Nakladatelství Argo inzeruje sbírku povídek Naháč u nás dosud neznámého amerického spisovatele Davida Sedarise (nar. 1956) jako humoristickou. Činí tak – kromě toho, že na humor se snáze nalákají kupující – ve shodě s obecným vnímáním tohoto autora v USA. Nicméně český čtenář, který očekává bezproblémové veselí, bude zklamán, protože Sedarisův humor je zvláštně hořký a melancholický, plný postav a situací, které možná mohou být k pousmání, ale stejně tak k pláči, vžijeme-li se do pocitů jejich aktérů. Sedaris líčí chvíle trapnosti, které bývají později vděčným předmětem vyprávění, ale dokáže velmi přesvědčivě čtenáři vsugerovat pocit oné chvíle očima přímého účastníka, jehož hlavní touhou je to mít rychle za sebou.

Je-li toto humoristická literatura, pak by do této kategorie patřil třeba taky Charles Bukowski. Sedaris k němu má literárním ustrojením docela blízko, jakkoliv by ho asi tento symbol nihilistického a opileckého chlapáctví v oblibě moc neměl: autobiografický hrdina Sedarisových povídek je totiž umělecky založený homosexuál. Jenže v umění se mu příliš nedaří, na živobytí si tím nevydělá, a tak se různě protlouká jako malíř pokojů, trhač jablek nebo zaměstnanec venkovské konzervárny. Potkává přitom rázovité typy (včetně nepřátelských či vyloženě nebezpečných) městských i venkovských lidí, převážně nepříliš vzdělaných a inteligentních, což ovšem nijak neumenšuje jejich přebujelé sebevědomí. Jejich nesentimentální portréty patří v knize k tomu nejzajímavějšímu: žvanivý černošský parťák z fušky u litevské emigrantky se vyprofiluje jako cílevědomý lhář, a když mu to není nic platné, neváhá svou příležitostnou zaměstnavatelku okrást, což vypravěče vystaví neodolatelnému tragikomickému finále, jaké by Sedarisovi záviděli nejlepší povídkáři americké literatury. Nábožensky založený řidič, kterého vypravěč stopne, se tváří jako lidumil, když stopaře také ubytuje a zaměstná – jakmile se však ukáže, že nevýbojný mladík dokáže vyrobit něco, co se na maloměstském tržišti prodá, na rozdíl od bizarních hodin, na jejichž produkci se dotyčný pobožný řidič upnul, je o tržbu obrán a bez milosti vyražen, víra nevíra. A z přátelsky naladěného kolegy v konzervárně se vyklube agresivní (homo)sexuální loudil.

Mnohé scény z Naháče jsou jakousi současnější (vznikaly v devadesátých letech) a uhlazenější verzí Bukowského povídek. Není v nich tolik špíny, alkoholu, sexu a vyměšování, ale s Bukowským mají společný nekompromisní pohled na pachtění omezenců. Bukowski se snaživcům posmíval z pozice hrdého outsidera z přesvědčení, Sedaris je outsiderem jaksi dílem přírody, nicméně odstup od lidské zabedněnosti a takzvané slušnosti, která mnohdy maskuje nesnášenlivost a sobectví, si zachovává stejně výrazný. Oblíbenou Sedarisovou figurou je vystřízlivění z nějakého snu: když se hlavní hrdina se spolužačkou ze střední přidá k poloamatérskému divadelnímu souboru, ukáže se, že jeho šéf, který je oba zprvu tak okouzlil v průběhu improvizované školní hodiny, je především sebestředný hysterik, kterému jde (stejně jako většině dalších členů soboru) hlavně o to, dostat Davidovu spolužačku do postele. Když se v titulní povídce vydá mezi nudisty, překvapí ho, jak konvenční život provozují – v přísně vedeném kempu se chovají jako obvyklí středostavovští „mastňáci“ (grilují steaky, hrají volejbal, sekají trávu), jen jsou přitom bez trenýrek a podprsenek.

Sedarisův přístup je přitom trochu odtažitý, zkoumavý a spíše pasivní – na rozdíl od zmíněného pohrdavého chlapáckého vyděděnectví Charlese Bukowského. Některé povídky jsou vyloženě jímavé, byť zároveň plné sarkasmu – nejvíce asi Prach, kde vypravěč popisuje umírání své matky na rakovinu. Navzdory tomu se letitá cynička a alkoholička bojovně brání jakémukoliv projevu soucitu: „Budu dělat, že jsem to neslyšela,“ odsekne, když jí syn po telefonu nesměle řekne, že ji má rád.

Sedarisovy povídky bývaly v USA dlouho řazeny mezi non fiction a považovány spíše za fejetony nebo reportážní útvary (mnohé byly ostatně nejprve publikovány časopisecky). Pokud český čtenář přistoupí k souvislému čtení jeho sbírky od začátku do konce (což má smysl, protože vypravěč postupně stárne), může být prvními třemi kousky trochu zmatený, než mu dojde, že všechny ty hyperbolizované děje mají inspiraci ve skutečném dětství a dospívání autora a že jsou vzájemně sice provázané, ale netvoří celek. V každém případě je setkání se Sedarisovými prózami čímsi u nás poměrně nezvyklým a osvěžujícím. Jednak v oné melancholii, která prosakuje tragikomickými situacemi a sarkasmem, jednak v netypické kompozici povídek, v nichž vrchol humoru tvoří epizodní děje a pointy bývají převážně trpké, často ještě rozvolněné metaforickým obrazem či dojmem. V USA autor publikoval zatím sedm knih, komerčně velmi úspěšných, Naháč (z roku 1997) byla v pořadí druhá. Bylo by skvělé, kdyby nakladatelství Argo nezůstalo jen u ní.