Jerôme Ferrari, spisovatel, který v roce 2012 obdržel prestižní francouzské literární ocenění Prix Goncourt, se narodil v roce 1968 na Korsice a živí se jako středoškolský profesor filozofie. Vyučoval na gymnáziích v Porte Vecchiu, Ajacciu, Alžíru a od letoška působí na francouzském mezinárodním lyceu v Abú Dhabí.

V letech 2001, resp. 2002, mu vyšla sbírka povídek Variétés de la mort (Rozmanitosti smrti) a román Aleph Zero, obě knihy v korsickém nakladatelství Albiana. Potom se na čtyři roky odmlčel (pobyt v Alžírsku) a následně v letech 2007–2010 v ročních intervalech vydal v nakladatelství Actes Sud čtyři romány: Dans le secret (Ve skrytu), Balco Atlantico, Un dieu un animal (Bůh i zvíře), za který získal Prix Landerneau, a Où j’ai laissé mon âme (Kde jsem nechal duši), jenž byl oceněn hned dvakrát – autor za něj získal Grand Prix Poncetton a Prix Roman France Télévisions.

V roce 2011 ještě přidal filozofický spisek L’Art dans « Le Monde comme volonté et comme représentation » d’Arthur Schopenhauer (Umění ve „Světě jako vůli a představě“ Arthura Schopenhauera). Z korsičtiny Ferrari přeložil do francouzštiny tři knížky Marcu Biancarelliho.

Před Goncourtem
Čtyři romány, které vyšly v nakladatelství Actes Sud a předcházely letošnímu „goncourtovskému“ vrcholu, jsou knížky poměrně útlé („nejtlustší“ má asi 180 stran). Bílých míst je však na stránkách nepatrně, jsou vesměs potištěné kompaktními bloky dlouhých odstavců od okraje po okraj. Text je hutný i obsahově – spisovatel své vyprávění oprostil od veškerých okras a detailů, které pro svůj záměr nepotřebuje, takže nenajdeme žádné popisy okolního prostředí, líčení nálad, atmosféry, počasí ani zevnějšku postav. To vše přepouští představivosti čtenáře. Nedaruje mu ani chvilku odpočinku, každá nepozornost si vyžaduje návrat v textu zpět. Ferrariho strohý styl neznamená, že by psal chudým, jednoduchým jazykem. Jeho řeč je šťavnatá a košatá, souvětí mohou mít klidně i přes půl stránky.

Je evidentní, že na četbu takové knihy je potřeba klid a soustředění, že se nejedná o čtivo do vlaku či čekárny u doktora a že od čtenáře vyžaduje jistou zkušenost. Ač se to z výše uvedeného nezdá, při vědomí těchto podmínek jsou Ferrariho texty velice čtivé a lze je zhltnout, jak se říká, jedním dechem.

Dans le secret
Základ románu Dans le secret (Ve skrytu) tvoří příběh dvou bratrů, žijících v menším korsickém městě. Mladší Paul prakticky odnepaměti nedokáže (s jenom nepatrnou nadsázkou) opustit svůj pokoj. Starší Antoine zase rodinný krb opouští až příliš rád. Doma má manželku a dvě děti, čas však nejraději tráví náhodnými, čistě sexuálními bleskovými vztahy a popíjením ve svém baru. Bezstarostné bytí mu znepříjemní podezření, že manželka je mu nevěrná. A co víc – zdá se, že svého milence miluje, což je pro Antoina ta největší rána. Své avantýry totiž za podvádění nepovažuje, jedná se o čistě tělesné záležitosti, které s nevěrou nemají nic společného. Aby všecko to trápení unesl, začne šňupat kokain víc, než by bylo zdrávo…

Ferrariho literární svět je neveselý, temný, někdy i krutý a často nespravedlivý. Výjimečným zábleskem je postava bratrance Josého, jenž je pravým opakem obou užírajících se bratří, kteří nevědí (a v podstatě ani moc nechtějí vědět) kudy kam. José pracuje v Antoinově baru jako číšník, ale sní o kariéře pornohvězdy. A jako snad jediný z galerie Ferrariho postav se dokáže upřímně radovat ze života:

(...) Holky, to musíte bejt pořád ve střehu, protože konkurence nespí. Lidi si řeknou, chlápek je schopnej šukat dýl než pět minut a má víc jak decimetrovýho ptáka, tak má na hácéčko! Tak tomu se jenom směju. Protože tohle je řemeslo, opravdický řemeslo, na to nestačí jen rád šukat. Je potřeba se odlišit, najít něco, co jiný nemaj, nevím, třeba dorazit na casting v katovský kápi, mám ji doma, anebo něco, na co jiný ještě nepřišli. Na kata jsem se vybod, i když to byl supr nápad. (…)
Jste zvědavý, co? Tak já vám to řeknu, i když potom na mě budete stát frontu u východu! Ta věcička je piercing! Ale ne taková ta buzerantská kravina v obočí nebo pupíku, ne, ne, piercing, kterej všechny pošle do kolen, piercing v žaludu!“ (…)
Antoine uslyšel zvuk otevírajícího se poklopce a hned potom hysterický řev dívek.
„No? A tohleto je co? Říkal jsem to, nebo neříkal?“ (…)
Antoine přeběhl bar, podíval se na Josého – kalhoty u kotníků, růžový úd proklátý příšerným stříbrným hřebem – a vrhnul se na něj. Chytil ho za vlasy a dvakrát udeřil pěstí do obličeje. José se zhroutil a s plnými ústy krve zvedl k Antoinovi oči; nebyly plné strachu, nýbrž nepochopení. Antoine ho vzal pod krkem, jenomže z nitra uslyšel hlas, svůj hlas, který mu říkal: co to děláš, ty svině! Ten kluk tě má rád, ten kluk na tebe nedá dopustit, tohle mu nemůžeš udělat, a zatímco dívky si sbíraly věci a spěchaly ven, změnil účel pohybu a pomohl Josému vstát a posadit se. Celý se třásl.
José se rozplakal. (...)

„Pseudoproblémy“ obou bratří relativizují také tři výlety do minulosti, jež nám autor nabízí ve vložených kapitolkách. Zavede nás do dob, kdy Korsiku sužovali banditi, decimovala vendetta nebo tam páchali svá zvěrstva nacisté. Hlavními protagonisty jsou předkové bratrů i Antoinovy manželky; Ferrari pomocí těchto exkursů také ukazuje, jak i v dosud konzervativní korsické společnosti mizí dávné tradice, kdy rodina byla nadevše. Pravda, s tuhými rodovými pravidly zmizela i možnost, že vás trefí zbloudilá kulka vystřelená za účelem pomsty zneuctěné sestry. Ale nejásejte, dnes vás zase může ze světa smést úplně ožralý řidič kamionu. I takové rány osudu v knížce padají.

Balco Atlantico
Další próza, Balco Atlantico, ku podivu mému i mnoha dalších čtenářů u kritiků nevzbudil téměř žádnou odezvu. Děj nabírá tempo hned od prvních stránek:

(…) jak mi Marie-Angèle vysvětlila, jen co Stéphan Campana zaparkoval a vystoupil z vozu, dvě kulky z lovecké pušky mu rozsekaly břicho. Virginie byla celé odpoledne zavřená v pokoji, kde se bezpochyby připravovala na oplzlosti, z nichž se její matce dělalo špatně, jak jen se pokusila velmi zhruba domyslet, v čem spočívají. Jakmile uslyšela výstřely, vyběhla tak, jak byla, v ponožkách a docela nahá, s vyholeným klínem a s páskou na oči kolem krku seběhla schody, prolétla obývacím pokojem kolem Marie-Angèle, vyřítila se ven a vrhla se na mrtvolu svého milence. (…) Před pěti lety byl před barem, pět set metrů odtud, za podobných okolností zabit Dominique Guerrini; měl méně štěstí než jeho přítel Vincent Leandri. Tenkrát však zuřily boje mezi podzemními hnutími a ta válka už dávno skončila. Kapitán doufal, že dnešní vražda není předzvěstí nového nepřátelství. Další záhadou byl neobvyklý zápach šířící se z mrtvoly. Jeden z četařů prozkoumal boty mrtvého a zjistil, že hluboké drážky vyřezaných podrážek jsou plné psího lejna. (…) „Théodore! Nejsem moc věřící, ale poděkovala jsem Bohu za to, že mi dopřál si na vlastní oči prohlídnout mršinu toho dobytka!“ řekla mi Marie-Angèle. V té chvíli už vdova po Stéphanu Campanovi určitě věděla, že jejího muže zabili před domem nějaké jiné a že poslední, co od něho slyšela, byly lži. (…)

Díky úryvku z vyprávění univerzitního profesora etnologie Théodora Moracchiniho, erotomana, který vlivem psychofarmak přišel o libido, už známe většinu hlavních postav. Vše se točí kolem baru v korsickém městečku Corte, který vlastní Marie-Angèle, jejíž dcera Virginie od 13 let udržuje velice bizarní vztah s asi o 15 let starším Stéphanem Campanou. Vztah o to bizarnější, že Virginie je i po deseti letech ještě panna. (Tomu by v Corte nikdo nevěřil.) Barman Vincent Leandri stojí v čele ilegální nacionalistické buňky, jejíž členové se scházejí právě v baru a patří mezi ně i Dominique Guerrini a Stéphane Campana. Ten do ní vstoupil coby zakomplexovaný panic. Až aureola odbojáře mu přinesla úspěch u žen, přestože miloval, i když svéráznou láskou, jak již víme, jen jednu jedinou – Virginii. Jak postupně roste i politicky, začíná svého postavení v nacionalistickém hnutí zneužívat k osobním cílům, čímž obrátí vše, co bylo spojené s Marie-Angèliným barem, v prach a sutiny. Následující pasáž (vypráví o Stéphaneově kamarádu a komplici Tonym) může připomínat Dostojevského Běsy:

„V roce 1996 se bez jakéholi předběžného náznaku oběsil Tony Versini. Nechal po sobě nepochopitelný vzkaz: ‚Už nikdy žádné přízraky.‘“

Balco Atlantico je smutný příběh o nenaplněných touhách, osamění, neschopnosti i odmítání milovat, o relativitě viny, trestu a pomsty, o ztraceném domovu a o vykořenění, o slabosti i odvaze postavit se zlu a o spoustě dalších věcí, o kterých je dobré přemýšlet. Jerôme Ferrari nám to umožňuje – v žádném ze svých románů se nepodbízí dovysvětlováním. Na druhé straně se neuchyluje ani k „otevřeným koncům“ toho druhu, kdy vzniká dojem, že dotyčný autor jenom maskuje neschopnost příběh někam dovést.

Do děje zasáhnou i dva sourozenci, Khaled a Hayed, kteří na Korsiku přišli jakožto ilegálové z Maroka. Byť od nového života nic velkolepého nečekali, neštěstí, jež na ně v městečku Corte čekalo, by se sotva kdo nadál. Hayed, která v baru pracuje jako servírka, nám v promluvě k bratrovi Khaledovi prozradí, co že vlastně to Balco Atlantico je:

(...) Často slýchám tvůj hlas. Hodně se bojím, abych se nepletla. Snad jsi mi se smíchem řekl: víš, Hayed, Tariq ibn Ziyad Andalusii nikdy nedobyl. Se ženou a dětmi zůstali u nás ve městě, v Larache. Každý večer se společně procházeli po Balku Atlantiku, které už v těch dávných časech islámu stálo. Nikdy nebyl dobyvatelem. Když se večer vracel pozdě domů, bál se manželky. Nikdo nám to ale nepřiznal. Jeho projev se učíme nazpaměť, víme, co znamená slovo „Gibraltar“, vzpomínáme na něj, ale jsou to lži. Teď už znáš pravdu. Lhali nám z lásky. Vymysleli, na co bychom mohli vzpomínat, aby umenšili náš vlastní stud za sebe, tak jako jsem ti lhal já a při tom spoléhal na tvoji lásku a odpuštění. (...)

Un dieu un animal
Un dieu un animal (Bůh i zvíře). Stostránkový román (podle našich měřítek novela, ale Francouzi berou vše nad 20 stránek jako román) napsaný jakoby na jeden zátah, bez kapitol a jakéhokoli jiného členění. Mladý muž (jméno nám autor neprozradí) zjednodušeně řečeno žije v permanentním splínu. Aby této bezútěšné realitě unikl, nechává se naverbovat do mezinárodních jednotek a odjíždí udržovat pořádek na Blízký východ. Žádnou útěchu ale nenachází:

(...) Uchylovali jste se před spánkem do světla barů s kurvami. Byl to jeden obrovský bordel, další hřbitov, kde jste hnili – smrdutý vítr unášel pach vašeho rozkladu do pouště, ve slumech vytrhával z letargie bezpočet dívek vyčerpaných bídou a vedl je až k vám, kvůli přežití se živily vašimi mršinami zrovna tak, jako vy jste se živili těmi jejich. (...)

Po návratu do rodné korsické vesnice se hrdina cítí ještě hůř než před misí. Tak už to bývá, že víceméně uzavřená komunita nemá pochopení pro navrátilé světoběžníky. On to ale ani teď nevzdává. Poslední nadějí je vztah s dávnou prázdninovou láskou, Magali, dnes úspěšnou „lovkyní lebek“ v personální agentuře:

(…) využila všechny zdroje lstí a lží a obvolala podniky v okolí, rázně se představila vymyšleným jménem, čímž oklamala ostražité sekretářky, které ji bezelstně spojily s tím, jehož měla v úmyslu přetáhnout a jemuž nalhávala představy úžasných příležitostí, jste spokojen se svojí aktuální pozicí? byl byste ochoten se se mnou sejít k rozhovoru? aniž by se při lovu obávala rozhořčeného mlčení nebo nadávek štvané zvěře, ať tě nenapadne ještě jednou zavolat, ty čůzo! (…)

I ona se snaží vymanit ze svěrací kazajky svého zaměstnání, jež ji poutá k firmě, které vděčí za společenský vzestup a jíž musí odevzdávat výhradně prvotřídní výsledky. Její svět se scvrkl na prostředí nakašírovaných kolegů, své práci propadla natolik, že jediné mimopracovní vyžití jí skýtají už výhradně jen podnikové dýchánky, jejichž leitmotivem je pití a sex. Navíc tahle práce obnáší stejně špinavé metody jako povolání žoldáka. A tak je-li v každém z nás Bůh i zvíře, jak naznačuje titul knížky, nutně se v Magali museli začít svářit…

Où j’ai laissé mon âme
Où j’ai laissé mon âme (Kde jsem nechal duši) má podobu dialogu, v němž se přou dva francouzští důstojníci. Starší z nich, kapitán Degorce, prošel Buchenwaldem, zajetím ve Vietnamu, kde dokázal nerezignovat na svou lidskou hrdost a sebeúctu, bez nichž v zajateckém táboře nešlo přežít. Zachránil život sobě i mladšímu kolegovi, poručíku Andreanimu. Vzniklo mezi nimi silné přátelské pouto, zejména ze strany vděčného Andreaniho. Přišel rok 1957 a oba se ocitli v Alžírsku, přidělení k jednotce mající za úkol získávat informace od zajatých povstalců. To neznamenalo nic jiného, než krutě mučit a pak zlikvidovat. Situace se otočila – z včerejších ponižovaných zajatců jsou dnes věznitelé, kteří posílají na smrt zmučené nepřátele; hrdost, čest a sebeúcta (nebo duše, chcete-li) již není podmínkou přežití, ale přítěží, činící ze života peklo. Tedy tomu, kdo na ni nedokáže s klidným srdcem zapomenout. Každý z mužů se s vzniklou situací vyrovnává jinak. Přátelství chladne a přerůstá v nevraživost a nenávist.

(...) Jak bych na vás mohl, pane kapitáne, zapomenout, já, který vás měl tolik rád, já, který vás měl rád ještě víc, než vámi dnes pohrdám, a pohrdám vámi tolik, že beze studu přiznám, jak jsem vás měl rád. Měl jsem vás rád jako bratra, skvělého bratra z dob dětských hrdinství¨, a moc dobře si vzpomínám, jak jste mi položil ruku na rameno, tenkrát v květnu čtyřiapadesátého, když jsme pochodovali v dlouhém, přízračném zástupu před očima těch, kteří nad námi zvítězili. (...)

Poručík Andreani se dokázal se svým svědomím pragmaticky vypořádat, ostatně dozvídáme se, že byl k povolání zabijáka předurčen už od mládí:

(...) Na sklonku podzimu, roku 1942, pane kapitáne, moc dobře si na to vzpomínám, jsme s bratrancem překvapili italského vojáka, který se potloukal kolem ubohého výběhu, kde matka chovala tři vyzáblé slepice, nebylo mu o moc víc než nám a třásl se strachem, měl hlad, pane kapitáne, ale nás tak rozhořčilo, že nám někdo chce ukrást to málo, co máme, a byli jsme šťastní, že jsme našli někoho, na kom se odškodníme za všecku tu bídu, že jsme ho bez přemýšlení zabili, krumpáčem, bylo to nadpozemské opojení. (…) Měl jsem ruce potřísněné krví a život, který jsem znal, skončil. Necítil jsem ani radost, ani lítost. (...)

Kapitána Degorcea naopak drtí svědomí, činy, jež jsou od něho vyžadovány, jeho sebeúctu nemilosrdně zarážejí do země. Nedokáže už ani odpovídat (ba ani je číst) na dopisy plné lásky a něhy od manželky a dětí při představě, co by si o něm pomysleli, kdyby se dozvěděli, čím se stal:

(...) Jsme lidé. Je to chyba, nikoli omluva. Je to chyba. (…)
Je jisté, že za Taharovo dopadení jej vyznamenají nebo povýší, a ta představa se mu najednou zdá nesnesitelná. (…)
(…) bezděčná radost ze slov se vrátí, jakmile svoji ženu sevře v náručí, děti políbí na čelo a oni zase ožijí a vrátí se do jeho srdce. (Jenomže, jak jenom je budu moci sevřít v náručí?)

V jedné francouzské recenzi jsem četl, že o Ferrarim se nemá zbytečně mluvit nebo psát, že je třeba ho číst. Zatím bylo, bohužel, přeloženo jen po jedné knížce do angličtiny a italštiny. To se teď dozajista změní. Přejme si, aby čeština byla mezi prvními.