v Sedmihradsku do rodiny německo-srbského původu, s mateřským znaménkem rozkládajícím se po celé hrudi, které podle některých připomíná mapu Bukurešti. Shodou náhod se Moisa setkává s profesorem Diaconescem, který prosazuje teorii, že rumunský jazyk pochází z doby asi 5 tisíc let před Kristem; o této teorii pak společným úsilím přesvědčí ještě doktora Arghira, jehož dosavadní činnost se soustředila na snahu léčit lidi hudbou. Ze setkání těchto osob se rodí sekta jménem Boží zvěst; všimněme si ale, že role Vespasiana Moisy je v celém procesu značně pasivní.

Vespasian Moisa v příběhu působí spíše jako určité médium. Platí to jak pro děj samotný – jeho mateřské znaménko i horečnaté stavy či záchvaty ostatní nějak interpretují, zatímco Moisa sám se vyznačuje pouze zvýšenou citlivostí a charismatem, schopností vidět do nitra druhých. On sám hlásá pouze nutnost co nejvíce se modlit, náplň činnostem sekty však dávají hlavně dva zmínění spoluzakladatelé… Ale platí to i pro narativní stránku díla: Moisa je prostředníkem, skrze něhož vypravěč (který knihu počíná i uzavírá v ich-formě, ale jinak v textu chybí) promítá události, vrství příběh.

Na přebalu knihy v krátké anotaci se dočteme, že S bubnem na zajíce chodil je „román s ozvuky děl Michaila Bulgakova, Umberta Eca i latinskoamerického magického realismu“. Je to poměrně přesná charakteristika – z citace na začátku recenze se dovídáme, že vypravěč příběh pojímá jako „kroniku“. Tomu také přizpůsobuje jazyk jak na začátku, tak ke konci knihy, kde do příběhu vstupuje; na straně 234 se dočteme: „Tak to prý řekl, Bože, to je krása! Poslouchej mě a věř mi, já jsem tvůj vypravěč a slyšel jsem to na vlastní uši.“

Kromě častého „říká se“, „vypráví se, že…“, které odkazují na kronikářský styl, je „magičnost“ díla umocněna četnými odkazy na Bibli – nikoli v rámci toho, co sekty hlásají, ale spíše v příběhu samotném. Moisovo jednání obsahuje četné explicitní narážky na Ježíšův život a na mnoha dalších místech v příběhu se také setkáváme s (možná lehce ironickými) odkazy, které dávají tušit, že autor je s Biblí dobře obeznámen. Když mnich za úsvitu uklízí nečistoty zbylé po noční rvačce (lépe řečeno snaze zlikvidovat Vespasiana Moisu), popisuje autor situaci takto: „Aby nikdo další neviděl, jaká sebranka obchází za noci po Bukurešti tak blízko posvátných míst, kde sní nejvyšší představitel naší církve a kam přicházejí oficiální delegace z cařihradského patriarchátu i z Vatikánu, říkal si diákon. Když měl všechno umyto, zakokrhal kohout.“

Následující věta ovšem zní: „Velký zrzavý kocour se zelenýma očima poněkud rozmrzele přihlížel z biskupského okna, jak diákon Macarie na počátku nového dne dokončuje úklid svého kousku světa na nejvyšším bukurešťském kopci. Když pak první paprsek slunce zbarvil svět vestálskou zlatí, kocour posmutněle kýchl.“ Tento kocour, který nás provází celou knihou, je ve skutečnosti poručík bezpečnostních služeb, kterého uzbecká KGB v rámci svých experimentů kdysi proměnila do zvířecí podoby. Kocourova přítomnost v příběhu sice sem tam způsobí, že je někdo odvezen do blázince, ale pro čtenáře je zcela věrohodnou součástí celé „pohádky“.

Vše pohádkové a magické se v příběhu prolíná s ostrou satirou a odkazy na aktuální dění. Dobrým příkladem je role médií v celé knize – televizní kamery se průběžně vynořují a hlasatelky se před nimi rvou, přičemž jedna reportérka tvrdí, že zpráva o porušování lidských práv stanovených evropskou legislativou se do vysílání dostala, aniž by ji druhá hlasatelka autorizovala. Během živého vysílání jsou průběžně sdělovány informace o počtu zraněných během bitky mezi sektami. Kniha ostatně končí větou: „Chvíli na to se kamera překotila a začala snímat nebe, zatímco na televizní obrazovce běžel červeno-žluto-modrý nápis PŘÍMÝ PŘENOS“. Neméně tragikomická je scéna, v níž se jistý senátor snaží Moisu získat, aby mu pomohl při kandidatuře ve volbách, či situace, kdy se aktivní doktor Arghir pokouší pro sektu shánět podporu u všech možných institucí, od armády přes pravoslavnou církev až po Sorosovu nadaci.

Skutečnost, že Bogdan Suceavă nestudoval literaturu (byť se velice aktivně účastnil a účastní literárního dění v Rumunsku), můžeme a nemusíme uvádět do souvislosti s dílem. Jedna věc je jistá: autorův literární rozhled je z textu evidentní, v žádném případě však nejde o postmoderní dílo, jež by nevystupovalo z příslovečné věže ze slonoviny. Text je postavený na čtivém příběhu s klasickou výstavbou, nechybí zápletka ani klimax. Nejde o žádný chaos, jak by se snad mohlo dle názvu či motta zdát. Příběh kamsi spěje a čtenář je nucen neztratit nit, zároveň ale nade vším cítíme notnou dávku ironie. To, že děj nakonec dospěje k cyklické bezna-děj-i, mu na síle neubírá. Těžko říci, zda můžeme svěžest příběhu přičítat autorovu matematickému zaměření; mne osobně docela těší předpokládat, že ano.

S bubnem na zajíce chodil jistě vykazuje mnohé prvky magického realismu, ale hledá-li čtenář rumunského Borgese, bude zklamán. Příznačným rysem románu je totiž onen ironický a místy značně surrealistický nádech. V rumunské literatuře je silně zakořeněna avantgardní tradice, počínaje Urmuzem, předchůdcem surrealistů i avantgardy jako takové, na jehož díla navazoval Ionesco, přes Samuela Rosenstocka (pozdějšího Tristana Tzaru) k Saşovi Panovi a dalším. Téměř kriminální zápletka Suceavova příběhu na surrealistickou vlnu rumunské avantgardy (možná překvapivě) v lecčems navazuje.

Román je pevně spjat s Bukureští i některými dalšími rumunskými reáliemi. Nakolik to bude pro české čtenáře zábrana a nakolik klad, se teprve ukáže. Díky překladatelskému úsilí a nadání Jiřího Našince má nyní české publikum možnost nahlédnout do mistrně humorného prorockého chaosu odehrávajícího se jen o pár kilometrů dále na východ, a přece (snad díky podmanivému kocourovi?) zvláštně blízkého. S bubnem na zajíce chodil je námětem i podáním jedinečné dílo, kterému bych pozornost a čtenost osobně přála.