Když před šesti lety vyšla kniha Virus času: kulturní dějiny zrychlování, její autor Peter Borscheid v jejím závěru varoval před stálým zrychlováním našeho životního tempa a své dílo zakončil takto: „Většina nejkrásnějších životních chvil se obejde bez hodinek. Chce to jen využít přízeň okamžiku.“

Carl Honoré (1967) zato věnoval boji proti „kultu rychlosti“ celou knihu s názvem Chvála pomalosti: jak celosvětové hnutí vyzývá na souboj kult rychlosti. I on čtenáře provází stručnou „historií zrychlování“ a poté je bere kolem světa k tokijským meditujícím manažerům, do newyorské „superpomalé cvičebny“, do londýnské dílny tantrického sexu či do měst, kde v zájmu zpomalení životního tempa malé obchody zavírají nejen v neděli, ale navíc ve čtvrtek. Tvrdí, že „evoluce funguje na principu přežití nejsilnějších, ne nejrychlejších“, a pro náš zdravý duševní i tělesný vývoj doporučuje cvičit jógu, pletení, zahradničení či pomalou četbu, pokud možno doprovázenou psaním osobního čtenářského deníku (či – jak říká – „kyberdeníku“). Zastává se také alternativní medicíny, horuje pro to, aby lékaři léčili celého člověka, a ne jen pár jeho příznaků, přimlouvá se za zřizování „odpočíváren“ přímo ve firmách. A naopak zavrhuje časté sledování televize nebo to, aby se děti učily psát už ve třech letech, jak se s tím prý sám osobně setkal. Upozorňuje také na to, že pracovní tempo je třeba v Japonsku tak vysoké, že oběti nemocí z přepracování se tam dnes už počítají na tisíce.

Až posud by asi mnozí s autorem souhlasili, vždyť neříká vůbec nic nového ani převratného. Už třeba Karel Čapek u nás napsal esej Chvála zahálky a také stará a v tomto směru osvědčená křesťanská tradice tvrdí, že „musí existovat i stav, kdy se nepustíme do práce, kdy se uvolníme; nejhlubší náhledy, jichž se nemůžeme vůbec ,dopracovat‘, jsou nám propůjčeny právě ve stavu otevřenosti duše“ (J. Pieper). Co je ovšem na knize zvláštní, jsou rozpory, do kterých se autor místy dostává. Sám se přiznává, že proto, aby mohl prožít čtyřhodinovou večeři, jel nedovolenou rychlostí, až ho chytila policie. Jindy jako příklad pomalého životního stylu uvádí případ, kdy skupina obchodníků neodeslala rychlý fax, ale raději si udělali čas na to, aby do jisté firmy osobně zaletěli na setkání tváří v tvář, a díky tomu získali zakázku. To je ovšem minipříběh silně dvojznačný, protože letadlo jistě není nejlepším symbolem pomalosti, a pokud někdo ušetří čas odesláním faxu či e-mailu (což někdy jistě nemusí být adekvátní způsob komunikace, často ovšem ano), může ho pak mít víc na tu tantru… Spíše úsměvné pak už jen je to, že uvnitř čtenář najde třeba citát jisté americké herečky „Pro rychlou úlevu od stresu zkuste zpomalit“.

I když autor často doporučuje životní styl, který se velmi silně inspiruje východními filozofiemi a náboženstvími (a sám konstatuje, že buddhismus prožívá na Západě boom), označuje se zároveň paradoxně za bojovníka proti globalizaci, kterou ovšem redukuje jen na její ekonomické aspekty a zcela přehlíží její kulturní dimenzi, jejíž součástí je ale právě šíření prvků východních myšlenkových směrů na Západě. Honoré sám přitom také věří ve sjednocování světa, dokonce v „globální křížovou výpravu“ ve jménu pomalosti. Uvědomuje si, že lidé dnes ještě nejsou dostatečně „uvědomělí“, tedy že mnozí se rozhodnou „zpomalit, aniž by se kdy cítili součástí kulturního trendu, natož tažení proti globalizaci“. Doufá ale, že jednou „součet individuálních zpomalení“ v celém světě dosáhne rozhodujícího množství a „z individuálního se stane kolektivní“ – a v tomto smyslu dokonce přebírá pozoruhodný pojem „morální globalizace“. Autor osobně se přitom ostentativně distancuje od těch, kteří by filozofii pomalosti chtěli vykládat příliš spirituálně. Sám za sebe prohlašuje: „Chci zpomalit, aniž by mě někdo nutil do hledání boha nebo zájmu o krystaly a astrologii“, a praktiky New Age označuje za „žvanění“. Ovšem úspěch filozofie pomalosti prý bude záležet právě na tom, jak hladce dokáže smířit lidi jako on s „duchovněji zaměřenými zpomalovači“.

Autor ale připouští, že ne každý disponuje pro způsob života, který navrhuje, dostatečnými finančními prostředky. Vždyť zkrácené pracovní úvazky si opravdu každý dovolit nemůže, stejně jako „uvolněný životní styl“ některých mladých lidí, financovaný na úkor jejich těžce pracujících rodičů. A pro jistotu tedy autor nabízí i jistou verzi „zpomalování pro chudé“. Čas strávený s přáteli a rodinou totiž podle něj nestojí nic, stejně jako „chůze, vaření, meditování, milování, čtení nebo pojídání večeře u stolu místo před televizí“.

V závěrečné kapitole cituje Honoré moudrý výrok jistého pianisty, že „svět bude bohatším místem, když vytvoříme prostor pro různé rychlosti“. Pokud by Honorého kniha byla pokusem získat možnost žít i jinak než „zrychleně“, zasloužila by si uznání, pokud by se ale snažila vnucovat zpomalení všem, bylo by to už na pováženou. A právě k tomu má autor – obávám se – místy sklon. Paušálně třeba tvrdí, že lidé „myslí kreativněji, když jsou klidní a bez stresu“. To je jistě často pravda, ale na druhou stranu mnozí autoři na dotaz, co je jejich nejsilnější inspirací, odpovídají, že termín, do kdy musí práci odevzdat…

Nejsem si tedy jistý, zda bych podepsal výzvu vytištěnou na obálce knihy, převzatou z recenze v Mail on Sunday, jež zní: Spěchejte do knihkupectví! Asi ano, ale s dovětkem, ať si tam čtenář klidně pořídí Chválu pomalosti, ale možná spíše něco jiného…