Jérôme Ferrari (nar. 1968) se letos stal laureátem prestižní francouzské literární ceny Prix Goncourt. Nešlo o žádné velké překvapení: ocenění předpovídaly mnohé recenze už od léta, kdy román vyšel. Literární publicisté knihu vítali jako jedno z nejlepších překvapení letošního roku. Le sermon sur la chute de Rome (Kázání o pádu Říma) je pátý román korsického autora, který zatím stále zůstává věrný nakladatelství Actes Sud.

Už předchozí Ferrariho romány kritiku a čtenáře zaujaly – při pečlivém čtení letošních recenzí se ukazuje, že pro některé novináře spisovatel není až tak neznámou tváří. Přesto vedle některých kolegů nominovaných na ceny působil na literární scéně jako benjamínek. Ne snad věkem, spíš čistě tím, jak málo jeho předchozí tvorbě věnovala média pozornost. Autor sám v jednom v rozhovorů uvádí, že když před čtyřmi lety vyšel jeho román Balco Atlantico, pes po něm neštěkl. Až letos se najednou objevilo, a to se značným předstihem před udělením ceny, tolik pochvalných článků. Ferrari pár literárních ocenění obdržel už v minulosti, ale do nominací hned na několik ze sestavy těch nejostřeji sledovaných se vypracoval až v tomto roce. Do poslední chvíle to dokonce vypadalo, že by mohl zabodovat i v několika prestižních selekcích: vedle toho, že se kniha pevně držela dobré pozice v nominaci na „Goncourta“, postoupila do závěrečného klání ceny Francouzské akademie i cen Femina a Interallié.

Dokonce i sám autor má problém knihu Le sermon sur la chute de Rome stručně představit. Ukázalo se to zejména v prvních rozhovorech, které poněkud zaskočený spisovatel rozdával novinářům. Ti z něho potřebovali honem dostat, jak se cítí jako slavný a o čem to vlastně píše. Když totiž vyjdeme z titulu, předpokládáme, že jde o pojednání o pádu říše římské. Jakmile ale autor začne tím, že román vypráví o dvou mladících, co si otevřeli bar v korsické vesnici, pak je zas trochu daleko k vysvětlení, kde se vzalo kázání a Řím... Zvláštností této Ferrariho knihy je, že spojuje typicky francouzské úsilí o zajímavý styl s obyčejnou touhou nabídnout zajímavý příběh. Autor přitom nezapře své vzdělání filozofa a povolání pedagoga, když vyprávěné historii dodává pozadí s filozofickým přesahem: knihu doplňuje o (trochu neobvyklou) historickou paralelu. Román tak zároveň poznamenalo i to, že Ferrari filozofii učí – jako literát se snaží svému příběhu dát zobecňující rámec a je vidět, že je zvyklý pro vznešené ideje hledat praktické příklady. Ke všem těmto charakteristikám je třeba přičíst ještě pokus vepsat dějiny celého 20. století do osudu jedné postavy a vyzdvihnout, že je to přelet nad dějinami evropskými, ale i typicky korsickými. Dále pokus vypořádat se s pohledem na nedozírné peripetie obecných dějin lidstva a osud jednotlivce, který ty dějiny jakýmsi přispěním vždycky také tvoří. Pokus vystihnout souboj individuálního a kolektivního v zajímavém motivu hledání ráje na zemi. Pokus udržet knihu poutavou a přijatelnou, dokonce i veselou a takřka až směšnou, když jejím poselstvím má být například i to, že koloběh života a smrti platí v malém i ve velkém: stejně jako se člověk rodí, dospívá, stárne a umírá, ani dějiny národů a asi ani lidstva nejsou časově neohraničené. Že všechno začíná, ale i končí, a to většinou jinak, než jsme si vysnili, ač jsme za svým snem šli úpěnlivě. A nejdůležitější zpráva nakonec: Ferrari tento svůj ambiciózní projekt stihne splnit na dvou stech stranách, kde každá kapitola odezní v jiném stylu, rytmu a tempu. Stihne být poetický, až patetický, stihne být cynický a ironický, mile úsměvný a najednou (nejednou) také vulgární, krutý, drsný. Přechody mezi těmito polohami jsou nenápadné, netrčí z nich úsilí „dělat literaturu“. Přitom ale Ferrari v rozhovorech přiznává, že impulsem k napsání románu bylo i zkusit, jestli jde převést do románového jazyka poněkud bezbřehé filozofování o tom, kam směřuje svět: jestli s omezenými prostředky fikce a jazyka lze do omezeného rámce vtěsnat zkušenost lidstva, moderní dějiny, a zůstat přitom v mikrosvětě jednotlivého – obyčejného, až tuctového – lidského života.

Román má hned několik hlavních hrdinů, a ne vždy jsou to přímo postavy: protagonistou může být děd Marcel, ač knihou prochází chvílemi nepozorovaně, může jím být vesnický bar jako symbol Korsiky a jejích obyvatel, anebo jen zhmotnění klukovského snu Matthieua a Libera. Může jím být právě tento marný, falešný sen vytvořit ráj na zemi, nejlepší ze všech světů. Hlavními hrdiny se zdají být i zmínění Matthieu a Libero, protože jim se knížka věnuje nejsvědomitěji. Zpovzdálí (zpočátku jen v citacích, jež se stávají mottem na úvod jednotlivých kapitol) jako by veškeré dění sledoval svatý Augustin, biskup z doby pozdního římského císařství a také autor Kázání o pádu Říma, které Ferrari použije, totiž převypráví tak, jak se jemu hodí do poslední kapitoly románu. Nabízí tak jakési poslední slovo, aniž by nutně musel svůj příběh ze současnosti jasně a přesně uzavřít.

Kniha se rozbíhá pomalu a první kapitola je čtenářsky nejnáročnější. Pokud však román neodložíme hned, později už nám to nedovolí. Na prvních stránkách spolu s vypravěčem hledíme na rodinnou fotografii z roku 1918, na níž chybí ten, kdo se stane hlavní postavou téhle počáteční kapitoly o rozsahu pár stránek a k němuž se vrátíme až ob tu další: Marcel, nejmladší z šesti dětí, narozený však až roku 1919, po otcově návratu z první světové války. Neduživé, nemocné dítě chudých a zničených rodičů. Další kapitola začíná ze zcela jiného konce této historie: Hayet, servírka a vedoucí jediného baru ve zdejší vsi (jsme totiž stále v korsických horách, jen v čase jsme se o notný kus posunuli), se bez vysvětlení sbalila a zmizela. Majitelka lokálu podnikne několik neúspěšných pokusů bar pronajmout komukoli jinému, a než stačí projít těmito několika neblahými zkušenostmi, vypravěč odhalí dětství Marcelova vnuka Matthieua. Ten spolu se stejně starým Liberem, nejmladším členem jiné místní korsické rodiny, která sem (jako mnohé další) přišla v šedesátých letech ze Sardinie, právě také studuje filozofii na univerzitě v Paříži. Ač jsou Matthieu i Libero talentovaní a úspěšně dokončili bakalářské studium, rozhodnou se vrátit do vesnice a ujmout se, alespoň na prázdniny, zmíněného baru. Peníze do začátku jim nečekaně půjčí dědeček Marcel, avšak není jasné, zda jde o dobrý skutek, anebo o škodolibé postrčení dosud neoblíbeného vnuka k předem tušenému fiasku. Zatímco totiž Marcel celý život toužil z ostrova se vymanit a utéct, Matthieu sem upíná své mladické sny.

V další kapitole se vracíme k postavě Marcela, jejíž příběh je pozadím celé knihy (dozvídáme se jej na etapy, vypluje vždy ve chvíli, kdy už mu hrozí, že bude zapomenut, po nějakých šesti desítkách stran) a také nabízí onen osud, jenž vykresluje celé století: právě jeho životem projdeme od narození až ke smrti. Marcel představuje – na rozdíl od vnuka a jeho kamaráda Libera – masu Korsičanů, kteří snili dostat se pryč ze své malé vesnice, dostat se za moře, něco dokázat, zviditelnit se. Mnozí falšují datum narození, aby mohli narukovat do války. Ačkoli její realita bude krutá, pokorný návrat domů je snad ještě horší. Když Marcel ke své lítosti nedosáhne na kariéru důstojníka v armádě, zkouší po válce štěstí na úřednickém postu v koloniích v Alžírsku, Tunisku a Maroku, i tam se však jeho život stává utrpením, neustále se hlásí jeho od dětství nemocný žaludek, milovaná žena mu umírá při porodu. Novorozeného syna Marcel proto zároveň miluje i zavrhuje a obratem s úlevou posílá na výchovu sestře na Korsiku. Musí se vyrovnávat s výčitkami, že nedokázal dostát své roli, stydí se, že není schopen si k synovi – stejně jako ke světu – vytvořit pozitivní vztah. Místní podnebí ho ničí a nakonec stejně nezbývá, než se rezignovaně vrátit na Korsiku. Jeho syn a vnuk ho vnímají jako mátožný stín, obtížného starce, trpícího nespavostí a náměsíčně strašícího v korsickém starém domě.

Matthieu a Libero se ujímají baru: s pomocí zkušené servírky Annie a čtyř brigádnic, které sehnali mezi turistkami, se pokusí lokál přetvořit na podnik vyhovující místním i náhodným letním hostům. Podávají se tu cenově dostupné produkty pro ty, kdo si hlídají útratu, a drahé lokální speciality pro zhýčkané cizince. Přítomnost slečen zajistí atraktivitu a popularitu podniku. Pro všechny mladé se místo stává přechodnou stanicí, kde se zastavil čas, všeho (pití, zábavy, družné nálady) je dost, a tedy jakýmsi kýženým nejlepším ze světů. Celá parta se zapouzdří v té dočasné spokojenosti tak, že odtud nikdo z nich není schopný odejít, a to doslova: pokus obou šéfů na pár dnů odletět z ostrova ztroskotá: Matthieu a Libero nedokážou nastoupit do letadla, přestože Matthieu měl v Paříži navštívit vážně nemocného otce. Vracejí se zase zpět do malého světa, kde se všechny problémy vyřeší dalším panákem a nezávazným pomilováním s tím, kdo se namane... Stejně jako čtenář, i všichni z baru tuší, že to nebude trvat věčně. A když se pak vše zhroutí, je to konec naprostý a děsivý...

Augustinova slova mají řetězci Ferrariho malých tragédií dodat nadhled toho, kdo byl svědkem pádu slavné říše a snažil se tehdy zoufalým přeživším připomenout, že ráj na zemi jim nikdo nesliboval, že všichni přece vědí, že co se rodí a zraje, pak také umírá. Každá z těch malých tragédií je však v danou chvíli a v daném individuálním životě paralelou konce světa a není jasné, zda chlácholivé kázání pomůže.

Snad jediné rozumné a zodpovědné bytosti jsou ve Ferrariho světě ztracených mužů různých generací Matthieuova sestra Aurélie a jeho přítelkyně ze studií Judith. Ty obě do baru zavítají občas, na návštěvu, a obě s hrůzou sledují zaslepenost Matthieua a Libera, jejich bláhovou víru v to, že právě tady je jejich místo a právě tady se odehrává to nejdůležitější z jejich života, jejich nepřipravenost a nevůli vidět, jak se „barová“ komunita propadá do vulgarity, hádek, bezohlednosti, násilí. Obě dívky tu vystupují jako moralizující nafoukané holky z jiné planety, ani jedné se v danou chvíli nepovede mladým mužům otevřít oči. Obě však později budou tím jediným přístavem, kam se Matthieu bude mít možnost uchýlit. Aurélie jako dokonalý opak svého bratra je realistická (snad by mohla být i klonem moudrého Aurelia Augustina): až se sama musí obviňovat z neschopnosti brát věci na lehkou váhu, považuje se za příliš cynickou. Ani ve vztazích jí štěstí nepřeje. Je přesně tím člověkem, který se obětuje pro druhé, aniž by čekal či dostal nějaké zadostiučinění. A bohužel i tím, komu se také projevu vděku či odměny zásadně nedostává.

První známky řítících se nepříjemností – nejprve okrádající a poté okradená servírka – jsou pro Libera příležitostí projevit mužnost a rozhodnost v razantním řešení, nikoli ve snaze problémy zkoumat a řešit. Matthieu se uchyluje do náruče krásné Španělky, a ani když zjistí, že mu ta holka vlastně nepatří a patřit nebude, nedotlačí ho to dál než k pocitu nostalgie, který musí být možné nějak zahnat. Matthieu se ukazuje jako slaboch, podle jeho sestry Aurélie odjakživa jen hýčkané dítě: před složitým vztahem s dědečkem se raději utíká do ženské náruče, nedokáže přijmout ani otcovu smrt, a proto ani nepřekvapí, že v tragickém finále neumí přispěchat nejlepšímu kamarádovi a parťákovi na pomoc.

Ferrariho román lze brát i jako bildungsroman, kde se však zrání odehraje až na samé hranici románu a někde za ní: autor v závěru v jediné větě naznačuje, jak a kde Matthieu skončil po osmi letech od události, jež se stala námětem knihy a která nejspíš s odstupem zůstane jen krátkou epizodou jednoho dlouhého života.

Kniha se dá číst jako esej o pomíjivosti světa a o úskalí všech planých snů. Jako úvaha o protiváze kolektivního a individuálního prožívání, pokus o odpověď na to, zda lze hledat únik z dnešního individualistického světa v tom, že jej zaměníme za pravý opak, za partu a výhradně společné zážitky. Román je i variací na téma nasměrování životní cesty: ani v této záležitosti Ferrari optimismem nesrší. Co postava, to slepá ulička. Ač jsou jejich výchozí pozice pestré, ač jejich trasy vedou různě, výsledek se v podstatě neliší. Nezodpovědný Matthieu, ctnostná Aurélie, bezelstný kumpán z baru Gratas, zpěvák a playboy Colonna, bezprostřední servírka Annie – nikdo z nich v knize nedostane příležitost prožít bezstarostné šťastné chvíle (pokud za ně nepovažujeme nekončící mejdan v baru, který je ale neustále živený alkoholem a násilným, úpěnlivým vytěsňováním reality), natož spokojený život. Na druhé straně se nikdo z nich netrápí víc, než by bylo přijatelné. Snad jen u Marcela, nejstaršího z poutníků životem, převažuje pocit zmařeného osudu. Lze se však úplně spolehnout na to, jak nám ho podává „vševědoucí“ vypravěč? Nemohl třeba jen příliš podlehnout Marcelovu vnímání vlastního života?

Ferrariho Kázání o pádu Říma není kniha na jedno odpoledne. Přestože rozehrává i další než výše zmíněné myšlenky a motivy, lze ho číst také bez zbytečného mudrování, beze snahy dokonale interpretovat autorský záměr. Lze si ho užít jako zajímavý, napínavý, docela zamotaný příběh.