„Říká se, že jeho otcem byla kometa a matkou kosmický vítr, že žongluje planetami, jako by to byla pouhá peříčka a zápasí s černými dírami jen z hravosti, aby dostal lepší chuť k jídlu. Říká se, že jeho oči planou zářivěji než nova a že pouhým výkřikem dokáže srovnat se zemí horský masiv. Říkají mu Santiago…“ Santiago, pravděpodobně nejslavnější román amerického spisovatele Mikea Resnicka (nar. 1942), poprvé publikovaný v roce 1986, se honosí podtitulem Mýtus daleké budoucnosti, nicméně v českém prostředí bychom mohli dodat, že představuje také mýtus (nepříliš) vzdálené minulosti. Jednou u nás totiž už vyšel (během krátkého působení nakladatelství Winston Smith, v roce 1994) a v první polovině devadesátých let se po zásluze stal fenoménem žánru space opery; mýtem, o němž se nostalgicky mluví, ale který, žel, krom pár „pamětníků“ nikdo nezná.

Nyní přichází podruhé; s předmluvou samotného autora (sepsanou ku příležitosti pětadvacátého výročí prvního vydání), obálkou od Michaela Whelana (připomínající originální plakáty starých Star Wars) a ilustracemi Lubomíra Kupčíka, který je mezi českými ilustrátory fantastiky odborníkem na westernovou atmosféru.

Což je jedině dobře. Kouzlo Santiaga totiž tkví v tom, že space opera se zde potkává s westernem – jednou z přímých inspirací je film Kapsy plné dynamitu od Sergia Leoneho. K tomu se přidal autorův zájem o to, zda vznikne v budoucnosti nějaká epika zaznamenávající lidské činy, ne nepodobná třeba Homérovi. A nesmíme zapomínat ani na Resnickův kladný vztah k pulpové podobě žánru. Santiago se tak sice nesnaží být ničím zásadním, ale rozhodně je dílem dodnes svěžím a z hlediska průniku sci-fi a westernu pionýrským.

Zápletka je jednoduchá, ale zároveň si vychutnává sklony pulpu k překombinovanosti. Vesmíru vládne Demokracie. Ovšem na okraji její vlády leží tzv. Hranice, vesmírná obdoba divokého Západu, plná psanců, barmanů, lovců lidí, prospektorů, vykořisťovaných mimozemšťanů, prostitutek, novinářů, překupníků i obyčejných človíčků. Místní legendou je Santiago, největší psanec všech dob, po jehož stopě se vydává, nezávisle na sobě a z důvodů zištných i etických, několik hrdinů (a hrdinek). Budou se vzájemně spojovat, zrazovat, eliminovat... říkal tu někdo Hodný, zlý a ošklivý ve vesmíru? Tak trochu...

Košatý svižný děj přitom není pro Resnicka tím nejdůležitějším; hlavní pozornost je věnována vykreslení co největšího počtu bizarních nebo fantaskních postav. Loď-kyborg, lovec psanců s kovovou paží, nájemná vražedkyně manipulující s myslí svých obětí, vražedný kazatel, zhýralý překupník oddávající se sexu s retardovanými mimozemšťany...
Každá z těchto postav je přitom uvedena několika verši z takřka nekonečné balady Černého Orfea – pěvce, který si předsevzal být kronikářem tohoto „divokého“ vesmíru. Vymýšlení barvitých postaviček si Resnick evidentně užíval. Stejně jako jejich konfrontace. Zápletka je tak zatlačována do pozadí na úkor navlékání dalších a dalších korálků v podobě jednotlivých scének, které někdy připomínají pikareskní variantu slavného animovaného pořadu Celebrity Deathmatch.

Ovšem ne vždy se musí setkání postav zvrhnout v násilí. Jak ukázal seriál Deadwood (a rozvinuly snímky jako Tahle země není pro starý, Opravdová kuráž nebo Tarantinův Nespoutaný Django), western dokáže produkovat specificky poetický jazyk. Resnick sice nikdy nepatřil k vyhlášeným slovním ekvilibristům, ale tentokrát se překonává a slovní přestřelky zde mají větší ráži než ty, v nichž figuruje střelný prach či laserové paprsky.

Za pozornost stojí i další variace na westernové motivy. Narazíme například na Velký Národ Siouxů; skupinku desperátů, jejíž členové pocházejí výhradně z mimozemských druhů, které lidstvo nějak ošklivě poznamenalo, a řídí se svérázným kodexem. Jejich počínání je sice absurdní, ale jistým způsobem nostalgické a romantické. Což samozřejmě Resnickovi nebrání si z něj střílet: „Začal si říkat [jejich vůdce] Sedící Býk, přestože posadit se pro něj bylo fyziologicky nemožné a přestože neměl sebemenší pojetí o tom, co je to býk...“

Je tedy Santiago pouze nezávazné „blbnutí“ respektovaného autora? V určitém slova smyslu ano. Ovšem je to „blbnutí“, které chytilo svůj rytmus a s přibývajícími stránkami, přestože zábavnost a vtip nepolevují, se převládajícím pocitem stává nostalgie. Kniha vzdává hold romantice westernového i scifistického braku a jeho hrdinům. Je to hold kultivovaný a přesný. Čtení pro všechny, kteří vědí, že staré morzakory jejich dětství už jsou nečitelné a jejich modly dávno zborcené, ale přesto se jim po nich občas zasteskne.
Otázkou je, zda může román slavit úspěch i dnes. Popkultura, včetně braku a jeho čtenářů, se změnila – je dravější, ironičtější a komplikovanější. Přesto má, především pro dříve narozené, Resnickův starosvětský mýtus pulpu své kouzlo a byla by škoda jej minout.